ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1320.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1320/2017-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2017 o dovolání podaném J. R. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 10 To 210/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 128/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 8 T 128/2016, byl J. R. (dále jen obviněný) uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že nejméně od měsíce září 2011 nejméně do 8. 12. 2016, včetně, brání poškozenému J. R., který je jeho otec, v řádném užívání pokoje v rodinném domě v obci H., okres B., který má poškozený právo užívat od 15. 1. 1990 na základě bezplatného doživotního věcného břemene, které bylo zřízeno v jeho prospěch v rámci darovací smlouvy, kterou daroval svůj spoluvlastnický podíl a to 1/2 této nemovitosti podezřelému, přičemž poškozený v tomto době bydlí a má zde zřízeno od roku 1994 i trvalé bydliště, obžalovaný mu v době od září 2011 uzamkl dveře do koupelny v tomto domě, čímž mu zamezil přístupu k vodě a možnost vykonání osobní hygieny a tento stav nepřetržitě trvá dosud, poškozený je tak nucen si nosit vodu k pití, vaření, mytí z obecní studny, která není v zimě v provozu, nebo od sousedů, dále mu podezřelý uzamkl dveře od místnosti WC, čímž mu zamezil možnost jeho užívání do současné doby, obžalovaný v této době odpojil také pokoj užívaný poškozeným od ústředního topení, čímž přerušil dodávku tepla do tohoto pokoje, který byl do té doby napojen na ústřední topení v domě a poškozený byl nucen pořídit si na svoje náklady kamínka na tuhé palivo, kterými vytápí tento prostor, který užívá, obžalovaný rovněž úmyslně v době od roku 2011 opakovaně vypínal jistič v rozvodné skříni s cílem, aby se přerušila dodávka elektrické energie do zásuvek v místnosti užívané poškozeným, obžalovaný v přesně nezjištěné době v roce 2014 mechanicky přerušil elektrický vodič tím, že přeštípl drát k jističi, čímž zamezil zcela přívodu elektrické energie do zásuvek v pokoji poškozeného s cílem, aby nemohl poškozený užívat v tomto pokoji elektrickou energii, která je do domu přivedena, obžalovaný tak úmyslně brání poškozenému jako oprávněné osobě v užívání uvedeného pokoje, přičemž obžalovaný do současné doby neučinil žádné opatření, které by směřovalo k nápravě tohoto stavu . Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále mu byla uložena přiměřená povinnost, aby učinil opatření vedoucí k tomu, aby mohl poškozený J. R. bez překážek užívat bydlení v pokoji rodinného domu v obci H. v souladu s právy vyplývajícími z věcného břemene.
O odvolání obviněného rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 10 To 210/2017, tak, že je podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) jako nedůvodné zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Předně připomenul, že svého jednání se dopustil v důsledku chování poškozeného, který chodil domů v podnapilém stavu, močil v domě na podlahu a dělal hluk, přičemž celková situace byla neudržitelná. Obviněný dále rozvedl, že nebylo beze zbytku prokázáno jeho zavinění ve formě úmyslu a nebyla dodržena zásada subsidiarity trestní represe. Celý konflikt přitom gradoval v důsledku chování poškozeného, který nebyl schopen dodržovat hygienické návyky a elementární principy soužití. Obviněný je rovněž toho názoru, že v rámci řízení nebyla respektována zásada rovnosti zbraní a porušením práva na obhajobu došlo k narušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. S odkazem na zákonná ustanovení nadto připomenul základní zásady, které by měly orgány činné v trestním řízení respektovat a postupovat v jejich souladu. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek stanovených v §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, avšak toto vyjádřením ze dne 19. 9. 2017 po seznámení se s obsahem tohoto podání sdělilo, že se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně příslušný státní zástupce vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku odkazuje a na které reaguje dovolací soud v další části tohoto svého rozhodnutí.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že obdobné námitky jako v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V podstatných bodech tak jde o opakování obhajoby, kterou reflektovaly již soudy prvního a druhého stupně. Dále je namístě připomenout, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Krom toho, ne každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom částečně směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné hodnocení důkazů (zejména přiznání patřičné relevance výpovědím svědčícím ve prospěch obhajoby versus obžaloby) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, a to přestože jemu za vinu kladené jednání v elementárních bodech de facto nerozporoval. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely. V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu je přitom v pravomoci obecných soudů, aby stanovily potřebný rozsah dokazování, přičemž je zcela na úvaze soudů, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky budou objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Dále pak, samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Právně relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poté obviněný uplatnil námitky stran potenciální aplikace zásady subsidiarity trestní represe. Předně je v daném kontextu namístě připomenout, že přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání. Neoprávněným bráněním v užívání bytu se rozumí jakýkoli neoprávněný zásah do práva oprávněné osoby, který jí znemožňuje nebo podstatně ztěžuje řádně a obvyklým způsobem dané prostory užívat. Nejde jen o znemožňování vstupu do bytu, domu či nebytového prostoru např. výměnou zámků, ale i zabraňování např. v přípravě pokrmů, praní prádla, přístupu do koupelny a na WC apod. Podle aktuální soudní praxe je neoprávněným zásahem do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru v kvalitě předpokládané v ustanovení §208 odst. 2 tr. zákoníku rovněž svévolné přerušení dodávky elektrické energie do bytu, či např. bránění ve využívání ústředního topení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1339/2013).
Jelikož se v mnoha případech, jako je tomu i v nyní projednávané trestní věci, jedná o konflikt v rámci rodiny, který má svůj prapůvod v osobních vztazích, křivdách či sympatiích, lze souhlasit s obviněným, že je třeba důsledně zvažovat možnost postupu v souladu s principem trestního práva jako ultima ratio . Zásadu subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio ovšem nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně zdraví, majetku či jiných zájmů chráněných trestním zákoníkem. Případná existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Obecně lze říci, že při zvažování, zda aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe, se obecné soudy musí zaměřit na existenci a možnost efektivního použití jiných prostředků k dosažení sledovaného legitimního cíle. Pokud poté zásadu subsidiarity trestní represe neaplikují a shledají, že je již nutný trestní postih, musí konkrétně a bezvýhradně odůvodnit, proč podle jejich názoru takové prostředky k dispozici nebyly, a proč neexistovala jiná možnost než trestní postih obviněného. Povinnosti náležitého odůvodnění zvoleného postupu v projednávané věci podle Nejvyššího soudu dostál soud prvního stupně ve svém rozhodnutí (s nímž se následně soud druhého stupně v podstatě ztotožnil). Soud logicky a jasně předestřel, jak se mohl obviněný zachovat a nastalou situaci řešit, aniž by věc musela dojít do stadia trestního řízení. Nelze přehlédnout, že k odstranění závadného stavu byl obviněný již dříve vyzván (rozhodnutí Městského úřadu Hořovice z roku 2011), avšak adekvátní opatření neučinil. Nejvyšší soud si je vědom skutečnosti, že možnosti obviněného v přístupu k urovnání sporu s poškozeným taktéž nejsou bezbřehé, zvláště pokud mezi nimi nelze nalézt shodu, případně např. vynaložit finanční prostředky, které nejsou k dispozici. Přesto se jednání obviněného jeví jako nepřiměřené situaci, beze snahy o nápravu, bez možnosti řešení konfliktu jinou než trestněprávní cestou a tudíž i naplňující všechny obligatorní znaky přisuzované skutkové podstaty podle §208 odst. 2 tr. zákoníku.
Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu i rozsahu umožnila soudům přikročit i k závěrům právním, přičemž soudy jasně a srozumitelně vyložily, proč je po právní stránce kvalifikace předmětného jednání jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 tr. zákoníku zcela přiléhavá.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 11. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu