ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.25.2015.1
KSOS 25 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 25/2015-A-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužnice S. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, se sídlem v Šumperku, Radniční 237/13, PSČ 787 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 25 INS XY, o insolvenčním návrhu věřitele Reticulum Power, a. s. , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 394/17, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 27923045, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. prosince 2014, č. j. KSOS 25 INS XY, 3 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 22. září 2014, č. j. KSOS 25 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „insolvenční soud“) k insolvenčnímu návrhu věřitele Reticulum Power, a. s. mimo jiné zjistil úpadek dlužnice S. S. (bod I. výroku) a na její majetek prohlásil konkurs (bod II. výroku).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužnice v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.
Odvolací soud – cituje ustanovení §3 odst. 1 a 2 a §141 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – přitakal insolvenčnímu soudu v závěru, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti, když má více věřitelů, jejichž pohledávky k datu vydání rozhodnutí o úpadku jsou více než 30 dnů po lhůtě splatnosti, přičemž dlužnice tyto pohledávky neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.
Přitom zdůraznil, že výhrady, které dlužnice v podaném odvolání vznášela proti existenci pohledávky insolvenčního navrhovatele, mohly být – se zřetelem k ustanovení §141 odst. 2 insolvenčního zákona – pro přezkum napadeného rozhodnutí významné jen z hlediska naplnění znaků úpadku dlužnice dle §3 odst. 1 insolvenčního zákona; ve vztahu k závěru o aktivní legitimaci insolvenčního navrhovatele jde však o argumentaci bezcennou. Potud odvolací soud odkázal rovněž na závěry formulované Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněném pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Jelikož v poměrech dané věci postačovalo k osvědčení všech znaků úpadku dlužnice definovaných v ustanovení §3 odst. 1 insolvenčního zákona již zjištění, že dlužnice měla v době vydání rozhodnutí o úpadku závazky vůči dalším třem věřitelům (JUDr. J. S., Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a České republice – České správě sociálního zabezpečení), nebylo nutné se otázkou existence pohledávky insolvenčního navrhovatele zabývat ani z pohledu posouzení stavu úpadku dlužnice.
Za důvodnou neměl odvolací soud ani námitku dlužnice, podle níž insolvenční navrhovatel podáním insolvenčního návrhu prosazoval primárně pouze svůj individuální nárok. Vzhledem k osvědčení úpadku dlužnice je totiž insolvenční řízení v této věci v intencích ustanovení §1 písm. a) insolvenčního zákona určeno k řešení úpadku dlužnice tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným jejím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení věřitelů dlužnice. Jen ze skutečnosti, že insolvenční navrhovatel tvrdil, že má za dlužnicí nepeněžitou pohledávku (uspokojitelnou z výtěžku zpeněžení nemovitosti ve vlastnictví dlužnice), ještě nelze dovozovat šikanózní povahu jeho insolvenčního návrhu.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání dlužnice proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatelka mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Judikatura Nejvyššího soudu je totiž ustálena v závěrech, podle kterých:
1/ Insolvenční řízení primárně neslouží k prosazování individuálních nároků věřitelů, ale k řešení úpadku či hrozícího úpadku. Věřitelé by měli vymáhání svých pohledávek řešit v nalézacím a následně exekučním řízení, a nikoliv podáváním insolvenčních návrhů. Podá-li insolvenční návrh věřitel a zjištěné (osvědčené) skutečnosti nasvědčují existenci domněnky ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, pak bez ohledu na to, zda jde o věřitele s nevykonatelnou pohledávkou, může dlužník domněnku neschopnosti plnit své závazky vyvrátit tím, že osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné pohledávky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněného pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i další judikaturu tam citovanou).
2/ Schopnost dlužníka uhradit splatné závazky se přitom posuzuje nejen podle výše částek, s nimiž dlužník aktuálně disponuje (hotovost nebo zůstatek na bankovním účtu dlužníka), ale také podle jiného majetku dlužníka (movitých a nemovitých věcí, pohledávek a jiných majetkových hodnot). Teprve tehdy, není-li dlužník schopen využít k úhradě v insolvenčním řízení osvědčených splatných závazků ani tento svůj jiný majetek (např. pro omezení dispozic s tímto majetkem nebo pro jeho obtížnou zpeněžitelnost či dobytnost), nepřihlíží se k němu při úvaze o tom, zda je dlužník v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněné pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2012, sen. zn. 29 NSČR 46/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněné pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 43/2012“).
3/ Ratio legis úpravy obsažené v insolvenčním zákoně pak tkví v tom, že je-li dlužník v úpadku, nemá pro věřitele, kteří dosud nemají vykonatelnou pohledávku, valného smyslu opatřovat si exekuční titul, jenž nepovede k plnému uspokojení jejich pohledávky. Úsudek, že ke zjištění dlužníkova úpadku ve formě platební neschopnosti plně postačuje doložená existence dvou věřitelů s pohledávkami po lhůtě splatnosti, jejichž úhrady není dlužník schopen, plyne z dikce ustanovení §3 insolvenčního zákona (viz např. usnesení ze dne 20. května 2010, sen. zn. 29 NSČR 22/2009, a ze dne 21. prosince 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2011, uveřejněná pod čísly 26/2011 a 44/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 19/2011, 29 NSČR 20/2011).
4/ Zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má i při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněného pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS 1217/2014), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015.
5/ Řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku není omezeno pravidly neúplné apelace plynoucími z ustanovení občanského soudního řádu (a to ani tehdy, bylo-li rozhodnutí o úpadku vydáno po jednání). S výjimkou omezení založených pro řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku úpravou obsaženou v §141 insolvenčního zákona se tak pro toto odvolací řízení přiměřeně uplatňují ustanovení občanského soudního řádu platná pro odvolání projednávaná a rozhodovaná v systému úplné apelace. Odvolací soud tudíž může přihlédnout v odvolacím řízení při posouzení, zda dlužník je v úpadku, také ke skutečnostem nebo důkazům (týkajícím se pohledávky věřitele splatné v době delší než 3 měsíce před zahájením insolvenčního řízení), jež zde byly (a jako takové mohly být uplatněny) již před rozhodnutím o úpadku, avšak do té doby nevyšly v insolvenčním řízení najevo (srov. opět R 43/2012).
Právní posouzení věci odvolacím soudem výše uvedené judikatorní závěry (od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se jakkoli odchýlit ani v nyní projednávané věci) plně respektuje.
Na základě skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem (včetně skutečností, jež vyšly – při respektování výše uvedených zásad – najevo až v průběhu odvolacího řízení) lze totiž nepochybně učinit závěr, že dlužnice byla v úpadku ve formě platební neschopnosti v době vydání rozhodnutí o úpadku. K osvědčení úpadku dlužnice přitom zcela postačuje doložená existence (dvou) věřitelů JUDr. J. S. a České republiky – České správy sociálního zabezpečení, jejichž pohledávky (po lhůtě splatnosti) dlužnice ani v podaném dovolání žádným relevantním způsobem nezpochybnila (v dovolání uplatněné výhrady dlužnice k pohledávkám těchto věřitelů jsou právně bezvýznamné již proto, že pro osvědčení jejího úpadku ve formě platební neschopnosti v době, kdy insolvenční soud úpadek zjistil, nemůže být určující okolnost, kdy, popř. zda vůbec některý z dalších věřitelů přihlásil svou pohledávku do insolvenčního řízení).
Zabývat se za tohoto stavu otázkou, zda za dalšího věřitele dlužnice s pohledávkou po lhůtě splatnosti lze mít pro účely potvrzení rozhodnutí o úpadku (i navzdory dovolatelkou vzneseným námitkám) rovněž Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, žádný smysl nemá. I kdyby totiž vyšlo najevo, že tento věřitel splatnou pohledávku vůči dlužnici nemá, nebylo by to důvodem pro změnu rozhodnutí o úpadku, jestliže i tak lze uzavřít (ve vazbě na osvědčené pohledávky dalších věřitelů), že dlužnice je v úpadku.
Konečně dovolání nečiní přípustným ani výhrada dovolatelky, že „v případě možnosti účinného popření či neexistence“ pohledávky insolvenčního navrhovatele by byla schopna „hradit své ostatní pohledávky ze zpeněžení či jiného výnosu svých nemovitých věcí“. Obrana dlužnice (vyvracející domněnku své platební neschopnosti) založená na tvrzení, že má majetek postačující k úhradě pohledávek věřitelů, totiž nemůže být úspěšná, nebyla-li dlužnice současně schopna tento majetek využít k úhradě všech splatných závazků těch věřitelů, jež má odvolací soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (k takovému majetku se při úvaze o tom, zda je dlužnice v platební neschopnosti ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, nepřihlíží). Potud je zjevně nepřiléhavým rovněž poukaz dovolatelky na závěry přijaté Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010 (uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jež výše řečené nijak nezpochybňují.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice, dovolatelka žádnou argumentaci způsobilou samostatně založit přípustnost dovolání proti tomuto výroku neuplatňuje. K tomu srov. obdobně i závěry formulované např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že při posuzování přípustnosti dovolání nemohl přihlédnout k těm dovolacím argumentům, jež dovolatelka (coby obsahově nové) uplatnila doplňujícím podáním ze dne 14. července 2016 (č. l. A-58). Rozšíření vymezení důvodu dovolání (a to i formou doplnění nové argumentace v jeho mezích) je totiž možné jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.), přičemž doplňující podání dovolatelky tuto časovou podmínku nesplňuje.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu