ECLI:CZ:NS:2017:29.NSCR.5.2017.1
KSOS 39 INS XY
sp. zn. 29 NSČR 5/2017-B-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců Mgr. Tomáše Brauna a JUDr. Zdeňka Krčmáře v insolvenční věci dlužníků J. Š. , narozeného XY, a J. Š. , narozené XY, obou bytem XY, obou zastoupených Mgr. Radimem Struminským, advokátem, se sídlem v Havířově, Svornosti 86/2, PSČ 736 01, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. KSOS 39 INS XY, o způsobu řešení úpadku, o dovolání dlužníků proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. července 2016, č. j. KSOS 39 INS XY, 2 VSOL XY, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 23. března 2016, č. j. KSOS 39 INS XY, Krajský soud v Ostravě (dále jen „ insolvenční soud “) mimo jiné neschválil oddlužení dlužníků (J. Š. a J. Š.) [bod I. výroku] a prohlásil konkurs na majetek dlužníků, s tím, že bude projednáván jako konkurs nepatrný (bod II. výroku).
Insolvenční soud vyšel zejména z toho, že:
1/ Usnesením ze dne 20. listopadu 2015, č. j. KSOS 39 INS XY, zjistil úpadek dlužníků a povolil řešení úpadku oddlužením.
2/ Podle sdělení věřitele Československé obchodní banky, a. s. dlužníci, v době, kdy již nespláceli své závazky vůči věřiteli, převedli bezúplatně darovací smlouvou ze dne 27. října 2014 označené nemovitosti (dále jen „nemovitosti“) na svou dceru (Jarmilu Šebestovou).
3/ Podle zjištění insolvenční správkyně nemovitosti představovaly jediný hodnotný majetek dlužníků a insolvenční správkyně je ocenila částkou 850.000 Kč.
Na tomto základě insolvenční soud – vycházeje z toho, že dlužníci převedli nemovitosti v době, kdy se nacházeli v úpadku a učinili tak s úmyslem zkrátit své věřitele – s odkazem na §395 odst. 1 a §405 odst. 1 a 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dospěl k závěru, že v průběhu insolvenčního řízení vyšly najevo skutečnosti, které by jinak odůvodňovaly zamítnutí návrhu na povolení oddlužení; proto oddlužení dlužníků neschválil a rozhodl o způsobu řešení úpadku dlužníků konkursem.
K odvolání dlužníků Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II. výroku.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem insolvenčního soudu, že uzavření darovací smlouvy v době, kdy dlužníci byli v úpadku, představuje jednání směřující k poškození věřitelů. Současně konstatoval, že převod nemovitosti dlužníka na třetí osobu (zejména na jiného člena rodiny) krátce před rozhodnutím o úpadku dlužníka je v rozhodovací praxi (tamního odvolacího soudu) považován za znak nepoctivého záměru. Tím, že se dlužník zbaví svého majetku, odnímá věřitelům možnost volby oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, které by mohlo být pro věřitele výhodnější.
Odvolací soud dále uvedl, že nemovitosti jsou zatíženy zástavním právem (které převodem nemovitostí nezaniká), přičemž odhad hodnoty nemovitostí provedený insolvenční správkyní (850.000 Kč) je asi jen o 200.000 Kč vyšší než činí výše pohledávek (639.376,90 Kč) zajištěného věřitele Českomoravské stavební spořitelny, a. s. (dále jen „zajištěný věřitel“). Z tohoto pohledu se možnost oddlužení zpeněžením majetkové podstaty nejeví (příliš) reálnou, nicméně odhad insolvenční správkyně nemusí být přesný a není vyloučeno, že by nemovitosti byly zpeněženy za vyšší (tržní) cenu.
Podle odvolacího soudu však v každém případě jde o otázku volby způsobu oddlužení, kterou v souladu s §402 odst. 3 insolvenčního zákona měli řešit nezajištění věřitelé na schůzi věřitelů (nelze přitom předvídat, pro který ze způsobů oddlužení by se rozhodli), případně insolvenční soud (kdyby se věřitelé neusnesli na způsobu oddlužení).
Z obsahu spisu nevyplynuly ani žádné skutečnosti nasvědčující úmyslu dlužníků postarat se o návrat ušlého majetku do majetkové podstaty (například zrušením darovací smlouvy).
Proti usnesení odvolacího soudu podali dlužníci dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci [uplatňují tak dovolací důvod dle §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)].
Dovolatelé především namítají, že hodnota nemovitostí nebyla v řízení objektivně zjišťována, když oba soudy vyšly pouze z odhadu insolvenční správkyně, která nemovitosti ocenila částkou 850.000 Kč. Dovolatelé s tímto odhadem polemizují a mají za to, že hodnota nemovitostí je nižší a zhruba odpovídá zjištěné výši pohledávky zajištěného věřitele.
Podle dovolatelů judikatura Nejvyššího soudu týkající se otázky (ne)poctivosti dlužníkova záměru při oddlužení – potud dovolatelé poukazují na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod číslem 14/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 14/2012“) a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2013, uveřejněné pod číslem 46/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2014“) – cílí na situace, kdy nezajištění věřitelé mají možnost racionálně a logicky zvážit, zda hodnota nemovitostí v majetkové podstatě (případně hodnota nemovitostí navrácených do majetkové podstaty) pro ně nezakládá jako výhodnější způsob oddlužení zpeněžení majetkové podstaty.
O takovou situaci však podle dovolatelů v daném případě nejde. Kdyby totiž dovolatelé zůstali vlastníky nemovitostí, v insolvenčním řízení by figuroval zajištěný věřitel s pohledávkou odpovídající hodnotě nemovitostí, a nezajištění věřitelé by (fakticky) neměli racionální volbu mezi způsoby oddlužení (v úvahu by přicházela pouze varianta oddlužení plněním splátkového kalendáře).
Dovolatelé proto přípustnost dovolání vymezují na základě §237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to:
[1] Zda lze za omezení nezajištěných věřitelů ve volbě způsobu oddlužení a tím za projev tzv. nepoctivého záměru dle §395 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona považovat i jednání dlužníků, kteří převedou před podáním insolvenčního návrhu své nemovitosti na třetí osobu za situace, že hodnota těchto nemovitostí zajištěných zástavním právem odpovídá výši pohledávky zástavního věřitele.
[2] Zda lze hodnotit nepoctivý záměr dlužníků spočívající v omezení volby nezajištěných věřitelů při hlasování dle §402 odst. 3 insolvenčního zákona i za procesní situace, že v řízení není objektivizována hodnota nemovitostí dlužníků, které byly před zahájením insolvenčního řízení převedeny na třetí osobu, a to například ve vazbě na výši pohledávky zajištěné zástavním právem.
Dovolatelé proto požadují, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá (oproti mínění dovolatelů) závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v R 14/2012 a R 46/2014, jakož i v usnesení ze dne 28. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 32/2011, uveřejněném pod číslem 112/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ani v poměrech dané věci totiž není pochyb o tom, že dlužníci se darovací smlouvou uzavřenou v době před podáním insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení, kdy již byli v úpadku, zbavili (jediného hodnotného) majetku, který by jinak mohl být zpeněžen v rámci oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, čímž věřitele omezili ve volbě způsobu oddlužení (věřitelům fakticky znemožnili rozhodnout se pro oddlužení zpeněžením majetkové podstaty).
K tomu, že je nutné striktně trvat na tom, aby dlužník věřitele nijak neomezil ve volbě způsobu oddlužení (zpeněžením majetkové podstaty nebo plněním splátkového kalendáře) a že při podání návrhu na oddlužení je dlužník veden poctivým záměrem tehdy, nečiní-li kroky k tomu, aby takovou volbu věřitelům ztížil, omezil či znemožnil, srov. dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2014, sen. zn. 29 NSČR 61/2012.
S odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že ač dlužníkům muselo být nejpozději z rozhodnutí insolvenčního soudu zřejmé, že z jejich jednání je dovozován nepoctivý záměr při oddlužení, nepostarali se o to, aby byl ušlý majetek navrácen do majetkové podstaty.
Důvod korigovat závěr odvolacího soudu, podle něhož dlužníci návrhem na řešení svého úpadku oddlužením sledovali nepoctivý záměr, Nejvyšší soud neshledal ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
Dovolateli předestřené otázky přípustnost dovolání v projednávané věci nezakládají, neboť nejde o otázky hmotného ani procesního práva, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§237 o. s. ř.; viz i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Odvolací soud založil závěr o nepoctivém záměru dlužníků na tom, že před podáním insolvenčního návrhu (v době, kdy již byli v úpadku) převedli jediný hodnotný majetek na svou dceru, čímž věřitelům fakticky odňali možnost volby zpeněžením majetkové podstaty.
Otázka (objektivizace) hodnoty nemovitostí ve vazbě na výši pohledávky zajištěného věřitele nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Podle odvolacího soudu má (mělo) být řešení této otázky vyhrazeno (nezajištěným) věřitelům při rozhodování o způsobu oddlužení na schůzi věřitelů v rámci úvahy o výhodnosti oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. K tomu však nedošlo právě proto, že dlužníci věřitelům možnost volby oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (fakticky) odňali.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníkům, insolvenční správkyni, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2017
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu