ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.220.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 220/2017 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 3. 2017 o dovolání obviněného M. H., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 10 To 379/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu pro Prahu-východ pod sp. zn. 37 T 24/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 37 T 24/2016, byl obviněný M. H. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že:
dne 7. 2. 2016 v době od 00:48 do 00:50 hodin v katastru obce K., okres P.-v., vědomě poté, co požil větší přesně nezjištěné množství alkoholických nápojů a v jeho dechu bylo téhož dne v 00:55 hodin zjištěno přístrojem Dräger 1,65 g/kg alkoholu, v 01:03 hodin 1,54 g/kg alkoholu, řídil ve směru od restaurace U Fousků směrem na obec S. osobní motorové vozidlo tovární značky Škoda Felicia, RZ ..., přičemž byl kontrolován hlídkou Policie ČR, Obvodní oddělení Kamenice.
Za uvedený trestný čin byl obviněnému uložen podle §274 odst. 1 tr. ř. (správně tr. zákoníku) trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 30 měsíců.
Proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 37 T 24/2016, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze rozhodnutím ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 10 To 379/2016, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 10 To 379/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Obviněný namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Podle obviněného bylo porušeno právo na obhajobu a právo na spravedlivý proces, neboť soudy nižších stupňů nesprávně posoudily skutek jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku zejména z důvodu nenaplnění objektivní ani subjektivní stránky tohoto trestného činu, neboť jednal za okolností vylučujících protiprávnost. Dovolatel poukazoval na okolnosti, které ho vedly k řízení motorového vozidla, přičemž zdůrazňuje, že jednal pod vlivem okolností v krajní nouzi, neboť mu bylo špatně. Soud prvního stupně sice uvádí, že se velmi pečlivě zabýval jeho verzí události, zda nejednal v krajní nouzi, ovšem vystačil si s jednoduchým tvrzením, že tato verze není pravdivá, aniž by provedl všechny potřebné důkazy. Obviněný uvádí, že v případě existence okolností vylučujících protiprávnost u něho není dáno zavinění, takže se jedná o otázku hmotného práva. Vyjadřuje přesvědčení, že postupem soudů došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Dále obviněný uvádí, že podmínkou trestní odpovědnosti za přečin podle §274 odst. 1 tr. zákoníku je skutečnost, že pachatel jedná ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si přivodil pod vlivem návykové látky. Nezaleží přitom na množství požité látky, ale rozhodující je stupeň ovlivnění požitou látkou, kdy soudní praxe se v případě alkoholu ustálila na 1 % alkoholu v krvi. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - část trestní pod č. 54/68 a namítá, že nebylo zjištěno jaké množství alkoholu, v jaké době a v jakém druhu požil. Obviněný zdůrazňuje, že byl naměřenými hodnotami alkoholu v krvi překvapen a že žádal o provedení zkoušky na alkohol v krvi, což policisté neprovedli. Podle názoru obviněného nebyla hladina alkoholu v krvi spolehlivě zjištěna, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. V tomto směru poukazuje na znalecký posudek, který předložili a který se sice projednávané věci přímo netýká, ale tento prokazuje, že měřicí přístroje zn. Dräger nejsou přesné. Podle obviněného tedy tím, že soud vycházel pouze z výsledku alkoholu v krvi naměřených pomocí přístroje zn. Dräger a nevyžádal si krevní test, nelze prokázat, že řídil předmětné vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost. Proto rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném posouzení skutku.
Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvádí, že soud druhého stupně nemohl jeho odvolání zamítnout, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, takže bylo namístě dokazování doplnit nebo věc vrátit soudu prvního stupně. Dále uvádí, že již v řízení před soudem prvního stupně byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 10 To 379/2016, a rozsudek Okresního soudu pro Prahu-východ ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 37 T 24/2016, zrušil a sám ho obžaloby zprostil, popř. aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřením ze dne 18. 1. 2017 k podanému dovolání uvedla, že obviněný jen opakuje námitky, které uplatňuje od počátku trestního řízení a které uplatnil v rámci podaného odvolacího řízení. S těmito námitkami se soudy řádně vypořádaly, přičemž odkazuje na jejich závěry. Proto lze považovat podané dovolání za zjevně neopodstatněné a jako takové by mělo být podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Státní zástupkyně dále výslovně vyjádřila souhlas tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila souhlas ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i s tímto rozhodnutím v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V posuzované věci je namítána druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu, neboť soud druhého stupně zamítl podané odvolání obviněného, ačkoliv podle obviněného byl v předchozím řízení dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Obviněný naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje ze skutečnosti, že jednal ve stavu vylučujícím protiprávnost, neboť jednal v krajní nouzi. Vyjadřuje i přesvědčení, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, presumci neviny a právo na spravedlivý proces. Zároveň namítá, že nebylo prokázáno, že by motorové vozidlo řídil ve stavu vylučujícím způsobilost.
Vzhledem k obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat, že obviněný své námitky formálně opírá o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. kdy namítané vady pod uplatněný dovolací důvod jsou částečně podřaditelné. Jedná se o námitky týkající se toho, zda obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost.
Ohledně dalších námitek obviněného, jenž se vztahují k okolnosti, zda obviněný jednal ve stavu vylučujícím protiprávnost, konkrétně v krajní nouzi, je třeba uvést, že by se navenek mohlo jevit, že tuto argumentaci lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přesto je třeba mít zato vzhledem ke konkrétní použité argumentaci, že obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu nižších stupňů a se způsobem hodnocení důkazů. Obviněný totiž v rámci podaného dovolání předestírá svoji verzi události (bylo mu špatně, takže jel vyhledat pomoc), kdy na podkladě této verze dospívá k závěru, že jednal v krajní nouzi a že tedy u něho chybí zavinění. Takto formulované námitky jen představují polemiku se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a jejich skutkovými závěry. Obviněný touto dovolací argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi totiž brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, když zdůrazňuje, že soudy si vystačily s jednoduchým tvrzením, že jeho verze není pravdivá. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. V dané souvislosti lze přiměřeně odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 97/2002, „ podle kterého dovozuje-li obviněný podmínky krajní nouze nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině, ale domáhá-li se, aby soudy přihlédly k jiným skutečnostem, než jaké dosud vzaly v úvahu, a to na podkladě odchylného hodnocení důkazů a se závěrem o beztrestnosti jeho jednání v důsledku krajní nouze, nelze takovými námitkami založit přípustnost dovolání na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Bez ohledu na shora naznačené závěry považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit následující. Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují primárně do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], toliko na podporu závěru, že v případě obviněného nejde o případ tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem, který ovšem není v dané věci namítán, je nutné uvést, že zejména soud prvního stupně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil. Soud velmi podrobně rozvedl na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou a které důkazy ho usvědčují. V tomto směru je třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (blíže viz č. l. 5-7 rozsudku). Uvedený soud si byl vědom výpovědi obviněného, který nepopíral, že předmětné vozidlo řídil a že při dechové zkoušce byl u něho zjištěn alkohol v dechu. Proto vzhledem k obhajobě obviněného, že si jel pro pomoc z důvodů svých zdravotních problémů vyslechnul zakročujícího policistu O. Š. a provedl další navrhované důkazy, zejména listinné povahy, jejichž provedení navrhoval i obviněný, takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Provedené důkazy hodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Lze proto uzavřít, že skutkový stav, který byl zjištěn soudem prvního stupně, byl zjištěn v takovém rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí ve věci a nejsou o něm důvodné pochybnosti. Soud druhého stupně se pak s rozhodnutím soudu prvního stupně zcela ztotožnil, když i své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů rozvedl (blíže viz č. l. 3-4 rozhodnutí) z pohledu námitek, které obviněný uplatnil v rámci podaného odvolání. Na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C.H.BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
Nad rámec shora uvedeného je třeba konstatovat, že tvrzení obviněného, že jednal v krajní nouzi je vyvráceno provedenými důkazy. Krajní nouzi upravuje ustanovení §28 tr. zákoníku. Podle §28 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. O takovou situaci se v předmětné věci nejednalo, když tvrzení obviněného o údajných zdravotních problémech je vyvráceno výpovědí svědka O. Š., zakročujícího policisty, ze které je zřejmé, že na zdravotní stav si obviněný začal stěžovat až na stanici, kdy také nelze pominout určité účelové chování obviněného, který při kontrole nehovořil o tom, že by potřeboval akutně nějaké léky, vydával se za svého bratra, přičemž výpovědi tohoto svědka odpovídá i úřední záznam Policie ČR o tomto zákroku. V souvislosti s tvrzením obviněného také nelze pominout, že obviněný si mohl bez problému, pokud by skutečně měl určité zdravotní problémy, zavolat zdravotní pomoc, když měl u sebe mobilní telefon, který byl funkční, jak vyplývá z výpovědi svědka O. Š., což je opětovně v rozporu s obhajobou obviněného. Proto je třeba mít zato, že soudy při provádění důkazů a jejich hodnocení dodržely ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř.
Námitka obviněného, že postupem soudů nižších stupňů došlo k porušení zásady in dubio pro reo (konkrétně tím, že neuvěřily jeho tvrzení o jednání v krajní nouzi) nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod ani jiný. Obecně lze konstatovat, že tato námitka totiž směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného za trestný čin. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Jestliže tedy soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Pokud obviněný dále namítá porušení práva na spravedlivý proces, je třeba opětovně zdůraznit, že v řízení o dovolání není úkolem Nejvyššího soudu znovu reprodukovat, rozebírat, porovnávat a hodnotit provedené důkazy a následně vyvozovat vlastní skutkové závěry. Skutečnost, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a sám o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Jak již bylo naznačeno, pod zvolený dovolací důvod lze podřadit argumentaci obviněného týkající se skutečnosti, zda jednal ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si přivodil pod vlivem návykové látky, byť část zvolené argumentace opětovně směřuje do způsobu hodnocení. Jedná se o tvrzení obviněného, že požadoval po zakročujících policistech provedení zkoušky na alkohol v krvi. Tvrzení obviněného bylo vyvrácené provedenými důkazy a to výpovědí svědka O. Š. a listinnými důkazy. Bez ohledu na tento skutkový závěr je třeba uvést, že i pokud by policisté případně neprovedli krevní zkoušku na alkohol, ačkoliv by o ni obviněný žádal, tak by trestní odpovědnost za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku nebyla vyloučena, pokud jinak výsledek dechové zkoušky postačil k závěru o stavu vylučujícím způsobilost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1099/2014).
Pokud se týká námitky obviněného, že tím, že nebyla provedena krevní zkouška na alkohol nebylo prokázáno, že řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost, kterou si přivodil vlivem návykové látky, jedná se o námitku hmotněprávní povahy, když obviněný namítá, že nebyly naplněny všechny znaky přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky.
Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Podle ustanovení §130 tr. zákoníku se návykovou látkou rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.
Zaměstnáním nebo jinou činností ve smyslu §274 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí takové zaměstnání nebo činnost, jejíž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci, přičemž i menší oslabení těchto schopností vlivem návykové látky vyvolává možnost ohrožení chráněných zájmů určitého rozsahu a intenzity (ohrožení života nebo zdraví lidí, tj. více osob, nebo možnost vzniku značné škody na majetku). Řízení motorového vozidla řidičem, který požil určité množství návykové látky je nutno považovat za činnost ve smyslu ustanovení §274 tr. zákoníku, poněvadž možnost ohrožení chráněných zájmů vyplývá již z povahy vozidla, které svou hmotností a motorickou silou může způsobit závažné destrukční účinky. Právě tato povaha motorových vozidel způsobuje, že následky dopravních nehod v silničním provozu jsou zpravidla závažné, přičemž je jim úměrná i zákonem předpokládaná intenzita ohrožení (srov. rozhodnutí č. 1/1966 Sb. rozh. tr.). Ohrožení nemusí být bezprostřední a konkrétní (srov. rozhodnutí č. 1/1966 a č. 62/1967 Sb. rozh. tr.). Nastává i v případě, když výkon zaměstnání nebo jiné činnosti byl zatím bez závad. Při řízení motorového vozidla nastává již při zahájení jízdy a podobně je tomu i při ostatních činnostech.
Při posuzování otázky, zda jde o stav vylučující způsobilost, je nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával. Jak bylo vyloženo v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 5 Tdo 874/2007 (rozhodnutí č. 26/2008 Sb. rozh. tr.), podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný, řidič motorového vozidla schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). To ovšem neznamená, že měl-li řidič v době řízení vozidla v krvi menší množství alkoholu než 1 promile, byl způsobilý k řízení vozidla. Každé ovlivnění alkoholem snižuje způsobilost řidiče k řízení motorového vozidla, jelikož řidič pak není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v dopravním provozu. Pro trestní odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení těchto schopností došlo vlivem požitého alkoholu.
V předmětné věci byl obsah alkoholu v krvi obviněného zjištěn dechovou zkouškou, což je podle soudní praxe akceptovatelný způsob zjištění ovlivnění pachatele alkoholem. Ze soudní praxe totiž vyplývá, že „ V praxi se stupeň ovlivnění pachatele alkoholem obvykle zjišťuje dechovou zkouškou či krevní zkouškou. Tyto metody umožňují dostatečné zjištění stupně ovlivnění pachatele alkoholem a jejich výsledkem je konkrétní údaj o množství alkoholu v krvi vyjádřený číselně v jednotkách g/kg. “ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 574/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 8 Tdo 421/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 586/2010).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že skutečnost, že množství alkoholu v krvi bylo zjištěno dechovou zkouškou, nemůže vést k závěru, že by množství alkoholu v krvi nebylo spolehlivě zjištěno. V tomto směru je třeba zdůraznit, že dechová zkouška byla v trestní věci obviněného provedena opakovaně v krátkém časovém úseku, když mezi zjištěnými výsledky byly nepatrné rozdíly svědčící o tom, že obviněný se nacházel ve stadiu odbourávání alkoholu. V případě obou měření obsah alkoholu v dechu obviněného výrazně překračoval 1 %, tedy nejednalo se o hraniční obsah. Samotný přístroj, kterým byla provedena dechová zkouška, byl prokazatelně kalibrován, což vyplývá z kalibračního protokolu ze dne 12. 6. 2015 a ověřovacího listu (viz č. l. 15, 16). Nejvyšší soud považuje za nutné poukázat na §16 odst. 2 zákona č. 379/2005 Sb., o opatřeních k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů v platném znění, podle kterého orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah alkoholu je povinna se podrobit osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že vykonává činnosti podle odstavce 1 pod vlivem alkoholu, a dále osoba, u které je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s požitím alkoholického nápoje. Spočívá-li orientační vyšetření zjišťující obsah alkoholu v dechové zkoušce provedené analyzátorem alkoholu v dechu, splňujícím podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, odborné lékařské vyšetření se neprovede. V případě, že osoba tento způsob orientačního vyšetření odmítne, provede se odborné lékařské vyšetření. Z uvedeného ustanovení je tedy nepochybné, že vyšetření zjišťující obsah alkoholu v krvi je možno provést orientačním vyšetřením prostřednictvím dechové zkoušky, kdy se nevyžaduje, aby zároveň bylo provedeno odborné lékařské vyšetření, čímž se rozumí vyšetření krve na alkohol. O takový případ se jednalo, když přístroj Dräger byl řádně kalibrován. Pokud obviněný poukazuje na závěry znaleckého posudku, který byl vypracován v jiné věci a který předložil jako písemný důkaz, je třeba uvést, že se jednalo o jinou trestní věc, kde znalec jen vyjádřil své přesvědčení, že dechové zkoušky provedené přístrojem zn. Dräger jsou odlišné. Navíc je třeba zdůraznit, že i v případě, že by přístroj, na kterém byla zkouška provedena, byl zatížen určitou nepřesností, tak by to neznamenalo, že výsledek dechové zkoušky bylo možno odmítnout, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1430/2014). Zde je třeba poukázat na výpověď svědka O. Š. a listinné důkazy, ze kterých je zřejmé, že to byl právě styl jízdy, který vzbudil pozornost zakročujících policistů, že řidič je pod vlivem alkoholu, což vedlo k tomu, že přistoupili k provedení kontroly, kdy obviněný jevil známky požití alkoholu.
Proto lze mít zato, že obviněný řídil předmětné vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k jeho řízení, když měl v krvi přes 1,5 % alkoholu. Pokud obviněný poukazuje na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek - část trestní pod č. 54/68, tak toto nelze na danou věc vztáhnout, když obviněný v tomto směru poskytl pouze minimální údaje, ze kterých ovšem nelze zjistit jaký druh alkoholu a v jakém množství obviněný před jízdou požil, když je ovšem nepochybné, že nemohl alkohol požívat kolem 15:00 hod. v množství 3 piva, když v takovém případě by již nemohl mít v krvi žádný alkohol či pouze v nepatrném množství. Je ovšem třeba zdůraznit, že skutečnost, že obviněný řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost vyplývá nejen z provedené dechové zkoušky, ale i ze způsobu jeho jízdy. Proto lze mít zato, že obviněným uplatněné námitky jsou uplatněny sice právně relevantním způsobem, ale jsou zjevně neopodstatněné.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve věci nebyl naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když může být naplněn jen prostřednictvím některého z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) – k) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 3. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová