ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.282.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 282/2017-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 o dovolání, které podal obviněný S. T., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 344/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 30/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 7. 2016, sp. zn. 3 T 30/2015, byl obviněný S. T. uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku (ad I.) a jednak přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) trestního zákoníku a jednak přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (ad II.). Za to byl podle §205 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 344/2016 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 10. 2016 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) a l) trestního řádu. Podle obviněného nebyly v době rozhodování zcela naplněny podmínky pro uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1101/2015, je obviněný totiž přesvědčen, že jeho pobyt na svobodě nelze považovat za nebezpečný. K tomu poukázal na časový odstup skutků, kdy se jednalo v zásadě o drobnou majetkovou trestnou činnost a výjimečně jednorázový exces v případě poškození věci. Rovněž znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, uvedl pouze velmi obecné a nekonkrétní obavy z možného deliktního jednání a spíše hypotetickou možnost nějaké agrese. Ochranné léčení bylo navíc soudem uloženo již nad rámec dříve uloženého ambulantního ochranného léčení v jiném řízení, v jehož rámci pravidelně navštěvoval ambulanci a byl z vlastní iniciativy ochoten se dobrovolně podrobit hospitalizaci. Podle obviněného tak nebyl doložen požadovaný předpoklad vysoké pravděpodobnosti, že by měl v budoucnu spáchat závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem pod vlivem duševní poruchy.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud citované usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2016, sp. zn. 5 To 334/2016, a jemu předcházející řízení přezkoumal a ve smyslu §265k odst. 1 trestního řádu napadené usnesení a vadné řízení mu předcházející zrušil.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že ani obviněný nerozporuje, že se skutek stal, že má znaky trestného činu a že se jich dopustil právě on. Podle skutkových zjištění soudů obviněný porušoval léčebný režim v rámci ambulantního ochranného léčení. Podle závěrů znalce je pobyt na svobodě obviněného nebezpečný, a to z důvodu dekompenzace schizofrenní psychózy, kdy z jeho strany může dojít k psychoticky motivované agresi. Skutečnost, že k fyzickému útoku dosud nedošlo, na věci nic nemění, neboť při absenci odpovídající léčby reálně nelze očekávat zlepšení či alespoň stabilizaci zdravotního stavu. Podle státního zástupce tak byly splněny zákonné podmínky uvedené v §99 trestního zákoníku pro uložení ochranného léčení v ústavní formě.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný S. T. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. j) a l) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Podle §265b odst. 1 písm. j) trestního řádu dovolání lze podat, bylo-li rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Pod tento dovolací důvod lze podřadit tu část dovolací argumentace, která namítá, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě, neboť pobyt obviněného na svobodě není nebezpečný, navíc mu bylo již ochranné léčení uloženo v jiném řízení ambulantní formou, kterému se podrobuje.
Nejvyšší soud ovšem relevantně uplatněným dovolacím námitkám přisvědčit nemohl. Ze znaleckého posudku kompetentního znalce bylo beze vších pochyb zjištěno, že obviněný trpí závažnou jednoznačně diagnostikovanou duševní poruchou, navíc zneužívá návykové látky. Jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, mohlo by dokonce dojít k psychoticky motivované agresi. Bylo pak zjištěno, že ambulantní léčba nemá potřebný efekt, neplní svůj účel, neboť v jejím průběhu nastala opět akutní fáze duševní poruchy, paranoidní schizofrenie, která je trvalého rázu. Dochází k páchání trestné činnosti, obviněný dobrovolně neprojevil dostatek vůle k léčbě. Se zřetelem k charakteru duševní poruchy, postoji obviněného, potenciálu páchání další trestné činnosti, léčebným možnostem, je plně odůvodněn zásah do jeho osobní svobody formou ústavního ochranného léčení.
Nejvyšší soud proto shledal splnění zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 trestního zákoníku. Uložená trestní sankce pak není v rozporu se zásadou přiměřenosti, vyjádřenou v §96 odst. 1, 2 trestního zákoníku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace odvolatele plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícímu napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) trestního řádu. Se zřetelem ke shora uvedenému tomu tak ovšem nebylo.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 29. 3. 2017
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu