ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1161.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1161/2017-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 10. 2017 o dovolání podaném L. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 67 To 141/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 47/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 1 T 47/2016, byl L. H. (dále jen obviněný) uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v přesně nezjištěné době v rozmezí dnů od 2. 5. 2015 od 21:00 hod. do 3. 5. 2015 v P. – T., ul. T. v Domě s pečovatelskou službou v přízemí v pokoji si lehl do postele k poškozené nezletilé „XXXXX“*), kterou měl v té době svěřenou na hlídání, tisknul ji k sobě a osahával ji pod spodními kalhotkami na přirození, ačkoliv věděl, že je mladší patnácti let . Za uvedený zločin a za sbíhající se přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 3 T 23/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 8 To 14/2016, byl obviněný odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl zároveň uložen trest propadnutí věci, specifikované v citovaném rozhodnutí. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 3 T 23/2015, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 8 To 14/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 67 To 141/2017, tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že nespáchal skutek, pro který byl uznán vinným. Verze poškozené je přitom podporována toliko výpověďmi její matky a babičky, které ovšem (tvrzené) události přítomny nebyly. Ve věci zpracované znalecké posudky poté vinu obviněného přímo nepotvrzují. Jelikož tedy jednání obviněného nebylo hodnověrně prokázáno, nelze ani dovozovat naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku. Dále podotkl, že z hlediska zavinění se vyžaduje úmyslná forma jednání, avšak během trestního řízení nebyl prokázán jakýkoli úmysl obviněného pohlavně zneužít poškozenou. Rovněž nebyla zkoumána pohnutka obviněného k jemu přisuzovanému jednání a závěry soudů v tomto ohledu zůstaly v rovině nepodložených domněnek. Podle obviněného dokazování neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, nebyla ctěna presumpce neviny a ve výsledku tedy došlo k porušení jeho garantovaných práv na spravedlivý proces (mj.) ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V tomto kontextu poukázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek, a aby podle §265m tr. ř. obviněného zprostil viny v celém rozsahu.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve stručnosti připomenul dovolací námitky obviněného. K těmto následně uvedl, že je zčásti nelze podřadit pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný toliko brojí proti skutkovým zjištěním, ke kterým dospěly soudy prvního a druhého stupně. Pokud jde dále o námitky stran absence úmyslu pohlavně zneužít poškozenou, tak těmto podle státního zástupce nelze přiznat relevanci, jelikož z jednání obviněného, vyjádřeného ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, zcela jednoznačně vyplývá, že se nejednalo o pouhé něžnosti, kterými obvykle prarodiče zahrnují svá vnoučata, a stejně tak je vyloučeno pouhé nedbalostní jednání obviněného. Ve věci nelze dovodit ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné, resp. v mnohém shodné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména svědeckých výpovědí, závěrů vyplývajících ze zpracovaných znaleckých posudků apod.) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Pokud obviněný namítal absenci úmyslného zavinění, tak zejména soud prvního stupně zcela přiléhavě předestřel, že obviněný v okamžiku, kdy přilehl k poškozené a začal ji osahávat na genitáliích, věděl, že předmětným jednáním porušuje zájem chráněný trestním zákoníkem, kterým je v projednávaném případě mj. ochrana dětí mladších patnácti let před předčasnými zkušenostmi s různými formami pohlavního styku, které by mohly narušit jejich mravní, případně tělesný vývoj, přičemž porušení uvedeného chráněného zájmu zjevně způsobit chtěl. Soud tedy mohl uzavřít, že obviněný bez důvodných pochybností jednal v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz zejména str. 9 rozsudku soudu prvního stupně). S tímto právním závěrem se následně soud druhého stupně de facto zcela ztotožnil.
Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako zločin ( správně zvlášť závažný zločin ) pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 10. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.