ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1154.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1154/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 o dovolání, které podal obviněný P. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 7 To 72/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 142/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. Š. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 89 T 142/2016 , byl obviněný P. Š. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v době kolem 3:00 hodin dne 20. února 2016, na chodbě mezi WC a barem v klubu Y., na K. v B., bez důvodu a předchozího varování napadl poškozeného J. Z. tak, že při vycházení poškozeného z WC jej chytil za tričko a s tímto škubnul a povalil ho na zem, a tímto svým jednáním způsobil poškozenému šikmou zlomeninu zevního kotníku vpravo s citelným omezením v běžném způsobu života nepřesahujícím dobu pěti týdnů, kdy se dále na zemi po poškozeném sápal a snažil se poškozeného udeřit a opakovaně mu chytal pravou ruku, následně se poškozený společně s obviněným zvedli ze země, ale obviněný pokračoval dále v napadání, snažil se poškozeného chytat za tričko, které poškozenému roztrhl a znovu povalil poškozeného na zem celkem nejméně ještě 2x, následně poškozený klekl na obviněného v oblasti jeho hrudníku a držel mu obě ruce v oblasti loktů a vyzýval jej, aby ukončil další napadání do okamžiku, než se obviněný uklidnil, potom se poškozený z obviněného zvednul a odešel z místa pryč k baru, kdy obviněný P. Š. vstal, došel k baru a udeřil u baru sedící svoji přítelkyni M. K. sevřenou pěstí pravé ruky do oblasti obličeje, aniž by tímto svým jednáním způsobil poškozené jakékoliv zranění, kdy výše jmenovaná stihla částečně uhnout a rána se jí svezla po tváři bokem a daného jednání se dopustil na místě veřejnosti přístupném za přítomnosti nejméně šesti osob“.
Za to byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 21 (dvacet jedna) měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, Regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj Vysočina, IČ: 411 97 518, se sídlem Brno, Benešova 10, škodu ve výši 14.847 Kč.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 89 T 142/2016, podal obviněný odvolání směřující do všech jeho výroků.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 7 To 72/2017 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a s přihlédnutím k ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §84 a §85 tr. zákoníku byl obviněnému výkon jemu uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let, za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému dále uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a za použití §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku též povinnost zdržet se požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání (č. l. 325–327), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , neboť napadená rozhodnutí sočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný nesouhlasí se závěry nalézacího potažmo odvolacího soudu. Má za to, že nalézací soud veškeré provedené důkazy posoudil zcela jednostranně, pouze v jeho neprospěch. V této souvislosti poukazuje na svědeckou výpověď svědkyně K. a svědků Z., Z., G. a blíže neurčených svědků, kdy soud tyto výpovědi nehodnotil objektivně, a to ve vztahu ke všem rozhodným skutečnostem, zejména k partnerským a přátelským vztahům jednotlivých zainteresovaných osob. Dále rozebírá průběh konflikt a skutečnosti, které mu bezprostředně předcházely, a trvá na tom, že prvotně se jednalo o neshody ve výběru hudby a poté byl obviněný hrubě slovně uražen poškozeným a následně jím byl napaden na toaletě, u čehož ovšem nebyl žádný svědek. Nalézacímu soudu rovněž vytýká pochyby při zjišťování okolností, jež mohly mít vliv na chování obviněného během konfliktu, zejména množství vypitého alkoholu a nástup organického epileptického záchvatu. Nalézací soud odmítl návrh obviněného na vypracování znaleckého posudku, jež by měl objasnit, zda se obviněný nenacházel v takovém stavu, kdy nemohl rozpoznat protiprávnost svého jednání a nemohl své jednání ovládat. Odvolací soud přisvědčil soudu nalézacímu s odkazem na lékařské zprávy vyhotovené po ošetření účastníků konfliktu se závěrem, že žádná z nich zmínku o možnosti epileptického záchvatu či jiných psychiatrických obtíží neobsahuje. Obviněný v této souvislosti namítl, že k ošetření došlo lékaři na úrazové pohotovosti, kdy tito zcela evidentně nemají specializaci z oblasti psychiatrie a nemohou se k těmto skutečnostem vyjadřovat. Dále se vyjádřil k ráně pěstí do obličeje M. K., jež považuje za nešťastnou a trvá na tom, že se nacházel ve stavu silného rozrušení, stresu a strachu. Měl pocit, že se dále musí bránit z jeho pohledu útočníkovi Z. a jednotlivé osoby u baru v podstatě nevnímal, měl černo před očima. Domnívá se, že tato jediná osamocená rána není schopna naplnit skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví a pokud bylo příčinou naplnění předmětné skutkové podstaty i předchozí jednání obviněného, měl být pro tento skutek stíhán i poškozený Z. Obviněný nemá námitek proti znaleckému posudku MUDr. Duchaňové, avšak má za to, že soud jej nesprávně vyhodnotil, a to zejména v souvislosti se ztrátou stability poškozeného při konfliktu. Závěrem uvedl, že soudy neprovedly dostatečné dokazování, když bez řádných důvodů zamítly provedení důkazů znaleckým posudkem z oboru soudního lékařství, odvětví psychiatrie, který mohl mít rozhodující vliv na posouzení naplnění skutkové podstaty trestného činu, a to její subjektivní stránky. Domnívá se, že neexistuje jediný přímý nezpochybnitelný důkaz, který by svědčil o tom, že utrpěné zranění způsobil odsouzený poškozenému tak, jak je uvedeno ve skutkové větě napadeného rozhodnutí nalézacího soudu. Zároveň není najisto prokázáno, že byl plně odpovědný za své jednání v době údajného páchání trestné činnosti.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 2. 1. 2017, sp. zn. 89 T 142/2016, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 7 To 72/2017, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby obviněného sám v plném rozsahu zprostil obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství , které jej obdrželo dne 24. 8. 2017 (č. l. 340). Dne 21. 9. 2017 bylo Nejvyššímu soudu doručeno sdělení Nejvyššího státního zastupitelství sp. zn. 1 NZO 944/2017, v němž uvedlo, že se k podanému dovolání obviněného P. Š. nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedlo, že výslovně souhlasí s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 7 To 72/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným P. Š. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů . Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod proto nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítl nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědecké výpovědi svědků K., Z., Z., G. a dalších blíže nespecifikovaných svědků, stejně jako lékařské zprávy vyhotovené po ošetření účastníků konfliktu, a dále nepřímo znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Svatavy Duchaňové) a vadná skutková zjištění (námitka stran zjištění množství vypitého alkoholu obviněným a možném nástup organického epileptického záchvatu), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a dále pak vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný trvá na tom, že prvotně se jednalo o neshody při výběru hudby a poté byl obviněný hrubě slovně napaden poškozeným J. Z. a následně jím byl napaden na toaletě, kdy současně nepopírá napadení svědkyně M. K., avšak jednal ve stavu silného rozrušení, stresu a strachu, měl černo před očima).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval především z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Z hlediska výše uvedeného, ve vztahu k námitce obviněného stran tzv. opomenutého důkazu je třeba poznamenat, že je výlučně na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12) a soud není povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, je však povinen tento postup odůvodnit. Nejde o tzv. opomenutý důkaz, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení má tento důkazní prostředek sloužit, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 386/07, ze dne 9. 3. 2007, sp. zn. IV. ÚS 691/06, a další). O takovou situaci se jednalo také v projednávané věci; soud prvního stupně opodstatněně považoval provedené důkazy za postačující k prokázání jednání obviněného a tyto své úvahy odůvodnil zcela dostačujícím způsobem. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny potřebné a dostupné důkazy v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., přičemž své skutkové a právní závěry v potřebném rozsahu a přesvědčivě odůvodnil a s jeho argumentací se ztotožňuje a na ni odkazuje. Nejvyšší soud uzavírá, že těmto závěrům nelze ničeho vytknout.
Se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy , kterýžto obviněný namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod. Zásahu do skutkových zjištění soudů je tedy dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Obviněný sice vznesl námitku, že nebyly naplněny všechny znaky skutkových podstat jemu za vinu kladených trestných činů, z důvodu absentující subjektivní stránky, kteroužto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna neregulérním způsobem, neboť byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
S jistou dávkou benevolence lze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podřadit námitku stran napadení poškozené M. K., kdy má za to, že tato osamocená rána není schopna naplnit skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Trestný čin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného, vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Soudy obou stupňů posoudily zcela správně, že obviněný naplnil znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle 358 odst. 1 tr. zákoníku. Na jednání obviněného je třeba nahlížet v jeho celistvosti. Obviněný P. Š. v uvedené době, veřejně a na místě veřejnosti přístupném, v baru Y. v B., ve stavu vážné otravy alkoholem (klasifikace podle znalců soudního lékařství při zjištěném 3,55 g/kg alkoholu v krvi) po předchozí slovní roztržce, kdy došlo k vzájemnému fyzickému napadení s poškozeným J. Z., a když poškozený od vzájemného držení upustil, v jeho fyzickému napadání pokračoval, až došlo k jeho pádu na zem a ke způsobení jeho zranění podrobně popsaném ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Krátce na to, obviněný úderem pěstí do obličeje napadl svoji přítelkyni M. K. K námitce obviněného, že jednání spočívající v jedné osamocené ráně nemůže naplnit skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví, Nejvyšší soud dále uvádí, že zákonný znak „napadení jiného“ u přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku totiž představuje nejen jakýkoliv fyzický útok proti tělesné integritě osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému apod. Uvedený znak může být proto naplněn i tehdy, nezanechal-li fyzický útok pachatele na těle poškozeného buď žádné, anebo jen nevýznamné zranění, které není ublížením na zdraví podle §122 odst. 1 tr. zákoníku [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1449/2015 (uveřejněné pod č. 27/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Námitce obviněného tedy nebylo možno přiznat jakékoliv opodstatnění.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. Š. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 10. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu