ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.123.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 123/2017 -34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 3. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného L. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2016, sp. zn. 7 To 417/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 41 T 33/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 9. 2016, sp. zn. 41 T 33/2016, byla podle §222 odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) trestní věc obviněného L. B., stíhaného pro skutek, kterého se měl dopustit jednáním spočívajícím v tom, že „ dne 31. 10. 2015 ve 13:32 hod. v P., ul. J. P., na zastávce tramvaje L. fyzicky napadl revizora Dopravního podniku hl. m. Prahy M. P., a také jednoho z cestujících – P. M., který chtěl revizorům pomoci, incidentu předcházelo neuposlechnutí výzvy revizora k předložení jízdního dokladu, po otevření dveří tramvaje revizora z tramvaje vytlačil ven na zastávku, kde následně došlo ke konfliktu, při kterém škrtil pošk. P. M. s takovou intenzitou, že ten nemohl dýchat a nebyl schopen se z tohoto škrcení uvolnit a až za pomoci obou revizorů se mu to podařilo “, čímž měl spáchat přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), postoupena k projednání Úřadu městské části Praha 6, neboť soud shledal, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem, který je o něm příslušný rozhodovat, posouzen jako přestupek.
V předmětné věci podala příslušná státní zástupkyně stížnost, o které rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 10. 2016, sp. zn. 7 To 417/2016, tak, že ji jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále jen dovolatel) dovolání v neprospěch L. B., a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvody označil ty, které jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. f), g), l ) tr. ř. Předně zrekapituloval dosavadní průběh předmětné trestní věci a připomenul okolnosti, na základě kterých soudy dospěly ke svým rozhodnutím, přičemž s názory vyslovenými v těchto rozhodnutích se dle dovolatele nelze ztotožnit, neboť spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, a to jednak vzhledem k extrémnímu rozporu mezi důkazními zjištěními a skutkovými závěry soudů, jednak s ohledem na nesprávný výklad objektivní stránky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně pojmů „veřejně“ a „na místě veřejnosti přístupném“. Nadto doplnil, že k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může dojít i v případě, kdy soudy nerespektují závěry zjevně a logicky vyplývající z provedeného dokazování. Dle dovolatele přitom důkazní zjištění jednoznačně svědčila o násilném jednání obviněného, k němuž se uchýlil v rámci incidentu, který sám vyvolal. Soud prvního stupně nadto měl při právní kvalifikaci zcela pominout primární chráněný objekt, kterým je klidné občanské soužití, veřejný klid a pořádek, přičemž právě tyto hodnoty byly jednáním obviněného nejen ohroženy, ale i porušeny. Dovolatel v tomto ohledu připomenul, že k danému incidentu došlo ve frekventované denní době, v přítomnosti řady osob a na místě, které je veřejností běžně využíváno, tedy konkrétně na zastávce MHD, kdy incident byl vyvolán obviněným, jenž se bránil zadokumentování svého protiprávního jednání. Pokud soud prvního stupně argumentoval přiléhavostí aplikace zásady subsidiarity trestní represe, tak tento náhled na celý konflikt dle dovolatele odporuje stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, podle kterého samotná možnost uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu (např. v rámci instrumentů správního práva) ještě bez dalšího nevylučuje vyvození trestní odpovědnosti. Právě projednávaný skutek svou povahou nejenže zjevně odpovídá běžně se vyskytujícím případům takového přečinu, ale v některých aspektech je co do své škodlivosti i překračuje. K dřívějším rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterými soud prvního stupně argumentoval ve svém rozhodnutí, dovolatel v podrobnostech rozvedl, proč je nepovažuje za přiléhavé a zdůraznil, že se soud nezabýval judikaturou Nejvyššího soudu komplexněji, neboť v úvahu přicházela i taková rozhodnutí, která by závěr o výtržnickém jednání L. B. podporovala. Dále pak dovolatel připomenul jednotlivé elementy, kterými by se měly soudy při hodnocení potenciálního výtržnického jednání zabývat, a to se závěrem, že jednání L. B. dosahovalo intenzity trestného činu a mělo tedy být kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně, jemu předcházející usnesení soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., a vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání rovněž ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K takto podanému dovolání se obviněný do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání nejvyššího státního zástupce.
Nejvyšší soud předně podotýká, že v projednávané věci neshledal přítomnost dovolatelem namítaného extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Soudy prvního i druhého stupně v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly veškeré v úvahu přicházející důkazy, jež byly u hlavního líčení provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při svém rozhodování vycházely. Podle Nejvyššího soudu si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud v této souvislosti dále připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecných soudů. Je zcela na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily.
Dále pak, verze obžaloby o násilnickém jednání L. B., jeho výhradním přičinění na vzniku celého konfliktu, resp. o tom, jaké pocity daný konflikt mohl vyvolávat v ostatních lidech, kteří mohli být teoreticky konfliktu přítomni, je již polemikou s vyhodnoceným procesem dokazování, zejména s přihlédnutím k jednomu z elementárních principů trestního řízení in dubio pro reo , neboť provedené důkazy a z nich učiněná skutková zjištění nedávají spolehlivý podklad pro uznání L. B. vinným ze spáchání trestného činu.
Dovolateli lze přisvědčit, že zejména soud prvního stupně při odkazech na judikaturu Nejvyššího soudu postupoval poněkud „výběrově“, kdy při svých úvahách ponechal stranou ta rozhodnutí, která by (při zobecnění závěrů v nich vyslovených) podporovala spíše verzi o výtržnickém jednání L. B. dosahujícím intenzity trestného činu, a na která pro změnu odkazoval dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku. Tímto však Nejvyšší soud nikterak nepředkládá, že závěry stran jednání L. B., že se nejednalo o výtržnické jednání, jak jej předvídá ustanovení §358 tr. zákoníku, jsou chybné.
Trestný čin výtržnictví podle §358 tr. zákoníku svou podstatou chrání klidné soužití občanů proti závažnějším útokům narušujícím veřejný klid a pořádek. Jde o ochranu veřejného statku jako skupinového zájmu, a nikoli o postih jednání, která směřují proti individuálním zájmům (byť tyto mohou být dotčeny sekundárně). Výtržnické jednání je tedy zpravidla projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku, ke spoluobčanům vůbec nebo k hodnotám, na nichž je založeno uspořádání pospolitosti určitého širšího okruhu lidí, přičemž pro toto jednání je typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití.
Přesto však zákon požaduje, aby jednání, spadající do kategorie trestných činů proti pořádku ve věcech veřejných, tedy i trestný čin výtržnictví, skutečně závažným způsobem a ve výrazné míře narušovalo řádné občanské soužití, neboť tímto se výtržnictví jako trestný čin odlišuje od jednání přestupkového charakteru, zejména pak s ohledem na zákonem vyžadovanou a nezbytnou míru společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tudíž nikoli každé „výtržnické“ jednání musí být kvalifikováno jako trestný čin.
Nejvyšší soud přitom nikterak nerozporuje námitky dovolatele opírající se o stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, že samotná možnost uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu (např. v rámci správního práva) ještě bez dalšího nevylučuje vyvození trestní odpovědnosti. V projednávané věci ovšem nebylo najisto prokázáno, že by L. B. svým jednáním závažněji narušil hodnoty občanského soužití takovým způsobem, který by překračoval (byť intenzivnější) konflikt mezi revizory a cestujícím (a zde i dalším cestujícím P. M.), aby k nápravě nepostačovaly instrumenty správního práva. Aplikace zásady subsidiarity se vždy váže ke konkrétním a mnohdy dosti specifickým okolnostem případu, přičemž v nyní projednávané věci Nejvyšší soud neshledal, že by jednání L. B. dosahovalo intenzity trestného činu a mělo tedy být kvalifikováno jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 3. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu