ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1121.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1121/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2017 o dovolání podaném M. N. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 7 To 509/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 28/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 21 T 28/2016, byl M. N. (dále jen obviněný) uznán vinným pokračujícím zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), dílem pod body 27. – 28. ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem I) 1. – 52. výroku o vině], a dále přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem II) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 7 To 509/2016, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Předně namítl, že učiněná skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly, znamenají popření zásad spravedlivého řízení, přičemž právní závěry jsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Dále namítl, že se soudy odmítly zabývat obsahem závazku mezi ním a poškozeným. S odkazem na relevantní ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, rozvedl, že mezi sebou měli uzavřený soukromoprávní vztah a obviněný je pouze v prodlení s příslušnými měsíčními splátkami, nikoli však se splněním dluhu jako takového. Soudy v tomto nerespektovaly zásadu subsidiarity trestní represe, která vyžaduje zdrženlivé uplatňování prostředků trestního práva. Odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně nadto označil za nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Soudy měly zejména chybně považovat výpověď poškozeného za věrohodnou, byť byla vyvrácena ostatními svědeckými výpověďmi. Pochybnosti navíc panují ohledně listinných důkazů, zejména pak výpisů z bankovního účtu poškozeného a dalších potvrzení stran částek, které měl předávat obviněnému. Tvrzení prezentovaná poškozeným se přitom jeví značně nevěrohodně. Krom toho není zřejmé, zda je vůbec svědecká výpověď poškozeného procesně použitelná, neboť vykazovala rozpory, poškozený svoji výpověď měnil a očividně se nacházel ve špatném psychickém stavu. Již z toho důvodu měl být vypracován psychiatrický znalecký posudek za účelem posouzení duševního stavu a věrohodnosti poškozeného. V podrobnostech poté obviněný poukázal, že listiny, které by měly potvrzovat převzetí půjček, datem neodpovídají jednotlivým výběrům z účtu poškozeného a dále že poškozený s až lichvářskými úroky půjčoval finanční prostředky mnoha jiným lidem. Pokud jde o skutek pod bodem II., tak svědecká výpověď P. D. není dle obviněného příliš relevantní, neboť tento v telefonu slyšel pouze nějaké útržky konverzace mezi obviněným a poškozeným, na místě samém přítomen nebyl, svědek měl špatné podmínky pro vyposlechnutí celé konverzace a pokud si ji zaznamenával do diáře, tak o jeho existenci panují pochybnosti, když ani nebyl předložen a zkoumán. Soudy dle obviněného zásadním způsobem bagatelizovaly dějové nesrovnalosti ve výpovědi poškozeného, přičemž důkazy v rámci řízení nebyly hodnoceny nestranně. Přitom právě věrohodnost poškozeného má podstatný vliv zejména na výši škody, kterou měl údajně obviněný způsobit. Pokud tedy vyvstaly jakékoli pochybnosti, měly být hodnoceny v duchu zásady in dubio pro reo . Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek, jakož i další navazující rozhodnutí, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila příslušná státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupkyně), která nejprve ve stručnosti zrekapitulovala dovolací námitky obviněného. K těmto následně uvedla, že obviněný se v mnohém omezil toliko na vlastní způsob hodnocení provedeného dokazování. Rovněž nelze dospět k závěru, že by se skutkové a právní závěry nacházely v extrémním rozporu s výsledky provedeného dokazování. Soudy se přitom důsledně zabývaly jak věrohodností jednotlivých svědeckých výpovědí, tak i listinných důkazů, přičemž dílčí nepřesnosti, které v průběhu řízení vyvstaly, nedosahovaly takové intenzity, aby v souhrnu nebylo možné najisto postavit skutkový stav věci, na základě kterého byla vyvozena patřičná právní kvalifikace jednání obviněného. Nelze přisvědčit ani názoru obviněného, že je pouze v prodlení s příslušnými měsíčními splátkami, neboť se jedná o pouhou obviněným účelově použitou právní formu, která ovšem nebyla naplněna odpovídajícím obsahem, spojeným s legitimními právními účinky daného jednání, jež by vylučovaly způsobení škodlivého následku na straně poškozeného věřitele. Pokud jde o námitky stran aplikace zásady subsidiarity trestní represe, tak ani těmto podle státní zástupkyně nelze přiznat patřičnou relevanci, mj. z důvodu, že obviněný již blíže nerozvedl, v čem danou okolnost spatřuje, když pouze nadnesl občanskoprávní základ jeho vztahu s poškozeným. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné, resp. v mnohém shodné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod. V tomto ohledu nelze spatřovat porušení zásady in dubio pro reo bez dalšího ve skutečnostech, že se soudy na základě provedeného dokazování a s náležitou oporou v něm přiklonily k verzi prezentovanou obžalobou, nikoli obhajobou.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi poškozeného a P. D., zjištění výše způsobené škody, charakter vztahu mezi obviněným a poškozeným apod.) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V daném kontextu soudy důsledně odůvodnily, proč i přes nepřesnosti a rozpory ve svědecké výpovědi poškozeného přiznaly právě této výpovědi relevanci a ve svém celku ji považovaly za věrohodnou. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná . Obviněný se přitom snažil odvádět pozornost od merita věci, kdy např. rozváděl, že si mohl vydělávat až 112.000 Kč měsíčně za práci pro společnost AQUEL BOHEMIA, s. r. o., anebo že se „prozíravě snažil proniknout do taxikářské komunity“. Jako novum se poté v prostředí justice jevila námitka obviněného, že soud druhého stupně jeho odvolání vyřídil příliš rychle. Nejvyšší soud ani neshledal, že by věc trpěla tzv. opomenutými důkazy, když zejména soud prvního stupně jasně vyložil, proč nepřistoupil na některé důkazní návrhy obhajoby (viz str. 12 a 13 rozsudku soudu prvního stupně).
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost obviněným namítaného tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Stran námitek, že předmětná věc neměla být projednávána v trestněprávní rovině, kdy tedy obviněný odkazuje na zásadu subsidiarity trestní represe, je namístě připomenout, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, tak stát nemůže rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze teoreticky zajistit práva poškozené osoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012). Princip ultima ratio v tomto ohledu nelze uplatňovat natolik široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví či majetku. Verze obviněného o soukromoprávním vztahu, který nadále trvá a jedinou komplikací zůstává, že obviněný je v prodlení s příslušnými měsíčními splátkami, je poté zcela účelovou snahou o vyvinění se z trestní odpovědnosti za jednání, kterého se obviněný zcela záměrně a po delší dobu dopouštěl, přičemž své potřeby před poškozeným odůvodňoval smyšlenými legendami, což vyústilo až v situaci, kdy poškozenému hrozil násilím, pokud mu neposkytne další a další finanční prostředky. Nejvyšší soud, mj. s přihlédnutím ke svému stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, v projednávané trestní věci neshledal takové okolnosti, na základě kterých by bylo možné uvažovat nad menší závažností jednání obviněného, který se dopustil dvou trestných činů se způsobenou škodou přesahující 700.000 Kč.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem pod body 27. – 28. ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem I) 1. – 52. výroku o vině], a dále přečin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku [jednání pod bodem II) výroku o vině] zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 10. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu