ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.191.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 191/2017-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných Mgr. D. H. , V. T., a I. T., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 50 To 151/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 209/2010, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 50 To 151/2016, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Plzni přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 10 T 209/2010, byli obvinění D. H., V. T. a I. T. shledáni vinnými přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícím v tom, „ že v P. dne 5. 11. 2010 v odpoledních hodinách v Ch. ulici přijeli obžalovaní společně s další samostatně trestně stíhanou osobou a s dalšími neustanovenými osobami do areálu výrobní plochy firmy WW Flora, kde poté, co na poškozeného S. P. obžalovaný D. H. volal, aby šel k němu, a poškozený z obavy před nimi začal utíkat, začali obžalovaní a samostatně trestně stíhaná osoba pronásledovat S. P., s tím, že musí opustit areál firmy, S. P. z objektu firmy uprchl, podařilo se mu nastoupit do autobusu linky č. ..., odjet dvě zastávky, obžalovanými a samostatně trestně stíhanou osobou v osobních vozidlech Peugeot Boxer r.z. ..., Audi A8 a Opel nezjištěných registračních značek však byl neustále pronásledován, ačkoli se po vystoupení z autobusu schoval pod zaparkované vozidlo, byl však obžalovanými a samostatně trestně stíhanou osobou nalezen, obžalovaní T. a T. a samostatně trestně stíhaná osoba jej zpod auta vytáhli, nejméně dva z nich jej začali pěstmi tlouci do žeber, krku a celého těla, pak jej přes jeho aktivní odpor naložili do vozidla Audi, kde obžalovaný D. H. mu posunkem ukázal, že jej zlikviduje, poté jej odvezli zpět do firmy WW Flora, zde byl násilím držen ve vozidle, obžalovaní a samostatně trestně stíhaná osoba šli do haly firmy, kde s ostatními neustanovenými osobami chytili I. A., do tohoto kopali, tloukli pěstmi do hlavy a snažili se jej nacpat do vozidla Audi k S. P., to se jim však nepodařilo, místo opustili a S. P. převezli na ubytovnu v K. ulici, kde mu řekli, aby si sbalil své věci a ubytovnu opustil, při napadení utrpěl S. P. kontuzi hrudníku a tupé trauma lbi bez výrazného omezení v konání obvyklých životních úkonů, I. A. pak utrpěl tupé trauma lbi, rovněž bez omezení v konání obvyklých životních úkonů “.
Za to byli obvinění D. H., I. T. a V. T. odsouzeni podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jejichž výkon byl u všech podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.
Proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 10 T 209/2010, podali obvinění D. H., V. T. a obhájkyně uprchlého obviněného I. T. Mgr. Veronika Klimtová odvolání, jež směřovali do výroku o vině i trestu napadeného rozsudku.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 50 To 151/2016, a to tak, že podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 10 T 209/2010, a podle §222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil k projednání úřadu Městského obvodu Plzeň 4, jelikož se nejedná o trestný čin, avšak žalovaný skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
Krajský soud v Plzni v odůvodnění svého rozhodnutí dospěl k závěru, že soud prvního stupně při vyhodnocení důkazního stavu věci nedostatečně interpretoval zásadu in dubio pro reo. Ačkoliv soud prvního stupně v principu správně vycházel při konstrukci skutkového stavu věci z usvědčujících výpovědí poškozených, které zasadil do mozaiky ostatních ve věci provedených důkazů, přičemž postihl i údaje pochybné, vztahující se zejména k motivaci jednání obviněných, nevyvodil z toho jinak správně diferenciovaného přístupu relevantní právní závěry ve smyslu zásady in dubio pro reo. Nedostatky odvolací soud spatřoval i stran konstrukce skutkové věty výrokové části rozsudku, jež zahrnuje zásadní skutková zjištění, jejichž posun v neprospěch obžalovaných nebyl přípustný z titulu zásady zákazu reformace in pieus. K danému jednání obviněných vůči poškozeným došlo z důvodu podněcování k nepokojům ve firmě a podezření z krádeží ze strany poškozených, což není bez významu ani ve vztahu k přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku, kdy se jednání obžalovaných v tomto směru blížilo regulérnímu postupu podle §76 odst. 2 tr. ř. Výše uvedené, společně s dlouhou dobou od spáchání předmětného incidentu vedlo odvolací soudu k závěru, že již nejde o případ natolik společensky škodlivý, aby nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, než je trestní zákoník.
II.
Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání nejvyšší státní zástupce , a to v neprospěch obviněných (č. l. 1423–1427), přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí a napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Poté co nejvyšší státní zástupce zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudů obou stupňů, uvedl, že se s názory odvolacího soudu stran uplatnění zásady subsidiarity trestní represe nelze souhlasit. Přestože spor mezi obviněnými a poškozenými zůstal z důvodu důkazní nouze plně nevyjasněný, nelze jej s odkazem na zásadu in dubio pro reo bez dalšího vyhodnotit tak, že poškození vyvolávali nepokoje mezi zaměstnanci a chystali se ke krádeži. Jednoznačně nelze přijmout tvrzení soudu druhého stupně, že ze strany obviněných šlo v podstatě o zadržování pachatelů trestné činnosti, protože žádný důkaz o tom, že skutečně rumunští dělníci v objektu firmy WW Flora kradli, opatřen nebyl a kdyby se tak stalo, obvinění nijak k naplnění podmínek §76 odst. 2 tr. ř. nesměřovali. Byť motivem jednání obviněných byl patrně nesouhlas poškozených s pracovními a dalšími podmínkami, na takto vzniklou situaci reagovali nedovoleným a trestním zákoníkem postihovaným jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, přičemž jejich jednání bylo natolik intenzivní, že lze přijmout závěr, že bylo vedeno alespoň eventuálním úmyslem způsobit poškozeným ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Užitá právní kvalifikace zcela odpovídá, a to i ve vztahu k naplnění skutkové podstaty přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud tedy odvolací soud dovodil, s odkazem na uvedené skutečnosti a za zohlednění faktu, že daného jednání se obvinění dopustili již v roce 2010, nutnost aplikace zásady ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, nelze tento závěr s odkazem na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. akceptovat. Z předmětného usnesení Nejvyššího soudu mimo jiné vyplývá, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Jednání obviněných naopak vykazuje dostatečnou míru závažnosti, neboť velmi hrubým způsobem postupovali vůči poškozeným, které cíleně a s velkou snahou (dokonce pronásledovali autobus, ve kterém jeden z poškozených jel) fyzicky napadli a omezili jejich osobní svobodu, aniž by zde byly dány jakékoli relevantní skutečnosti, které by tuto závažnost snižovaly či omezovaly. Nelze souhlasit s tím, že nejde o případ natolik společensky škodlivý, aby nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právnímu předpisu než je trestní zákoník, tak jak to má na mysli §12 odst. 2 tr. zákoníku. Stran délky řízení, bylo namístě tuto okolnost případně blíže vyhodnotit, zejména z pohledu důvodů, které k prodlevě vedly, a následně ji případně zohlednit ve výroku o trestu, nikoli však v dovození pouze správní odpovědnosti obviněných, kteří se dopustili trestné činnosti.
Na základě výše uvedeného nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soudu podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 50 To 151/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením pozbyla podkladu a dále podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obviněnému V. T., obviněnému Mgr. D. H., obhájci Mgr. Pavlu Panoškovi, obhájkyni Mgr. Veronice Klimkové a obhájci JUDr. Jaroslavovi Vovsíkovi, všem řádně doručeno a založeno na č. l. 1428.
K dovolání nejvyššího státního zástupce se toliko vyjádřil obviněný Mgr. D. H. v rámci vyjádření doručenému Nejvyššímu soud dne 15. 3. 2017. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a dovolací námitky nejvyššího státního zástupce. Nesouhlasí, že by provedené důkazy odůvodňovaly závěr, že se skutek stal tak, jak je uvedeno ve výroku nalézacího soudu a trvá na tom, že se skutku nedopustil. V této souvislosti podrobně rozebírá situaci ve firmě WW Flora stran pracovních a ubytovacích podmínek zaměstnanců, kdy má za to, že nalézací soud se vyhnul hodnocení příčin nespokojenosti zaměstnanců, jež mají zásadní vliv na posouzení viny obviněného. Nelze souhlasit se závěrem nalézacího soudu, že i pokud by tyto skutečnosti byly pravdivé, neodůvodňují spáchání daného skutku, přičemž odvolací soud na toto upozornil. Taktéž poukázal, že se nelze ztotožnit s tvrzením nejvyššího státního zástupce o neprokázaní krádeží zaměstnanců, přičemž skutečnost, že k těmto krádežím docházelo je zcela zřejmá mimo jiné například z výpovědí svědků R., R. či H. Upozorňuje na celou řadu důkazů, s nimiž se nalézací soud nevypořádal a jež svědčily v jeho prospěch. Rozsudek nalézacího soudu není správný, kdy odvolací soud toliko svým usnesením zmírnil represívní složku tohoto rozhodnutí. Přestože se obviněný ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu, nepovažuje jej z uvedených důvodů za správné. Skutku se nedopustil, avšak proto, že trestní stíhání bylo velmi únavné, zdlouhavé a důkazy rozporné, rozhodnutí odvolacího soudu akceptoval.
S odkazem na teoretická východiska nejvyšším státním zástupcem uplatněných dovolacích důvodů a skutečností výše uvedených, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 písm. j) tr. ř. dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl jako nedůvodné.
Ke dni rozhodnutí dovolací soud neobdržel vyjádření obviněných V. T. a I. T. k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovali svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání nejvyššího státního zástupce a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnými osobami , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu , o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání [§265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř.], aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí .
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva . Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Nejvyšší státní zástupce vznesl námitku stran uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Podle §13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně . Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání.
Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku , která stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Pojem společenské škodlivosti , který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109–118).
Jak se podává ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty .
Skutečnosti stran zjištění, zda je společenská škodlivost jednání natolik snížena, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti, je třeba pečlivě zvažovat a hodnotit, a to ze všech možných hledisek a v celistvosti jednání obviněných. V projednávané věci nelze v žádném ohledu učinit závěr, že jednání obviněných nebylo natolik společensky škodlivé, aby postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, než je trestní zákoník ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Prvně je třeba podotknout, že vzhledem k povaze a závažnosti jednání obviněných, má jejich motivace z hlediska posouzení trestní odpovědnosti, avšak i společenské škodlivosti, marginální význam. V tomto smyslu nelze opomenout, že obvinění si počínali při páchání svých protiprávních činů promyšleně, cíleně a jak již uvedl nejvyšší státní zástupce, s vynaložením určitého úsilí, a to zejména při pronásledování autobusu, do kterého poškozený S. P. nastoupil poté, co uprchl z objektu firmy z obavy před obviněnými. Obvinění dokonce neváhali poškozeného vytáhnout zpod vozidla, kam se v obavě před nimi schoval. Vůči poškozeným užili intenzivního fyzického násilí, jež spočívalo v útoku pěstmi do žeber, krku a celého těla poškozeného S. P. a kopech do těla a tlučení pěstmi do hlavy poškozeného I. A. Z uvedeného je zřejmý úmysl obviněných způsobit poškozeným ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku a bylo důvodně posouzeno jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
Nelze v žádném ohledu přisvědčit ani úvahám odvolacího soudu stran trestní odpovědnosti obviněných ve vztahu k přečinu omezování osobní svobody a užití institutu omezení osobní svobody osoby přistižené při trestném činu nebo bezprostředně poté ve smyslu §76 odst. 2 tr. ř., kdy odvolací soud uvedl, že jednání obviněných se blížilo regulérnímu postupu podle citovaného ustanovení, ovšem s tou výhradou, že zadržené osoby by musely být ihned předány policejnímu orgánu, což se ovšem nestalo. Jakákoli trestná činnost ze strany poškozených nebyla ve věci prokázána a úvahy, že se jejich jednání „blížilo“ právem aprobovanému postupu, nelze shledat dostatečnými. Pokud obvinění svým jednáním podmínkám ustanovení §76 odst. 2 tr. ř. nedostáli, což se v projednávané věci zcela jistě nestalo, nelze jejich jednání s odkazem na uvedené ustanovení takto bagatelizovat. V projednávané věci nebylo nikterak prokázáno, že poškození v objektu firmy WW Flora kradli, přičemž jednání obviněných bylo zřetelně vedeno úmyslem omezit osobní svobodu poškozených.
Stejně tak je pro posouzení společenské škodlivosti předmětného jednání zcela bez významu délka trestního řízení. Po zvážení všech okolností, které k možným prodlevám vedly, je možno tyto závěry zohlednit při úvahách o výši trestu, zejména pak, pokud by byla shledána pochybení na straně orgánů činných v trestním řízení. Nelze však vést úvahy v tom smyslu, že společenská škodlivost jednání obviněných se uplynutím doby jaksi vytrácí.
Jednání obviněných se nenacházelo v mantinelech jiného právního odvětví, jak nesprávně konstatoval odvolací soud, nýbrž plně v mantinelech práva trestního. Jak již uvedeno výše, materiální korektiv vymezený v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní pouze v případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Tak tomu v daném případě rozhodně nebylo. Ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež by výjimečný postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku odůvodnily. Naopak zjištění soudů spolehlivě svědčí o tom, že v daném případě šlo o jednání společensky škodlivé, stran něhož nepostačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiných právních odvětví a je nezbytné uplatnit trestní odpovědnost obviněných a trestněprávní důsledky s ní spojené.
Po uvážení všech okolností případu nelze tedy přisvědčit názoru odvolacího soudu, že se nejedná o případ natolik společensky škodlivý či nebezpečný, že by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a to např. podle zákona o přestupcích. Odpovědností podle jiných právních předpisů se přitom Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, přičemž dospěl k závěru, že došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (např. správního nebo obchodního práva), jimiž lze zajistit práva poškozené osoby . Otázkou aplikace principu ultima ratio se Nejvyšší soud zabýval i ve svém stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, kde mimo jiné konstatoval, že z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu zvlášť pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti . Při naplnění znaků skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu omezování osobní svobody podle §171 odst. 1 tr. zákoníku však lze jen obtížně polemizovat nad „menší závažností“ takového jednání.
Nejvyšší soud proto shledal námitky nejvyššího státního zástupce opodstatněnými.
Nad rámec výše uvedeného považuje Nejvyšší soud za podstatné uvést, že vzhledem ke všem atributům jednání obviněných uvedených ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, bylo na místě od počátku posuzovat jednání obviněných ve smyslu §23 tr. zákoníku.
Podle §23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.
Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání [srov. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 66/1955 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 19. 1. 1982, č. Tpjf 158/80 (uveřejněné pod číslem 17/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1972, sp. zn. 1 Tz 68/72 (uveřejněné pod číslem č. 36/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebo ze dne 30. 11 1966, sp. zn. 8 Tz 77/66 (uveřejněné pod číslem 15/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání [viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 7 To 168/93 (uveřejněný pod číslem 18/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.
Nejvyšší soud má za to, že v dané věci závěru o spolupachatelství jednání obviněných ničeho nebránilo, kdy z popisu skutků vyjádřených ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé společné jednání obviněných vedené společným úmyslem. Ze znění skutkové věty se podává, že obžalovaní jednak společně (se samostatně stíhanou osobou a dalšími neustanovenými osobami) přijeli do areálu firmy WW Flora, kdy poté společně pronásledovali poškozeného S. P., užili proti němu fyzického násilí a omezili jej na jeho osobní svobodě, přičemž ze skutkové věty není zcela zřejmé, kteří konkrétní obvinění (jmenovitě) se přímého fyzického násilí proti poškozenému S. P. dopustili. Obdobně si počínali ve vztahu k poškozenému I. A. Nejvyšší soud tedy konstatuje, vzhledem ke znění tzv. skutkové věty a výše uvedeným teoretickým východiskům, že správně měla být účast všech obviněných na daném skutku kvalifikována ve formě spolupachatelství. Avšak vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce v tomto směru nevznesl žádnou námitku, nemohlo vzhledem k zásadě reformatio in pieus, dojít ke změně právní kvalifikace jednání obviněných.
IV.
Ze shora stručně rozvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce za podmínky ustanovení §265p odst. 1 tr. ř. podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 50 To 151/2016, zrušil. Současně podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Plzni nařídil, v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení bude odvolací soud povinen se v intencích zrušujícího rozhodnutí předmětnou věcí znovu zabývat a postupovat přitom v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám zaujal Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Protože vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním nejvyššího státního zástupce a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možné odstranit ve veřejném zasedání v řízení o dovolání, Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 3. 2017
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu