ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1152.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1152/2017-101
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2017 o dovoláních podaných H. F. , roz. V., a E. F. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 7 To 269/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 27 T 64/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítají.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 27 T 64/2011, byla obviněná H. F. uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., dále jen tr. zák.), obviněný E. F. byl uznán vinným organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., a obviněná D. P., roz. M., bytem P., R., byla uznána vinnou pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byla obviněná H. F. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Současně jí byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva, na dobu tří roků. Obviněný E. F. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Obviněná D. P. byla za uvedenou trestnou činnost odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O odvoláních, která byla proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podána H. F., E. F., D. P., a o odvolání příslušného státního zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 7 To 281/2014, přičemž podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že částečně upravil skutkovou větu výroku napadeného rozsudku a opětovně obviněnou H. F. uznal vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., obviněného E. F. uznal vinným organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., a obviněnou D. P. uznal vinnou pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byla obviněná H. F. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s dozorem. Současně jí byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva, na dobu tří roků. Obviněný E. F. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Obviněná D. P. byla za uvedenou trestnou činnost odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž jí výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
O dovolání obviněných H. F. a E. F. proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 860/2015, tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. a §261 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 7 To 281/2014, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 27 T 64/2011, zrušil. Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. poté Okresnímu soudu v Opavě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud v Opavě následně rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, sp. zn. 27 T 64/2011, uznal obviněnou H. F. vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., obviněného E. F. uznal vinným organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., a obviněnou D. P. uznal vinnou pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedenou trestnou činnost byla obviněná H. F. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž jí výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Současně jí byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva, na bodu tří roků. Obviněný E. F. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Obviněná D. P. byla za uvedenou trestnou činnost odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž jí výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Naproti tomu byl obviněný E. F. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, podrobně popsaný ve výrokové části citovaného rozsudku, kterým měl spáchat organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že daný skutek spáchal obviněný.
O odvoláních obviněných H. F. a E. F. rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 7 To 269/2016, tak, že z podnětu odvolání obviněné H. F. ve vztahu k ní podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu, a z podnětu odvolání obviněného E. F. ve vztahu k němu podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celé odsuzující části. Následně podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou H. F. uznal vinnou trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. [jednání ad 1)–17) výroku o vině] a obviněného E. F. uznal vinným organizátorstvím trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. [jednání ad 13)–17) výroku o vině], když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Obviněná H. F. byla za uvedenou trestnou činnost odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž jí výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a deseti měsíců. Současně jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, nebo člena statutárního orgánu obchodní společnosti nebo družstva, na dobu tří roků. Obviněný E. F. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění H. F. a E. F. dovolání, a to jako osoby oprávněné, včas, prostřednictvím svých obhájců a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněná H. F. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. Předně podotkla, že obžalobou jí bylo kladeno za vinu jednání popsané v bodech 1.–17. obžaloby, přičemž v případě bodů 7.–12. obžaloby byla její trestná činnost spatřována mj. v uvedení nepravdivých údajů o zaměstnání V. S. V této části byla soudem prvního stupně uznána vinnou. Soud druhého stupně následně dospěl k odlišnému právnímu závěru a z bodů 7.–12. jednání ve vztahu k V. S. vypustil. Výrok rozsudku soudu druhého stupně ovšem neobsahuje zprošťující část, resp. o části obžaloby nebylo rozhodnuto. V uvedeném obviněná spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Další vadu rozsudku soudu druhého stupně obviněná spatřuje v neuplatnění zásady beneficium cohaesionis v případě již pravomocně odsouzené D. P. Ta byla odsouzena pro pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Její účastenství přitom bylo spatřováno v poskytnutí pomoci obviněné H. F. jako hlavnímu pachateli. Pokud ovšem soud druhého stupně v případě bodů 7.–12. svého rozhodnutí nedospěl k závěru o vině obviněné v části týkající se V. S., nemohl dospět ani k závěru o vině D. P. v uvedené části, jelikož její trestná činnost se odvíjí od trestnosti hlavního pachatele. Soud tedy nerespektoval ustanovení §261 tr. ř. a napadený rozsudek tudíž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněná v další části svého dovolání uvedla, že si je vědoma podstaty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy zejména stran možností přezkumu hodnocení a správnosti skutkového stavu věci a úplnosti provedeného dokazování. Přesto poukázala na to, že již v rámci předchozího dovolacího řízení upozorňovala na nekonkrétní vymezení jí přisuzované trestné činnosti, zejména stran individuální trestní odpovědnosti, a na extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními. S výtkami Nejvyššího soudu uvedenými v jeho dřívějším zrušovacím rozhodnutí se soudy prvního i druhého stupně ovšem dostatečně nevypořádaly, když toliko provedly gramatickou úpravu spočívající v převedení popisu jejího jednání z množného čísla do jednotného, aby popis korespondoval se zákonnou dikcí. V průběhu celého trestního řízení rovněž nebylo předmětem dokazování její konkrétní jednání ani otázka, zda mohla vědět o eventuálních nezákonnostech, které měly provázet vyplácení mezd zaměstnancům. Pokud soud prvního stupně konstatoval, že dané jednání bylo prokázáno svědectvím řady osob, tak se ve skutečnosti jednalo o tvrzení jediné svědkyně E. B., která ani nebyla schopna bez pochybností ztotožnit obviněnou coby osobu, která jí donesla výpověď. Rovněž nebyl proveden žádný důkaz, z něhož by bylo možné dovodit existenci předchozí domluvy obviněných takovým způsobem, jaký je prezentován ve skutkové větě rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, a to nově dokonce dvou dohod – z let 2005 a 2008. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc příslušnému orgánu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný E. F. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že v rozhodnutích soudů prvního a druhého stupně je v mnoha ohledech přítomen extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním, učiněnými skutkovými zjištěními, jakož i navazujícím právním posouzením věci. K otázce jemu původně (před dřívějším zrušovacím rozhodnutím Nejvyššího soudu) přisuzovanému organizátorství předmětné trestné činnosti připomenul závěry Nejvyššího soudu z usnesení ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 860/2015, a upozornil na pokyny Nejvyššího soudu, které byly uloženy soudu prvního stupně pro nové projednání věci. Dále rozvedl, že se soud prvního stupně s právním názorem Nejvyššího soudu vypořádal tak, že při nezměněné důkazní situaci vypustil z odsuzující části rozsudku skutky pod body 1.–11., tedy vůči jeho osobě, přičemž se jedná o období časově předcházející důkazům vztahujícím se k obviněnému. Poté poukázal na podstatu organizátorství trestné činnosti a podotkl, že se musí jednat o činnost, která z logiky věci časově předchází páchání trestné činnosti hlavním pachatelem, resp. u pokračujícího trestného činu o trestné jednání předcházející alespoň některým dílčím útokům. Soudu prvního stupně přitom vytkl, že v novém rozhodnutí toliko poupravil časové období, kdy se měl obviněný trestné činnosti dopouštět, avšak dále již nebral na zřetel závěry vyslovené Nejvyšším soudem stran nedostatečnosti důkazů svědčících o vině obviněného. Stěžejní důkaz v podobě elektronické komunikace přitom nikterak nemůže prokazovat dohodu s H. F. či D. P. Obviněný nadto poukázal, že ve výroku rozsudku soudu druhého stupně není v souladu s §89 odst. 3 tr. zák. zahrnut znak pokračování, jenž má význam pro určení právní kvalifikace jednání, potažmo pro uložení trestu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně, případně též jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a dále postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř.
K takto podaným dovoláním se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spočívá v tom, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Toto ustanovení tedy upravuje dvě alternativy. Podle první z nich nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí napadeném dovoláním chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části rozhodnutí. Podle druhé alternativy sice byl určitý výrok učiněn, ale výrok není úplný.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
Předně lze připomenout, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 860/2015, zrušil z podnětu dovolání obviněných H. F. a E. F. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 7 To 281/2014, jakož i jemu přecházející rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 27 T 64/2011, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud zejména přisvědčil části dovolací argumentace obviněných stran absence výroku v rozhodnutí soudu druhého stupně, který před vydáním nového rozhodnutí opomenul zrušit rozhodnutí jemu předcházející, čímž v konečném důsledku došlo k porušení zásady ne bis in idem . Dále pak Nejvyšší soud přisvědčil námitkám obviněných stran individuální trestní odpovědnosti, kdy ze skutkové a právní věty musí být zřejmé, který z obviněných zastával při páchání trestné činnosti jakou úlohu, a nadto se Nejvyšší soud ztotožnil s námitkami týkajícími se extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ohledně role obviněného E. F. coby organizátora předmětné trestné činnosti.
Dále je namístě poukázat na některá teoretická východiska, jež se dotýkají dovolacích námitek obou obviněných. Nejvyšší soud předně připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněných přitom zčásti směřovaly právě do oblasti skutkové a procesní, kdy obvinění soudům vytýkali nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí, existenci předchozí dohody mezi pachateli, resp. samotnou možnost povědomí o nezákonnostech, které měly provázet vyplácení mezd zaměstnancům) a současně prosazovali vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ně příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom v tomto ohledu ve svých (následných) rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněných vycházely. V daném kontextu soudy přesvědčivě odůvodnily, proč i přes nepřesnosti a rozpory v některých svědeckých výpovědích, jež spíše potvrzovaly verzi obviněných, že zaměstnancům byla vyplácena mzda v deklarované výši, mohly bez důvodných pochybností dospět k závěru o vině obviněných z jim přisuzovaného trestného jednání. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Nejvyšší soud taktéž neshledal, že by věc trpěla tzv. opomenutými důkazy, když nepřistoupení soudů na obhajobou navrhované doplnění dokazování bylo patřičně odůvodněno. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily, přičemž vybrané nedostatky při hodnocení důkazů a nepřesnosti stran souladu skutkové věty právě s výsledky provedeného dokazování, kterými i v novém rozhodnutí (po zrušení původních rozhodnutí Nejvyšším soudem) trpěl rozsudek soudu prvního stupně, byly dostatečně korigovány v rámci odvolacího řízení a v rozhodnutí soudu druhého stupně. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu (jako tomu bylo v případě rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. 7 To 281/2014, jakož i rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 12. 5. 2014, sp. zn. 27 T 64/2011).
K otázce organizátorství trestné činnosti ze strany E. F. lze připomenout, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 860/2015, přisvědčil dovolacím námitkám obviněného a napadená rozhodnutí zrušil mj. s konstatováním, že pokud by soudy prvního a druhého stupně vycházely ze závěrů stran společné dohody mezi obviněnými, a tyto opřely zejména o důkazy v podobě svědecké výpovědi F. M. a zajištěného dokumentu uloženého v dokumentech uživatele „E. F.“, tak tyto nejsou náležitě odůvodněny. Výpověď svědka F. M. se zdá být relevantní pouze k časovému úseku skutkového děje od 11. 4. 2008 do 15. 10. 2008 (skutek č. 13, 14 a 15) a znalecký posudek z odvětví výpočetní technika určuje vznik zajištěného dokumentu na počátek roku 2008, a tudíž důkazně nepodporuje období duben 2005 až 9. 10. 2007 (skutky č. 1-11) . Nejvyšší soud ovšem nevyslovil, že se obviněný žádné trestné činnosti nemohl dopustit. V novém řízení již soudy dospěly ke skutkovým zjištěním (a navazující právní kvalifikaci), která jsou v souladu s výsledky provedeného dokazování, přičemž zejména „časový nesoulad“ možného organizátorství ze strany obviněného byl náležitě napraven. Skutečnost, že soudy nově organizátorství trestné činnosti dovodily toliko u skutků pod body 13–17 (ve znění rozsudku soudu druhého stupně) není pouhou „kosmetickou úpravou“, nýbrž závěrem opřeným o výsledky dokazování. Nejvyšší soud rovněž neuvedl, že svědecká výpověď F. M. a znalecký posudek z odvětví výpočetní technika nemají potenciál pro závěry právě stran organizátorství trestné činnosti. Pouze na jejich základě nemohla být dovozována vina stran označeného jednání ad 1–12 výroku rozsudku. Nejvyšší soud se nadto shodl s názorem soudu druhého stupně, podle něhož nelze vyloučit, že se organizátor do již probíhající trestné činnosti zapojí až posléze, kdy např. do již probíhajícího jednání vstoupí s novým modem operandi a původní, již započaté jednání tak svým způsobem „transformuje“ (srov. podrobněji úvahy na str. 28 napadeného rozsudku soudu druhého stupně). Dále pak, byť soud druhého stupně posuzoval jednání obviněného jako pokračující ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák., tak v projednávané věci na postavení obviněného nic nemění, že daná skutečnost nebyla výslovně uvedena ve výroku napadeného rozsudku.
Jestliže poté obviněná H. F. namítala absenci výroku rozhodnutí, neboť podle jejího názoru měla být v části jednání obžaloby zproštěna, tak ani těmto námitkám nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. V rámci jednání pod body 7.–12. měla obviněná podle názoru soudu prvního stupně uvádět nepravdivé údaje ohledně zaměstnání P. F. a V. S. Na základě provedeného a doplněného dokazování poté mohl soud druhého stupně uzavřít, že v těchto bodech obviněná uváděla nepravdivé údaje pouze o zaměstnání P. F. Avšak nikoli také to, že by se snad přisuzovaného jednání nedopustila vůbec. V tomto ohledu byla namístě toliko modifikace obžaloby, a to de facto při zachování totožnosti skutku, což není situace nikterak neobvyklá, neboť až v rámci řízení před soudem (v tomto případě až během odvolacího řízení) bývá ustálen skutkový stav věci a vyvozena aplikace patřičných norem hmotného práva. Námitky obviněné stran chybějícího výroku tudíž Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. takto naplněn nebyl.
Pokud jde o námitky obviněné H. F. stran postupu soudu druhého stupně ohledně obviněné D. P., tak Nejvyšší soud musí připomenout, že s ohledem na ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. je oprávněnou osobou k podání dovolání obviněný , který tento svůj mimořádný opravný prostředek může podat pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká . Dílčí části jednání obviněné D. P. ovšem nemají přímý vliv na postavení H. F. Předmětné námitky, jimiž obviněná H. F. namítala chybný procesní postup a navazující právní kvalifikaci vůči obviněné D. P. již tedy přesahují rámec řízení o dovolání. Podle skutečností vyplývajících ze spisového materiálu k projednávané trestní věci přitom D. P. dovolání podáno nebylo.
Je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání H. F. jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. [jednání ad 1)–17) výroku o vině] a jednání E. F. jako organizátorství trestného činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. [jednání ad 13)–17) výroku o vině], zcela přiléhavá, přičemž vytýkané vady, pro které Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 3 Tdo 860/2015, zrušil původní rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, mj. stran náležitého vymezení rolí obviněných na projednávané trestné činnosti, byly v novém řízení odstraněny.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podaná dovolání obviněných odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 10. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu