ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1266.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1266/2017-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 o dovolání podaném D. C. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 2017, sp. zn. 7 To 355/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 253/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 3 T 253/2015, byl D. C. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a čtyř měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, sp. 7 To 355/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 20. 2. 2015 v obci B., okr. F.-M., při uzavírání smlouvy o zápůjčce č. 583506735 se společností Provident Financial, s. r. o., prostřednictvím obchodní zástupkyně této společnosti, v úmyslu vylákat finanční prostředky ve výši 30.000 Kč a nehradit smluvené týdenní splátky úvěru ve výši 919 Kč, při sjednávání smlouvy obchodní zástupkyni nepravdivě uvedl údaje o svém zaměstnání ve společnosti Zebra Technologies, se sídlem ul. Kolejní 3361/14 Brno a o svém příjmu ve výši 45.000 Kč, které byly vepsány do zákaznické karty, obsahující údaje potřebné pro uzavření smlouvy o zápůjčce, ač byl v období od 6. 10. 2014 do 19. 3. 2015 veden na Úřadu práce České republiky ve Frýdku-Místku jako uchazeč o zaměstnání a byl mu v předmětném období vyplácen pouze příspěvek v nezaměstnanosti ve výši 7.156 Kč, přičemž s ohledem na svou finanční situaci věděl, že nebude schopen dostát svému závazku vzniklému z této smlouvy, neboť měl v době uzavření smlouvy další splatné závazky, které nehradil, a to nejméně vůči D. L., spol. Intrum Justitia, s. r. o., Profi Credit Czech, a. s., Air Bank, a. s., v souhrnné výši 190.235,50 Kč bez příslušenství, což při uzavírání smlouvy zamlčel, načež na základě takto uvedených údajů mu byl úvěr v této výši schválen a poskytnut, avšak dosud z něj nic nezaplatil, čímž způsobil společnosti Provident Financial, s. r. o., škodu ve výši 30.000 Kč . Za uvedený přečin byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a čtyř měsíců. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti výše uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítl, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Nadto se neztotožňuje se způsobem, jakým byly ze strany soudů prvního a druhého stupně hodnoceny provedené důkazy. Obviněný podotkl, že nikdy neměl v úmyslu vylákat finanční prostředky a nehradit splátky, resp. uvést někoho v omyl či zamlčet podstatné skutečnosti. Rovněž namítl, že jeden ze stěžejních důkazů, zákaznickou kartu ze dne 20. 2. 2015, sám nevyplňoval ani nepodepsal. Znalecký posudek stran písmoznalectví poté neposkytuje jednoznačné závěry, a tudíž měl být vykládán v duchu zásady in dubio pro reo . Nadto poukázal na nesrovnalosti ve výpovědi svědkyně V. R. Obviněný dále upozornil na absentující subjektivní stránku předmětné skutkové podstaty ve formě úmyslného zavinění. Pokud přitom obžaloba a soudy dovozovaly, že obviněný jednal v úmyslu vylákat od poškozené společnosti finanční prostředky, tak zůstává opomenuto, že nabídka poskytnutí financí byla obviněnému předložena ze strany poškozené a že v době uzavírání smlouvy disponoval dostatečnými zdroji pro hrazení sjednaných splátek. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a zprostil jej obžaloby.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce), který nejprve ve stručnosti připomenul dovolací námitky obviněného. K těmto následně uvedl, že obviněný sice formálně namítá absenci subjektivní a objektivní stránky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, avšak fakticky toliko rozporuje výsledky provedeného dokazování a učiněná skutková zjištění. Krom toho opomenul, že mu není přičítáno „vyplnění zákaznické karty“, nýbrž uvedení jiného v omyl a zamlčení podstatných skutečností. Závěry soudů o finanční situaci obviněného, který nebyl schopen dostát svým závazkům, jsou poté podpořeny provedenými důkazy, přičemž tvrzení obviněného, že v době uzavírání smlouvy s poškozenou disponoval dostatečnými zdroji, jsou v přímém rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně. Samotná okolnost, že poškozená společnost nabídla obviněnému uzavření smlouvy, nic nemění na tom, že při uvedení pravdivých údajů o příjmech a závazcích obviněného by k uzavření smlouvy nedošlo. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že de facto totožné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Byť tento přístup nelze přijmout absolutně a bez výjimky, a to mj. s ohledem na aktuální (a neustále se vyvíjející) judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, jakožto i s přihlédnutím k východisku, že dovolací řízení se v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu, tak ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces (mj. právě v rovině náležitého provedení procesu dokazování a hodnocení důkazů jako takových) musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom z podstatné části směřovaly právě do oblasti skutkové a procesní, přičemž takové námitky, kterým by bylo možné přiznat patřičnou právní relevanci s ohledem na uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v podaném dovolání takřka absentovaly, a to vyjma odkazu na nerespektování práva obviněného na spravedlivý proces s odkazem na porušení zásady in dubio pro reo , případně námitek stran absence subjektivní a objektivní stránky předmětné skutkové podstaty, které však byly de facto směřovány k procesu hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědkyně V. R., závěrů vyplývajících z písmoznaleckého posudku a finanční situace obviněného v době uzavírání smlouvy o zápůjčce) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně ovšem ve svých rozhodnutích logicky rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli (především tedy výpověď obviněného) a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy závěry svých rozhodnutí logicky odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017; anebo nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Jak již bylo uvedeno, námitkami stran absence objektivní a subjektivní stránky přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku obviněný de facto toliko rozporoval hodnocení ve věci provedených důkazů. Zejména finančními možnostmi obviněného v době uzavírání smlouvy o zápůjčce se soudy náležitě zabývaly a mohly najisto uzavřít, že obviněný rozhodně nedisponoval prostředky k řádnému hrazení dohodnutých splátek. Rovněž, jak ostatně poukázal státní zástupce ve svém vyjádření k podanému dovolání, samotná skutečnost, že nabídka na uzavření smlouvy vzešla od poškozené společnosti, bez dalšího nic nemění na skutečnosti, že obviněný, vědom si své finanční situace, při podpisu smlouvy uvedl poškozenou v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, a to v úmyslu obohatit se (a způsobit tak na majetku poškozené škodu nikoli nepatrnou), přičemž v tomto ohledu jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V daném kontextu je tedy namístě poznamenat, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudu druhého stupně přikročit i k závěrům právním, přičemž soud jasně a srozumitelně vyložil, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 10. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu