ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1509.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 1509/2017-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2017 o dovolání, které podala obviněná B. Š. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 4 To 51/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 24/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné B. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 2 T 24/2016, byla obviněná B. Š. zproštěna obžaloby podle §226 písm. d) tr. ř., a to pro skutek, jehož se měla dopustit tím, že „ dne 13. 4. 2015 době kolem 11:20 hodin ve F. n. O., okr. F.-M., na ulici P., v budově České posty s.p., před nejméně třemi svědky, po její žádosti o vyplacení starobního důchodu, které z důvodu neplatného občanského průkazu nebylo vyhověno, nejprve měla začít vulgárně nadávat a rozhazovat letáky uložené na stole a poté měla vytáhnout ze své tašky kladívko, kterým měla udeřit do skla u odbavovací přepážky č. 2, čímž v něm měla vytvořit prasklinu ve tvaru kruhu o průměru 8 cm a způsobit tak České poště s.p., se sídlem v Praze, na ul. Politických vězňů č. 909/4, poškozením zařízení objektu ve výši 15.046,- Kč “, a v němž byl obžalobou Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 1 Zt 135/2015, spatřován jednak přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), a jednak přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyla pro nepříčetnost trestně odpovědná.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 2 T 24/2016, podala obviněná odvolání, neboť se neztotožnila se závěrem nalézacího soudu ohledně zprošťujícího důvodu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 4 To 51/2017 , a to tak, že odvolání obviněné Boženy Šrubařové podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 4 To 51/2017, podala obviněná dovolání (č. l. 480), přičemž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání, a to ten, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, tj. dovolací důvod podle písm. g).
Obviněná namítla, že jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně nedostatečným způsobem posoudil velmi nízkou společenskou škodlivost celého jednání, která nedosahuje intenzity potřebné pro trestný čin. Nečinila nic, co by mohlo být hodnoceno jako hrubá neslušnost či výtržnost, neboť se jednalo o jednání řešitelné v rámci běžného civilního života, nikoliv formou trestního řízení. Soud rovněž nesprávně stanovil výši škody a rovněž nedostatečně zkoumal, zda sklo již nebylo před celým incidentem poškozeno. S ohledem na výše uvedené má za to, že je na místě rozhodnout sice zprošťujícím rozsudkem soudu, avšak dle §226 písm. b) tr. ř.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2017, č. j. 4 To 51/2017-439, zrušil a zprostil ji obžaloby dle §226 písm. b) tr. ř.
Obviněná dále zaslala soudu podání označené jako „doplnění dovolání“ (č. l. 506-507), kteréžto sepsala sama. S ohledem na ustanovení §265d odst. 2, věta první tr. ř., které říká, že obviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce, nelze k obsahu tohoto podání pro účely dovolacího řízení přihlížet.
K dovolání obviněné se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 28. 7. 2017, sp. zn. 1 NZO 744/2017.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněné, uvedla, že obviněná v podstatě opakuje svoji argumentaci, kterou uplatnila již v rámci řízení před soudem prvního stupně, jakož i v odůvodnění svého řádného opravného prostředku. Obhajoba obviněné však byla v předcházejícím řízení provedeným dokazováním zcela jednoznačně vyvrácena, kdy se soudy obou stupňů s obhajobou obviněné ve všech směrech vypořádaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí. Zjištěný skutkový stav byl tedy správný, úplný a správně, logickým způsobem byly hodnoceny i důkazy ze strany soudu. Nelze souhlasit s tím, že by nebyl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu výtržnictví v podobě hrubé neslušnosti či výtržnosti. Z provedených důkazů, zejména svědeckých výpovědí, bylo prokázáno, že agresivního a vulgárního jednání vůči věci a ostatním spoluobčanům se obviněná dopustila jak na místě veřejnosti přístupném, tak i veřejně, neboť takto jednala, kromě pracovníků pošty, v přítomnosti minimálně tří až čtyř zákazníků. Svědci potvrdili, že sklo přepážky obviněná rozbila kladívkem, které si přinesla v tašce. Ohledně výše způsobené škody vycházel soud z doplnění odborného vyjádření znalce z oboru ekonomie, odvětví ceny a odhady movitostí. Státní zástupkyně rovněž neshledala důvodnou námitku, v rámci níž obviněná brojila proti kriminalizaci svého jednání, s tím, že jednání obviněné je nijak nevybočujícím případem trestných činů poškození cizí věci a výtržnictví, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by snad měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti.
Státní zástupkyně dále uvedla, že okresní soud dospěl ke správnému právnímu závěru o nepříčetnosti obviněné, a to na základě ve věci opatřeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. S ohledem na nepříčetnost obviněné pak okresní soud postupoval správně ve smyslu ustanovení §226 písm. d) tr. ř., které je v poměru speciality k ustanovení §226 písm. b) tr. ř.
Na základě výše uvedeného státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné B. Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 4 To 51/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněnou uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou B. Š. vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy, zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněné. V trestní věci obviněné je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ostravě odvolání obviněné projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněná poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a z toho vyplývající skutková zjištění, zejména pak námitky stran nedostatečně provedeného zkoumání skla, resp. rozsah možného poškození skla před celým incidentem, a s tím souvisejí stanovení výše škody. Lze dát obviněné za pravdu v tom smyslu, že stran výše škody vznikly v průběhu řízení pochybnosti, nicméně krajský soud v rámci předcházejícího řízení opatřením ze dne 16. 9. 2016 nařídil vypracování doplnění odborného vyjádření znalce z oboru ekonomie, odvětví ceny a odhady movitostí JUDr. Jiřího Dvořáka, který konkretizoval, že amortizovaná hodnota skla před jeho poškozením představovala hodnotu 5.586,- Kč (č. l. 291), celková výše škody pak byla stanovena na 15.046,- Kč (č. l. 55), tedy původní závěry zůstaly beze změny.
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Zásahu do skutkových zjištění soudů je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Frýdku-Místku, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Odvolací soud pak shrnul jak důkazní, tak skutkový stav, a na odůvodnění napadeného usnesení lze v tomto rozsahu odkázat.
Obviněná byla uznána vinnou přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Trvá na tom, že její jednání není možno kvalifikovat jako trestný čin, resp. trestné činy, neboť nedosahovalo intenzity potřebné pro trestný čin, tedy nutnou míru společenské škodlivosti takového jednání pro společnost.
Přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou .
Poškozením se rozumí snížení hodnoty věci buď trvalé, nebo dočasné, a to v takové míře, že poškozená věc nadále není schopna plnit některé své funkce, resp. může je plnit jen po úpravě nebo opravě (snížení užitné hodnoty, včetně estetické a funkční hodnoty), nebo klesne její prodejnost na trhu (snížení směnné hodnoty). Obviněná poškodila kladívkem sklo u odbavovací přepážky pošty, čímž vytvořila prasklinu ve tvaru kruhu o průměru 8 cm, což si vyžádalo výměnu skla.
Hodnota věci , kterou pachatel zničil, poškodil nebo učinil neupotřebitelnou, sama o sobě není rozhodná , musí však být alespoň taková, aby na cizím majetku, zejména na věci, která je předmětem útoku, mohla vůbec vzniknout škoda nikoli nepatrná. O trestný čin podle §228 odst. 1 tr. zákoníku půjde, jen je-li způsobena škoda nikoli nepatrná, jíž se podle §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000 Kč. Způsobená škoda byla v projednávané věci stanovena na 15 046 Kč.
Obviněná ve vztahu k přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku namítá, že neučinila nic, co by mohlo být hodnoceno jako hrubá neslušnost či výtržnost, tedy že nebyly naplněny znaky předmětné skutkové podstaty.
Přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí.
Obviněné bylo za vinu kladeno pouze to, že se dopustila výtržnosti. Výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití (R 44/1990). Je to na rozdíl od hrubé neslušnosti zpravidla fyzické nebo psychické násilí, které je namířeno proti osobám i věcem (bezdůvodné napadání personálu v restauraci, hrubé rušení průběhu taneční zábavy apod.). Veřejně je trestný čin spáchán, pokud je spáchán před nejméně třemi osobami současně přítomnými [§117 písm. b) tr. zákoníku]. Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi (v době činu tam však nemusí být).
V projednávané věci obviněná v budově České pošty, tedy na místě veřejnosti přístupném, v přítomnosti nejméně tří osob, které nebyly identifikovány, neboť v mezidobí opustily prostory pošty (kdy však na místě byli přítomni zaměstnanci pošty), nejdříve vulgárně slovně napadla zaměstnance pošty (K. O. a Č. M.), posléze rozhazovala volně přístupné letáky a následně z kabelky vytáhla kladívko a rozbila, resp. poškodila sklo u přepážky č. 2, což si následně vyžádalo jeho výměnu, tedy závažným způsobem (hrubě) narušila veřejný klid a pořádek, neboť její jednání bylo zcela neadekvátní a vymykající se zásadám běžného společenského soužití.
Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Lze konstatovat, že subsidiarita trestní represe představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva. Vyjadřuje zásadu, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Zásada subsidiarity trestní represe je vyjádřena v §12 odst. 2 tr. zákoníku, který stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty .
Jednání obviněné však, jak rozvedeno výše, naplňuje skutkovou podstatu obou přečinů, jimiž byla shledána vinnou, tedy i míru společenské škodlivosti. Obviněná se opakovaně dožadovala vydání důchodu, přestože byla s ohledem na předchozí upozornění seznámena se skutečností, že nemá platný občanský průkaz, tedy jí nemůže být důchod vydán. Na to reagovala tím, že vulgárně atakovala zaměstnance pošty a kladívkem, které si přinesla v kabelce, poškodila sklo u přepážky, což zcela jistě nelze vnímat jako standardní a společensky akceptovatelné chování. Navíc tak činila v přítomnosti dalších osob, které se tímto jejím jednáním mohli cítit ohroženy. Společenská škodlivost jejího jednání je tak zcela zjevná.
V dané souvislosti Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), že „ sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. “ .
V projednávané věci bylo prokázáno, že se obviněná dopustila jednání, které naplnilo znaky skutkových podstat přečinů podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a §358 odst. 1 tr. zákoníku. Nelze tedy akceptovat námitku, že měla být zproštěna obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., tedy že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší soud námitky obviněné neopodstatněnými. Obviněná současně uplatnila námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné B. Š. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 12. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu