ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.186.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 186/2017 -22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2017 o dovolání podaném P. V. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 61 To 269/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 70/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 51 T 70/2016, byl P. V. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Podle §100 odst. 1 tr. zákoníku z důvodů uvedených v §47 odst. 2 tr. zákoníku bylo upuštěno od potrestání obviněného za současného uložení zabezpečovací detence.
V předmětné věci podali obviněný P. V. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 61 To 269/2016, tak, že je jako nedůvodná podle §256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl.
Proti výše uvedenému usnesení odvolacího soudu podal P. V. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněný P. V. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že jej podává z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podotkl, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku (ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku), přičemž zejména rozporoval otázku intenzity útoku . Především poukázal na to, že útok byl veden s malou intenzitou, tudíž není možné dovodit naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty daného zločinu, když ani neměl v úmyslu způsobit poškozenému těžké ublížení na zdraví. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. poté uvedl, že nebyly splněny podmínky pro uložení zabezpečovací detence. Pokud přitom ze znaleckého posudku MUDr. Luboše Zdrůbka vyplývá, že schopnost nepožívat alkohol, kontrolovat započaté pití a odhadovat možné negativní důsledky pití je u obviněného „prakticky vymizelá“, tak v tomto ohledu je znalecký posudek nepřezkoumatelný, resp. lze jej interpretovat tak, že malá schopnost kontrolovat konzumaci alkoholu u obviněného zůstala. Proto bylo namístě uložit ochranné opatření v podobě ochranného léčení, nikoli zabezpečovací detence. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil příslušný státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce). Podotkl, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní nejsou, neboť obviněný toliko rozporuje zjištěný skutkový stav ohledně intenzity daného útoku na poškozeného. Právní kvalifikaci jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku označil za důvodnou. Nadto rozvedl, proč považuje námitky zpochybňující naplnění podmínek pro uložení zabezpečovací detence za neopodstatněné. Předně s odkazem na komentářovou literaturu a příslušná zákonná ustanovení nastínil, za jakých podmínek lze ukládat zabezpečovací detenci. Dále pak připomenul, že se obviněný dopustil zločinu (byť ve stadiu pokusu) ve stavu zmenšené příčetnosti a že je osobností s psychopatickým vývojem se závislostí na alkoholu, kdy již prakticky není schopen abstinovat a pro společnost je osobou nebezpečnou, přičemž stadium alkoholismu, ve kterém se obviněný nachází, je neléčitelné. Případná ochranná léčba by byla nerealizovatelná, resp. měla by jen formální charakter a jejího smyslu, tedy ochrany společnosti, odstranění nebezpečí dalšího porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákoníkem a vyléčení pachatele, by dosaženo nebylo. Uložení zabezpečovací detence za současného upuštění od potrestání tedy bylo namístě. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., resp. §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Nejvyšší soud předně podotýká, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat zpravidla jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného přitom zčásti směřovaly do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýkal nesprávné vyhodnocení důkazů (zejména otázku intenzity útoku na poškozeného) a současně prosazoval vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Soudy prvního i druhého stupně přitom ve svých rozhodnutích rozvedly jednotlivé důkazy, jež byly ve věci provedeny, jasně uvedly, které z nich považují za věrohodné, z jakých důvodů, které nikoli a z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vycházely, kdy k náležitému zjištění skutkového stavu přispěly nejen označené svědecké výpovědi, ale i kamerový záznam zachycující útok obviněného na poškozeného. Na základě přezkumu věci Nejvyšší soud konstatuje, že si soudy vytvořily dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nijak také nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů jako zásady trestního řízení uvedené v §2 odst. 6 tr. ř. Z hlediska práva na spravedlivý proces je přitom klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř., přičemž tento požadavek shledal Nejvyšší soud v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci za naplněný, neboť soudy své závěry v odůvodnění svých rozhodnutí logicky a přesvědčivě odůvodnily. Samotné odlišné hodnocení důkazů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo , případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Nejvyšší soud v předmětné trestní věci neshledal ani přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, který by odůvodnil mimořádný zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění, která jinak v řízení o dovolání nejsou předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu.
Obviněný přitom musel být přinejmenším srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozenému způsobit zranění, která by mohla mít znaky některé z kategorií spadající pod těžkou újmu na zdraví , jak je předkládá ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku. Stejně tak je namístě konstatovat obecně známou notorietu, že v důsledku bodnutí nožem do břicha mohou nastat závažné následky na zdraví. Tudíž není pochyb, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K vážnějšímu zranění přitom nedošlo jen díky pohotové reakci poškozeného. Právní kvalifikace jednání obviněného jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je tudíž dle Nejvyššího soudu zcela přiléhavá.
Obviněný ve svém dovolání s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. rovněž namítal, že nebyly dány podmínky pro uložení zabezpečovací detence, resp. že vhodnější bylo uložit ochranné opatření v podobě ochranného léčení. Již samotná dikce ustanovení §47 odst. 2 tr. zákoníku „nelze očekávat, že by uložené ochranné léčení s přihlédnutím k povaze duševní poruchy a možnostem působení na pachatele vedlo k dostatečné ochraně společnosti“ vyjadřuje subsidiaritu zabezpečovací detence k ochrannému léčení. Uložení zabezpečovací detence je poté možné pouze v případech, pokud soud s přihlédnutím k nebezpečnosti osoby pachatele, povaze jeho duševní poruchy a možnostem působení na pachatele v rámci ochranného léčení, dospěje k závěru, že by ochranné léčení nezabezpečilo dostatečnou ochranu společnosti. Předpoklad o neúčinnosti ochranného léčení přitom musí být podložen objektivním zhodnocením podstatných okolností, které byly výše nastíněny. Nebezpečnost pachatele soud dovozuje s ohledem na konkrétní povahu a závažnost spáchaného zločinu a povahu duševní poruchy a možnosti působení na pachatele soud zvažuje na základě znaleckého posudku z příslušného oboru.
Pokud obviněný rovněž poukazoval na možnost dvojí interpretace některých závěrů vyplývajících ze zpracovaného znaleckého posudku, tímto toliko rozporoval učiněná skutková zjištění. Verze obviněného však byla vyvrácena provedeným dokazováním.
Přestože zabezpečovací detence představuje až krajní řešení, jestliže v úvahu nepřipadají jiná opatření a ochranu společnosti nelze zajistit jinými prostředky, tak soud prvního stupně, s jehož závěry se soud druhého stupně následně de facto ztotožnil, se ve svém rozhodnutí logicky a přesvědčivě vypořádal s otázkou, zda je namístě obviněnému uložit ochranné opatření ve formě ochranného léčení anebo právě zabezpečovací detence. V tomto ohledu mohl soud vycházet zejména ze zpracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie. Lze tedy uzavřít, že zákonné podmínky pro uložení zabezpečovací detence namísto ochranného léčení splněny byly.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 3. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu