ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.31.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 31/2017 -13
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 2. 2017 o dovolání podaném D. G. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 6 To 453/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 5 T 17/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 7. 2016, sp. zn. 5 T 17/2016, byla D. G. uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený přečin byla odsouzena k trestu obecně prospěšných prací ve výměře tří set hodin. Dále jí byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou let a šesti měsíců.
V předmětné věci podal příslušný státní zástupce odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 6 To 453/2016, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu zákazu činnosti, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněnou D. G. nově odsoudil k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Ve výroku o vině a ve výroku o trestu obecně prospěšných prací zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná D. G. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím své obhájkyně a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí.
Obviněná D. G. v tomto svém mimořádném opravném prostředku uvedla, že jej podává z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž dovolání bylo výslovně podáno do výroku o trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel. V tomto ohledu namítla, že jí byl soudem druhého stupně uložen nezákonný trest, neboť jí bylo dvakrát přičítáno k tíži její předchozí odsouzení. Tedy nejen že předchozí odsouzení bylo promítnuto již do právní kvalifikace jejího jednání, nýbrž zároveň bylo hodnoceno jako přitěžující okolnost. Obviněná vycházela zejména z konstatování soudu, který uvedl, že se ztotožňuje s argumentací státního zástupce, jak ji předestřel ve svém odvolání. Uložený trest zákazu činnosti v trvání pěti let přitom považovala za nepřiměřeně přísný k povaze jejího jednání. Krom toho uvedla, že rozsudek soudu druhého stupně je nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje odůvodnění, ze kterého by bylo patrné, proč soud nepřihlédl rovněž ke skutečnosti, že obviněné schází vykonat zbytek trestu zákazu činnosti, který jí byl uložen v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 7/2014. V daném kontextu mělo dle obviněné dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces. Závěrem obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc přikázal soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K takto podanému dovolání se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
Předně lze podotknout, že obviněná nikterak nerozporovala skutková zjištění a jejich právní kvalifikaci stran jednání, pro které byla uznána vinnou přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, nýbrž toliko namítala nepřiměřenost a nezákonnost uloženého trestu zákazu činnosti, nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí a porušení práva na spravedlivý proces.
Dále je namístě uvést, že nikoli každá námitka stran porušení práva na spravedlivý proces musí být bez dalšího shledána důvodnou, neboť Nejvyšší soud posuzuje opodstatněnost argumentace předestřené dovolateli v jejich mimořádných opravných prostředcích v kontextu navrhovaných a provedených důkazů, na jejich základě zjištěného skutkového stavu věci, přiléhavosti aplikovaných norem hmotného práva, apod.
Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že z hlediska práva na spravedlivý proces vskutku je klíčovým požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. Přesto však samotná skutečnost, že odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně se obviněné zdá neúplné, ještě sama o sobě neznamená, že k porušení práva na spravedlivý proces skutečně došlo. Nejvyšší soud na základě přezkumu věci konstatuje, že požadavek náležitého odůvodnění v případě rozhodnutí soudů v projednávané věci byl naplněn, neboť soud druhého stupně své závěry v odůvodnění svého rozhodnutí, byť dosti stručně, avšak logicky a zřetelně odůvodnil. Samotné odlišné hodnocení některých závěrů obhajobou a obžalobou automaticky neznamená porušení zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Stran námitek nepřiměřené přísnosti uloženého trestu poté lze předestřít, že k výroku o trestu se vztahují dva dovolací důvody, a to podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. První z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, přičemž Nejvyšší soud v tomto ohledu pochybení neshledal, neboť uložení trestu zákazu činnosti (spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel) trestní zákoník připouští a to v rozmezí jeden rok až deset let. Druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup, což tedy není situace přiléhavá pro nyní projednávanou věc. Nejvyšší soud dále podotýká, že samotná (namítaná) nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněna v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 489/2015).
Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně rovněž nikterak nevyplývá, že by soud jednu a tutéž okolnost přičítal k tíži obviněné dvakrát, jak namítala ve svém dovolání. Zřejmě vycházela z konstatování soudu stran jejího dosavadního života a charakteru protiprávního jednání, kterého se již dříve dopustila, avšak dle Nejvyššího soudu tímto byly toliko brány v potaz požadavky ustanovení §39 odst. 1 tr. zákoníku, kdy soud při stanovení druhu a výměry trestu přihlédne mj. k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, k osobním a jiným poměrům pachatele, k jeho dosavadnímu způsobu života, možnostem jeho nápravy apod. Námitkám obviněné stran uloženého trestu tudíž nebylo možné přisvědčit.
S poukazem na uvedené proto Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. 2. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu