ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.1788.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1788/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 2. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. O. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 67 To 258/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. O. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 2 T 7/2016 , byl obviněný J. O. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že „ v době od 22. 03. 2015 do 15. 6. 2015 v P. a jinde, vystupujíc pod jménem J. J., v úmyslu získat finanční prostředky na úhradu svých dluhů a potřeb, zneužívaje přitom naivity a důvěřivosti poškozeného J. A., jakož i snadné manipulovatelnosti jeho osoby, pod nepravdivou záminkou přivýdělku v podobě zisku z obchodu s motorovými vozidly, který měl spočívat v nákupu a následném výhodném prodeji vozidel, opakovaně požadoval po poškozeném finanční prostředky na jejich nákup či další investice s ním související, ačkoli od počátku věděl, že finanční prostředky získané od poškozeného na nákup vozidel nepoužije, když mu poškozený na jeho žádosti o další finanční prostředky odmítal tyto dát, naléhal na něho a přesvědčil ho, že pokud tak neučiní, obchod se neuskuteční a přijde o finanční prostředky již do obchodu vložené, čehož se poškozený bál, a jeho žádostem proto vyhověl, od poškozeného na základě této záminky vylákal a konkrétně převzal
1) dne 22. 3. 2015 v P., L., před Obchodním Centrem Krakov částku ve výši 250.000,- Kč z úvěrové smlouvy u České spořitelny vedené pod účtem poškozeného, kterou poškozený uzavřel téhož dne na jeho žádost ,
2) dne 14. 4. 2015 v P., N. P., v Obchodním Centru Arkády částku ve výši 24.000,- Kč vybranou platební kartou z účtu poškozeného u České spořitelny,
3) dne 14. 4. 2015 v P., N. P., v Obchodním Centru Arkády mobilní telefon zn. iPhone 64 GB Space Grey v hodnotě 22.900,- Kč, který poškozený zakoupil z prostředků ze spotřebitelského úvěru, jenž uzavřel se společností Home Credit a. s. prostřednictvím prodejny iStyle na jeho žádost, telefon následně prostřednictvím třetí osoby prodal a získané finanční prostředky si ponechal,
4) dne 15. 4. 2015 v P., ul. J., před pobočkou ČS, a. s. částku ve výši 39.550,- Kč vybranou poškozeným na přepážce z kartového účtu poškozeného,vedeného u České spořitelny, poté, co si na něm poškozený téhož dne na jeho žádost zvýšil úvěrový limit,
5) 16. 4. 2015 v P., ul. J., před pobočkou ČS, a. s. částku ve výši 30.000,- Kč vybranou z účtu poškozeného u České spořitelny, kam si poškozený za tím účelem převedl finanční prostředky z majetkového účtu,
6) dne 11. 6. 2015 v P., R., v Obchodním Centru Chodov částku ve výši 150.000,- Kč ze smlouvy o půjčce uzavřené s K. Č., kterou poškozený uzavřel na jeho doporučení,
7) dne 15. 6. 2015 v P., H., před pobočkou GE Money Bank částku ve výši 120.000,- Kč z úvěrové smlouvy uzavřené poškozeným s GE Money Bank téhož dne v P., ul. F., na jeho žádost,
a tímto pokračujícím jednáním způsobil poškozenému J. A., bytem v P., škodu ve 636.450,- Kč “.
Za to by obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému J. A., bytem V., P. – L., škodu ve výši 441.450,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. A. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 2 T 7/2016, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku.
O odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 67 To 258/2016, a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody, a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 2 T 7/2016, podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému povinnost uhradit poškozenému J. A. škodu ve výši 376.450 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený J. A. odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 67 To 258/2016, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 602-607), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný namítl, že z provedeného dokazování nevyplývá podvodný úmysl, a že by uvedl poškozeného v omyl a vylákal od něho peněžní prostředky. Soud prvního stupně nezohlednil civilně právní podstatu jeho vztahu s poškozeným (resp. že se v daném případě jednalo o tzv. zápůjčku), který byl ex post zhmotněn do uznání dluhu z této zápůjčky peněz s datem 23. 2. 2016, jakož ani jeho následnou významnou snahu o brzkou úhradu tohoto dluhu. Odvolací soud pak podle jeho názoru pochybil, pokud nezohlednil jednak jím předložené doklady, ze kterých vyplývá, že ke dni 24. 10. 2016 došlo k uhrazení více než jedné třetiny uznaného dluhu. Ačkoli jej uvedené nemůže vyvinit, uvádí, že od počátku hájí svou nevinu potřebou interpretace skutku jako dosud neumořené úročné půjčky peněz bez trestněprávní konotace, čemuž však soudy obou instancí neuvěřily. Dluh (až na dílčí úhradu 150.000 Kč ke dni 26. 6. 2016, kterou dovolatel okamžitě poskytl poškozenému) byl důsledkem nepředvídaného zmaru jeho obchodních aktivit, kterými byla investice pana P. S. do nákupu ojetých motorových vozidel, které zmiňoval po celou dobu předmětného trestního řízení, kdy jmenovaný mu dlužil na základě dílčích peněžních zápůjček z období března až června 2015 částku ve výši 670.000 Kč (soudu doložil i uznání dluhu). Zapůjčené prostředky od poškozeného A. tedy nepoužil pro vlastní potřebu, ani jej neuváděl v omyl, neboť je skutečně panu P. S. v dobré víře poskytl ke zhodnocení v podobě nákupu ojetých motorových vozidel. Uvedená situace ho přivedla pod psychický tlak, při němž ve stresu byl ochoten k oddálení požadavků poškozeného i lhát. Odvolacímu soudu obviněný vyčítá, že se předloženým uznáním dluhu obsahově nezabýval, neprovedl ani výslech pana P. S., stejně jako výslech svědků M. H. a F. D., kteří mohli vypovědět o podstatných okolnostech jeho prvního setkání s poškozeným, ze kterých mohly vyplynout významné závěry soudů stran údajného uvádění v omyl.
Závěrem obviněný vznesl návrh na postup podle §265o odst. 1 tr. ř., tedy odložení výkonu rozhodnutí do rozhodnutí o podaném dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a spolu s ním i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), a to v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 20. 1. 2017, sp. zn. 1 NZO 1401/2016.
Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že obviněný s odkazem na výše uvedený dovolací důvod nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a jeho výše uvedenou právní kvalifikací, tak jak byla přisouzena na úrovni soudu prvého stupně a akceptována přezkumným závěrem soudu odvolacího. Svůj mimořádný opravný prostředek založil toliko na zpochybnění skutkových zjištění, k nimž soudy dospěly na základě takového výsledku vyhodnocení provedených důkazů, tedy se domáhal zásadního přehodnocení skutkového stavu věci právě s odkazem na vady při hodnocení důkazu, předloženého až v řízení odvolacím, a to ve spojení se svým vlastním hodnotícím postupem, podle kterého měl odvolací soud dle jeho názoru postupovat. Jeho výše prezentované námitky tak nemohou odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nad rámec státní zástupkyně uvedla, že odvolací soud nemohl shledat žádné adekvátní důvody k přehodnocení skutkových závěrů soudu prvního stupně za stavu, že dovolatel v rámci uplatněné obhajoby průběžně měnil její verze, kdy nejdříve tvrdil, že se jednalo toliko o umořování předcházejících finančních závazků, později uvedl verzi, že se jednalo o investice do výhodného obchodu s motorovými vozidly, ačkoliv jméno svého údajného obchodního partnera v hlavním líčení neuvedl. Nelze přehlédnout dlouhodobou neuspokojivou finanční situaci obviněného včetně jeho výrazné zadluženosti, navíc umocněné i absencí legitimního příjmového zdroje a plynoucí předchozích trestních řízení vůči němu, vedených pro majetkovou trestnou činnost shodné či obdobné povahy. Odvolací soud se zcela důvodně ztotožnil jak s hodnotícím postupem nalézacího soudu, tak i s jím přijatými – a z pohledu doplnění důkazního stavu věci na jeho úrovni neměnnými – skutkovými závěry a v této souvislosti pak s přisouzenou právní kvalifikací jednání obviněného.
K žádosti o odklad nástupu výkonu uloženého trestu odnětí svobody státní zástupkyně uvedla, že tato nebyla podložena návrhem předsedkyně senátu soudu prvního stupně ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. a nelze na ni nahlížet ani v duchu procesního návrhu obviněného na odložení výkonu uloženého trestu odnětí svobody z důvodu jeho špatného zdravotního stavu, který by bylo zapotřebí opřít o ustanovení §322 odst. 1 tr. ř. (srov. TR NS 35/2007 – T 993 a adresovat nalézacímu soudu). S ohledem na výše uvedené právní závěry, co do dovolacího kritéria správnosti právního posouzení dovolatelova pokračujícího podvodného jednání, nepřipadá do úvahy postup podle 265o odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 67 To 258/2016, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, které bylo změněno toliko ve výroku o náhradě škody, tedy za situace, jako by byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. O. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (především se jedná o listinné důkazy – pokladní doklady ze dne 19. 10. 2016 a 23. 10. 2016, uznání dluhu ze dne 24. 10. 2016; spadá sem i námitka nevyslechnutí P. S., a svědků M. H. a F. D.) a vadná skutková zjištění (zejména stran zjištění, jakým způsobem splácel poškozenému dlužnou částku, jaká byla povaha sjednaných investic a jaký byl jeho osobní i finanční vztah s P. S., který byl součástí podnikatelského záměru), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. nebyl prokázán žádný podvodný úmysl) a nepřímo i vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy obviněný nepopírá, že si od poškozeného peníze půjčil, ale jedná se toliko o dosud neumořené úročné půjčky bez trestněprávní konotace, neboť získané finanční prostředky nepoužil pro vlastní potřebu, ale v dobré víře je poskytl zhodnocení v podobě nákupu ojetých motorových vozidel, kdy sám investoval do podnikatelského záměru P. S., jemuž vznikl vůči obviněnému dluh na základě dílčích peněžitých zápůjček z období března až června 2015 v celkové výši 820.000 Kč, a to včetně sjednaného úroku ve výši 25 % ročně, což bylo stvrzeno i uznáním dluhu, kdy dluh nebyl splacen „v důsledku nepředvídaného zmaru jeho obchodních aktivit“, myšleno investicí P. S. do nákupu ojetých osobních automobilů, přičemž obviněný částečně dluh vůči poškozenému uhradil, a to téměř celou třetinu, a vyjádřil vůli v intenzivním urovnávání civilněprávního dluhu pokračovat).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel, kdy obviněný sám hodnotí skutkové okolnosti, resp. vytváří vlastní náhled na to, jak se skutek odehrál. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé , kterýžto obviněný v rámci dovolání namítá. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 9, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem .
Obviněný sice vznesl námitku, že nebyl naplněn znak uvedení jiného v omyl, resp. podvodný úmysl, kteroužto by bylo možno ve formální rovině podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně námitka obviněným vznesená byla uplatněna způsobem neregulérním, neboť byla uplatněna pouze a výlučně s odkazem na nesprávné hodnocení soudem provedených důkazů, jeho vlastní hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, čímž se zcela míjí s obviněným uplatněným dovolacím důvodem.
Nad rámec uvedeného je možno uvést, že dle skutkových zjištění, jimiž je dovolací soud vázán, jak je uvedeno výše, se obviněný vydával za jinou osobu, resp. vystupoval pod jménem J. J., a pod tímto jménem využívaje důvěřivosti poškozeného a pod záminkou možného zisku z obchodu s motorovými vozidly, na poškozeném vylákat různé částky, které si poškozený ve většině případů musel opatřit prostřednictvím půjček od bankovních institucí, úvěrových smluv či půjček od dalších osob, v jednom případě poškozený na podkladě spotřebitelského úvěru dokonce zakoupil mobilní telefon, přičemž si byl obviněný vědom toho, že takto od poškozeného získané finanční prostředky na jím avizované podnikatelské investice nepoužije.
Odvolací soud odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně (zejména na str. 11 až 14 rozsudku), přičemž se s úvahami nalézacího soudu ztotožnil. Posoudil dodatečně předložené uznání dluhu ve výši 670.000 Kč mezi obviněným a P. S. ze dne 9. 10. 2016 a navržený svědecký výslech jmenovaného, čímž obviněný chtěl prokázat, že peníze, které získal od poškozeného J. A., hodlal použít jako investici do obchodu s motorovými vozidly, jehož se sám účastnil, a do něhož investoval celkovou částku 820.000 Kč, a konstatoval, že „ ani tento důkaz nemohl vést k revizi původního verdiktu o jeho vině “ (str. 4 napadeného rozsudku). Především poukázal na to, že obviněný v rámci uplatněné obhajoby průběžně měnil její verze, kdy nejdříve uváděl, že finanční prostředky a zpeněžitelné věci získané od poškozeného byly užity toliko k umoření jeho předcházejících finančních závazků, teprve později začal uvádět, že se jednalo o investice do obchodu s motorovými vozidly, aniž by byl schopen jmenovat osobu, s níž měl údajné obchody vést. Dále poukázal na nepříznivou finanční situaci obviněného, kdy tento neměl stálý zdroj příjmů, byl zadlužen a směřovala proti němu řada exekucí, přičemž neopomněl ani tu skutečnost, že „ již samo jeho vystupování při jednání s poškozeným a následně i členy jeho rodiny pod cizí identitou jednoznačně svědčí o jeho nečestných záměrech “ (str. 4 napadeného rozsudku). Stejně tak nelze přehlédnout, že proti obviněnému byla již vedena trestní řízení pro majetkovou trestnou činnost shodné či obdobné povahy.
Nejvyšší soud se se závěry odvolacího, potažmo nalézacího soudu ztotožnil. Námitky obviněného proto shledal neopodstatněnými.
Pokud v dovolání obviněný požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí mohla podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předsedkyně senátu soudu prvního stupně, která také dne 21. 11. 2016 o již učiněném návrhu obviněného ze dne 9. 11. 2016 (č. l. 591) rozhodla s tím, že návrhu obviněného nevyhověla (č. l. 619).
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 2. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu