ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.32.2015.1
KSHK 41 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 32/2015-A-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Petra Gemmela v insolvenční věci dlužnice Ž. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ BOS GROUP spol. s r. o. , se sídlem v Chroustovicích, Turovská 250, PSČ 538 63, identifikační číslo osoby 27479463, zastoupenému JUDr. Jiřím Bláhou, advokátem, se sídlem v Lomnici nad Popelkou, Poděbradova 54, PSČ 512 51, a 2/ Universal Opportunity s. r. o. , se sídlem v Praze - Žižkově, Bořivojova 878/35, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 28821149, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Novákem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 2022/12, PSČ 120 00, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 41 INS XY, o dovolání dlužnice proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2014, č. j. KSHK 41 INS XY, 1 VSPH XY, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2014, č. j. KSHK 41 INS XY, 1 VSPH XY, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 27. srpna 2014, č. j. KSHK 41 INS XY, Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „insolvenční soud“) k návrhu insolvenčních navrhovatelů BOS GROUP spol. s r. o. a Universal Opportunity s. r. o. mimo jiné zjistil úpadek dlužnice Ž. P. (bod I. výroku) a prohlásil konkurs na její majetek (bod II. výroku).
Šlo o v pořadí druhé rozhodnutí insolvenčního soudu, když první rozhodnutí – usnesení ze dne 31. července 2013, č. j. KSHK 41 INS XY, kterým insolvenční soud zamítl insolvenční návrh – k odvolání obou insolvenčních navrhovatelů Vrchní soud v Praze zrušil usnesením ze dne 16. prosince 2013, č. j. KSHK 41 INS XY, 1 VSPH XY, a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Druhý insolvenční navrhovatel doložil, že má za dlužnicí pohledávku ve výši 68 966 Kč, splatnou v červenci 2011, z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení, které získala dlužnice „postupem (druhého insolvenčního navrhovatele) při instalaci hromosvodu“ na objekt dlužnice.
2/ Dalšími věřiteli dlužnice jsou Česká spořitelna, a. s. (dále jen „společnost Č“) s pohledávkami ve výši 59 203,65 Kč a ve výši 9 582,50 Kč, splatnými od 1. října 2013, z titulu kontokorentního úvěru a dále s pohledávkou ve výši 24 749,20 Kč, která je 141 dnů po splatnosti, z titulu smlouvy o hypotečním úvěru, a dále Komerční banka, a. s., (dále jen „společnost K“) s pohledávkou ve výši 20 669,50 Kč, splatnou dne 9. prosince 2013, z titulu smlouvy o úvěru.
3/ Pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele a společností Č a K jsou po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.
Na tomto základě insolvenční soud – cituje ustanovení §3 odst. 1 a 2 písm. b/, §105, §136 a §148 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – dospěl k závěru, že dlužnice je v úpadku, jelikož má více věřitelů, peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a zároveň tyto závazky není schopna plnit, a to dle §3 odst. 2 písm. b/ insolvenčního zákona, když neplní své peněžité závazky po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti.
Rozhodnutí o způsobu řešení úpadku (prohlášení konkursu) insolvenční soud odůvodnil tím, že dlužnice je osoba, u které insolvenční zákon vylučuje řešení úpadku reorganizací nebo oddlužením.
K odvolání dlužnice Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku potvrdil.
Odvolací soud doplnil dokazování a vyšel dále z toho, že:
1/ Při přezkumném jednání konaném dne 5. listopadu 2014 dlužnice nepopřela a insolvenční správce uznal pohledávky společnosti K ve výši 57 150,30 Kč, společnosti Č ve výši 2 370 628,26 Kč, Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen „VZP“) ve výši 67 889 Kč a České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) ve výši 51 855 Kč, tedy celkem pohledávky věřitelů ve výši 2 547 522 Kč.
2/ Z těchto pohledávek lze usuzovat na úpadek dlužnice „ve formě insolvence“ jen z pohledávek v celkové výši 173 317,52 Kč. Konkrétně se jedná o pohledávku společnosti K ve výši 13 669,50 Kč, splatnou dne 9. prosince 2013, pohledávky společnosti Č ve výši 59 203,62 Kč a 9 582,50 Kč „s příslušenstvím“, splatné od 1. října 2013, pohledávky VZP ve výši 67 889 Kč, splatné v letech 2011 až 2014, a pohledávky ČSSZ ve výši 8 182 Kč a 14 791 Kč, splatné v letech 2011 a 2012.
3/ Majetek dlužnice tvoří nemovitosti oceněné na částku 1 000 000 Kč (ve společném jmění dlužnice a jejího manžela, ohledně jehož majetku probíhá insolvenční řízení; tyto nemovitosti zajišťují zjištěné pohledávky společnosti Č a ČSSZ), 2 pohledávky oceněné na 81 000 Kč, stádo koní oceněné na 150 000 Kč a obchodní podíl ve společnosti FjordStar s. r. o. oceněný na 100 Kč.
Přestože odvolací soud neměl pohledávky insolvenčních navrhovatelů za doložené (a to ani pohledávky druhého insolvenčního navrhovatele), dospěl k závěru, že dlužnice je v úpadku ve formě platební neschopnosti, neboť nijak neosvědčila schopnost uhradit pohledávky svých věřitelů v celkovém objemu 173 317,52 Kč, splatné v letech 2011 až 2014.
Dlužnice je podle odvolacího soudu v úpadku i ve formě předlužení, neboť hodnota majetkové podstaty (1 150 000 Kč) nepostačuje ani na úhradu zjištěných pohledávek (2 335 000 Kč), natož na úhradu všech přihlášených pohledávek ve výši 5 449 000 Kč.
Obraně dlužnice, že hodnota jejího majetku činí 7 až 8 000 000 Kč, z čehož jen stádo koní má hodnotu až 2 000 000 Kč, odvolací soud „neuvěřil“, když insolvenční správce majetkovou podstatu ocenil svým odborným odhadem podle §219 odst. 1 insolvenčního zákona toliko na částku 1 150 000 Kč. Navíc dlužnici nic nebránilo, uvedl odvolací soud, aby nesporné závazky v celkové výši 173 317,52 Kč splatné v letech 2011 až 2014 uhradila kdykoliv po dobu 2 a půl roku trvajícího insolvenčního řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dlužnice dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování soudu dosud nebyla vyřešena, uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávnost právního posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadené rozhodnutí tak, že rozhodnutí insolvenčního soudu změní tak, že insolvenční návrh obou věřitelů se zamítá.
Nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem spatřuje dovolatelka v chybném posouzení její platební neschopnosti, když v této souvislosti uvádí k jednotlivým pohledávkám následující:
1/ K pohledávce společnosti K.
Pohledávka tohoto věřitele plyne ze smlouvy o úvěru, v níž jsou jako dlužníci vázáni společně a nerozdílně dovolatelka a její manžel. Na majetek manžela dlužnice bylo zahájeno insolvenční řízení vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. KSHK 41 INS XY, kdy v současné době bylo rozhodnutí o zjištění úpadku a prohlášení konkursu zrušeno odvolacím soudem.
Pohledávka společnosti K je pohledávkou, která byla zesplatněna dne 9. prosince 2013, tj. ke dni vydání usnesení, kterým byl na majetek manžela dlužnice prohlášen konkurs, a to v souladu s §245 a §250 insolvenčního zákona. Odvolací soud však nesprávně a v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2002, sp. zn. 33 Odo 716/2002, uzavřel, že pohledávka je splatná i vůči dovolatelce, vycházeje ze splatnosti pohledávky vůči jejímu manželovi. Splatnost pohledávky však nastává vůči každému solidárnímu dlužníku zvlášť. Jestliže se pohledávka stala splatnou vůči manželovi, neznamená to bez dalšího splatnost pohledávky vůči dovolatelce.
Nelze pominout ani to, míní dovolatelka, že rozhodnutí, kterým byl na manžela prohlášen konkurs, bylo Vrchním soudem v Praze zrušeno a právní poměry mezi manželem a věřitelem (společností K) se vrátily do předešlého stavu, kdy pohledávka nebyla splatná.
2/ K pohledávce společnosti Č.
U této pohledávky posoudil odvolací soud nesprávně splatnost, když podle dovolatelky vycházel z podání věřitele ze dne 15. června 2014 (na č. l. A-70), ačkoliv správně měl vycházet z pozdějšího podání věřitele ze dne 7. srpna 2014 (na č. l. A-80), v němž tento věřitel sděluje, že neeviduje žádnou pohledávku za dovolatelkou po splatnosti.
3/ K pohledávce VZP.
U této pohledávky odvolací soud „nesprávně zhodnotil důkaz (…), když část pohledávky byla splatná teprve ke dni prohlášení úpadku, tedy částky 16 724 Kč a 4 683 Kč“. Splatná tak podle dovolatelky byla pohledávka pouze v částce 46 482 Kč, avšak odvolací soud porušil právo na spravedlivý proces, když nesplnil poučovací povinnost podle §118a a §119a o. s. ř. a dále porušil §86 insolvenčního zákona, neboť neprovedl i jiné důkazy potřebné k osvědčení úpadku dlužnice. Nadto dovolatelka poukazuje na to, že se s VZP dohodla na odložení splatnosti pohledávky.
4/ K pohledávce ČSSZ.
Podle dovolatelky v případě tohoto věřitele odvolací soud opět nesprávně zhodnotil důkaz – konkrétně sdělení věřitele ze dne 23. května 2014 (na č. l. A-72), z něhož plyne, že splatnost pojistného byla dohodou stran odložena povolením splátek, které byly dovolatelkou řádně hrazeny.
Ze všech těchto okolností dovolatelka dovozuje, že neměla ani jediného věřitele s peněžitým závazkem po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a nebyla tak ani v úpadku. Soudy obou stupňů podle dovolatelky porušily zásadu, že insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen. Dále porušily právo na spravedlivý proces, když „opomenuly provedení navrhovaných důkazů“ a založily tak nepřezkoumatelnost a protiústavnost obou rozhodnutí.
Dovolatelka dále odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 113/2013, uveřejněné pod číslem 45/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 45/2014“), od něhož se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit, když neposoudil její majetek komplexně, především s ohledem na její nemovitý majetek a možnost uspokojení věřitelů z tohoto majetku.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že se nachází v úpadku ve formě předlužení. V dané souvislosti nastoluje otázku k výkladu §3 odst. 3 insolvenčního zákona, „zda při posuzování předlužení a stanovování hodnoty dlužníkova majetku lze vycházet z pouhého ocenění majetkové podstaty insolvenčním správcem, obzvláště za situace, kdy vedle obvyklé hodnoty se přihlíží také k další správě dlužníkova majetku, případně k dalšímu provozování dlužníkova podniku, a to i v souvislosti s §153 insolvenčního zákona, tedy povinným ohodnocením majetkové podstaty znaleckým posudkem“.
Za nesprávný považuje dovolatelka postup odvolacího soudu, který při posuzování předlužení podle mínění dovolatelky vycházel ze všech přihlášených pohledávek věřitelů, tj. z částky 5 449 000 Kč, v situaci, kdy ve více než 50 % šlo o pohledávky, které byly u přezkumného jednání popřeny. Výše dluhů tak vycházela nejen z prokázaných, případně osvědčených pohledávek, ale rovněž z pohledávek sporných, což podle dovolatelky není možné.
Dovolatelka zpochybňuje i způsob, jakým odvolací soud určil hodnotu jejího majetku, když vycházel z ocenění položek soupisu majetkové podstaty insolvenčním správcem podle §219 odst. 1 insolvenčního zákona a zcela pominul znalecký posudek, který dlužnice předložila (A-10) a podle něhož jen hodnota nemovitého majetku může dosahovat částky 5 200 000 Kč. Dovolatelka konečně odvolacímu soudu vytýká i to, že nepřihlížel k další správě jejího majetku, případně dalšímu provozování podniku, když podle jejího mínění nebyl žádný předpoklad, aby nemohla ve správě majetku nebo provozu podniku pokračovat.
První insolvenční navrhovatel se ztotožňuje s napadeným rozhodnutím a dovolání má za nepřípustné.
Rovněž druhý insolvenční navrhovatel ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je v dané věci přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky hmotného práva (na výkladu §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od (níže označené) ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a dále na posouzení otázky hmotného práva (na výkladu §3 odst. 3 insolvenčního zákona), která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla řešena.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §3 insolvenčního zákona je dlužník je v úpadku, jestliže má a/ více věřitelů a b/ peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a c/ tyto závazky není schopen plnit (dále jen "platební neschopnost") [odstavec 1]. Má se za to, že dlužník není schopen plnit své peněžité závazky, jestliže a/ zastavil platby podstatné části svých peněžitých závazků, nebo b/ je neplní po dobu delší 3 měsíců po lhůtě splatnosti, nebo c/ není možné dosáhnout uspokojení některé ze splatných peněžitých pohledávek vůči dlužníku výkonem rozhodnutí nebo exekucí, nebo d/ nesplnil povinnost předložit seznamy uvedené v §104 odst. 1, kterou mu uložil insolvenční soud (odstavec 2).
Výkladem ustanovení §3 odst. 2 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud zabýval v řadě svých rozhodnutí.
Již v usnesení ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 17/2009, uveřejněném pod číslem 51/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že nevyvrátí-li dlužník v průběhu insolvenčního řízení o insolvenčním návrhu věřitele některou z domněnek uvedených v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, je tím ve smyslu §3 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona osvědčena dlužníkova neschopnost platit své splatné závazky, nikoli však existence „více věřitelů“ dlužníka ve smyslu §3 odst. 1 písm. a/ insolvenčního zákona ani existence peněžitých závazků těchto věřitelů „po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti“ ve smyslu §3 odst. 1 písm. b/ insolvenčního zákona.
K tomu Nejvyšší soud v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, doplnil, že to, že je dána (v insolvenčním řízení osvědčena nebo prokázána) některá ze skutkových podstat popsaných v §3 odst. 2 insolvenčního zákona, zakládající vyvratitelnou domněnku dlužníkovy neschopnosti platit své splatné závazky, vede jen k tomu, že na dlužníka (po dobu, po kterou domněnka trvá) přechází povinnost tvrzení a důkazní povinnost ohledně skutečnosti, že k úhradě svých splatných závazků schopen je. Dlužník vyvrátí domněnku své platební neschopnosti ve smyslu §3 odst. 2 insolvenčního zákona, jakmile v insolvenčním řízení osvědčí nebo prokáže schopnost uhradit všechny splatné závazky těch věřitelů, jež má insolvenční soud pro účely rozhodnutí o věřitelském insolvenčním návrhu za osvědčené (doložené).
Tamtéž Nejvyšší soud – k obraně dlužníka (vyvracejícího domněnku své platební neschopnosti) založené na tvrzení, že má majetek postačující k úhradě pohledávek věřitelů
– dodal, že věřitel, jenž svou pohledávku vůči dlužníku může vzhledem k majetkovým poměrům dlužníka bez obtíží vydobýt výkonem rozhodnutí (exekucí), nemůže uspět s insolvenčním návrhem. Insolvenční řízení není dalším (vedle vykonávacího či exekučního řízení) řízením určeným primárně k prosazení individuálního nároku věřitele nebo věřitelů dlužníka, nýbrž (v intencích §1 písm. a/ insolvenčního zákona) slouží k řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů.
Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud také v R 45/2014 (na které příhodně odkazuje dovolatelka) a v usnesení ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 40/2013.
V posuzované věci měl odvolací soud za osvědčené pohledávky společnosti K, společnosti Č, VZP a ČSSZ v celkové výši 173 317,52 Kč, když podle odvolacího soudu dlužnice ničím neosvědčila svoji schopnost tyto splatné pohledávky věřitelů uhradit. Zároveň však uvedl (byť v rámci posouzení předlužení), že dlužnice měla majetek v hodnotě 1 150 000 Kč.
V situaci, kdy celková výše pohledávek věřitelů dlužníka, které měl odvolací soud za osvědčené (173 317,52 Kč), nedosahuje ani pětiny soudem zjištěné hodnoty jejího majetku (1 150 000 Kč), nelze (bez dalšího) uzavřít, že dlužnice nevyvrátila domněnku své platební neschopnosti.
Napadené rozhodnutí je tak v závěru o úpadku ve formě platební neschopnosti dlužnice v rozporu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Za této situace by bylo nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami dlužnice, jimiž zpochybňovala závěr odvolacího soudu, že pohledávky, které měl odvolací soud za osvědčené, byly ke dni rozhodnutí o zjištění úpadku splatné.
Správné však není ani právní posouzení předlužení dlužnice.
Podle §3 odst. 3 insolvenčního zákona dlužník, který je právnickou osobou nebo fyzickou osobou - podnikatelem, je v úpadku i tehdy, je-li předlužen. O předlužení jde tehdy, má-li dlužník více věřitelů a souhrn jeho závazků převyšuje hodnotu jeho majetku. Při stanovení hodnoty dlužníkova majetku se přihlíží také k další správě jeho majetku, případně k dalšímu provozování jeho podniku, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem důvodně předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu podniku pokračovat.
Předlužen je dlužník, který má a/ více věřitelů (tzn. alespoň dva) a b/ souhrn jeho závazků (bez ohledu na jejich splatnost) převyšuje hodnotu jeho majetku. Přitom hodnotu majetku představuje cena majetku vyjádřená v penězích v době rozhodování insolvenčního soudu o insolvenčním návrhu (aktuální hodnota majetku) a dále, v případě, kdy lze se zřetelem ke všem okolnostem předpokládat, že dlužník bude moci ve správě majetku nebo v provozu obchodního závodu pokračovat, též cena majetku, který pravděpodobně získá touto (budoucí) správou nebo provozem obchodního závodu (budoucí očekávané výnosy).
V napadeném rozhodnutí určil odvolací soud hodnotu majetku pouze z ocenění majetkové podstaty. Odvolací soud tak při posuzování předlužení vycházel pouze z aktuální hodnoty majetku, aniž přihlédl k budoucím očekávaným výnosům nebo uvedl, že k těmto budoucím očekávaným výnosům nelze přihlížet. Přitom zároveň nijak nevysvětlil, proč v situaci, kdy dlužnice pokračovala v podnikatelské činnosti, nelze předpokládat, že dlužnice nebude moci ve správě majetku nebo provozu obchodního závodu pokračovat.
Právní posouzení otázky úpadku ve formě předlužení je tak neúplné a tudíž již z tohoto důvodu nesprávné. Napadené rozhodnutí tak neobstojí ani v tomto závěru.
Pokud dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se nijak nezabýval znaleckým posudkem, předloženým insolvenčnímu soudu již před rozhodnutím o insolvenčním návrhu, kterým vyvracela svou platební neschopnost a předlužení, vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Podle §120 odst. 1 o. s. ř. účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
Podle §169 odst. 4 o. s. ř. pro odůvodnění usnesení, jímž se rozhoduje ve věci samé, platí obdobně §157 odst. 2 a 4.
Podle §141 odst. 1 poslední věty insolvenčního zákona ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží.
Účastníci jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud pak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a tudíž není povinen provést všechny navržené důkazy (§120 odst. 1 o. s. ř.). Neprovede-li některé z nich, měl by v odůvodnění rozhodnutí uvést, proč tyto důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.), a neučinil-li tak, může dovolací soud z takové vady vyvozovat důsledky jen tehdy, měla-li tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; tak by tomu mohlo být jen v případě, že navržené důkazy směřovaly k objasnění skutečností, které jsou významné z hlediska právního posouzení věci a které zároveň již nebyly dostatečně spolehlivě prokázány jinak.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že neuvěřil nedoloženému tvrzení zástupce dlužnice (učiněnému při jednání před odvolacím soudem), že hodnota majetku dlužnice činí 7 000 000 Kč až 8 000 000 Kč, zároveň však za hodnověrný důkaz považoval ocenění majetkové podstaty insolvenčním správcem, který hodnotu majetku dlužnice stanovil na částku 1 150 000 Kč. Dlužnice však již před soudem prvního stupně tvrdila, že její majetek má vyšší hodnotu (cca 5 200 000 Kč) a k tomuto tvrzení navrhovala důkazy, které ke svému odvolání přiložila.
Za této situace bylo povinností odvolacího soudu uvedený důkaz ke zjištění hodnoty majetku provést a zahrnout jej do svých úvah, jelikož tento (neprovedený) důkaz směřoval k prokázání hodnoty majetku dlužnice v jiné výši, než jaká vyplývala ze soupisu ocenění majetkové podstaty dlužnice. Navržený důkaz tak směřoval k objasnění dovolatelkou tvrzené hodnoty majetku, která byla významná z hlediska právního posouzení věci a která nebyla spolehlivě prokázána jiným způsobem. Okolnost, že z důkazu, který odvolací soud naopak provedl ke zjištění hodnoty majetku, vyplynula odlišná hodnota majetku, než tvrdila dovolatelka, na uvedeném závěru ničeho nemění. Je tomu tak proto, že do procesu hodnocení důkazů je třeba zahrnout i důkazy, z nichž vyplývají skutečnosti, které dosavadním poznatkům o skutkovém stavu věci odporují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2001, sp. zn. 21 Cdo 1416/2000).
Uvedená okolnost je o to významnější za situace, kdy odvolací soud vycházel z ocenění majetkové podstaty insolvenčním správcem podle §219 odst. 1 insolvenčního zákona, ačkoliv k tomuto ocenění nemohl vůbec přihlédnout.
Jak totiž plyne z §141 odst. 1 věty poslední insolvenčního zákona, ke skutečnostem, které nastaly nebo vznikly po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně, se v odvolacím řízení nepřihlíží. Rozhodnutí insolvenčního soudu bylo vydáno dne 27. srpna 2014, přitom soupis majetkové podstaty, v němž je ocenění obsaženo a z něhož odvolací soud vycházel, pořídil insolvenční správce až 30. října 2014 (ke dni 4. listopadu 2014 bylo zveřejněno v insolvenčním rejstříku; B-3). Je tak zjevné, že soupis majetkové podstaty byl pořízen až po vydání rozhodnutí soudu prvního stupně a ocenění v něm obsažené je tak novou skutečností, k níž nemohlo být v odvolacím řízení přihlédnuto (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněného pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud rovněž zatížil řízení vadou, která mohla mít (a měla) za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí neobstojí ani v jednom ze dvou samostatných závěrů odvolacího soudu ohledně úpadku dlužnice, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, včetně (coby závislé ve smyslu §242 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) té jeho části, jíž odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodě II. výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužnice, a podle §243e odst. 2 o. s. ř. věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soud odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužnici, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu