ECLI:CZ:NS:2017:3.TDO.48.2017.1
sp. zn. 3 Tdo 48/2017 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2017 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného F. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 To 285/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 3 T 17/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 To 285/2016, zrušuje .
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 30. 5. 2016, sp. zn. 3 T 17/2016, byl F. Š. uznán vinným přečinem týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále jen tr. zákoník), čehož se dle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 15. 10. 2015 v blíže nezjištěné době od 11:30 do 12:00 hodin ve V., okres L., v ulici P. H., na dvoře u domu několikrát udeřil násadou od motyky do různých částí těla psa rasy krátkosrstý jezevčík, který na dvůr vnikl po překonání oplocení ze dvora sousedního domu, následkem úderů utrpěl pes akutní frakturu předloketních kostí levé hrudní končetiny, akutní frakturu horní čelisti, subluxaci krční páteře, zhmoždění a edém mozku a míchy, přičemž vzhledem k rozsahu a charakteru zranění byl veterinářem utracen . Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž mu výkon takto uloženého trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Rovněž mu byla uložena přiměřená povinnost podle svých sil uhradit škodu, kterou daným přečinem způsobil. Výrokem podle §228 odst. 1 trestního řádu (dále jen tr. ř.) poté bylo rozhodnuto o náhradě škody.
V předmětné věci podali obviněný F. Š. a příslušný státní zástupce odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 To 285/2016, tak že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek, v němž obžaloba spatřovala přečin týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Výrokem podle §229 odst. 3 tr. ř. poté bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání státního zástupce jako nedůvodné zamítnuto.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále jen dovolatel) dovolání v neprospěch F. Š., a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších, zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně zrekapituloval dosavadní průběh předmětné trestní věci a připomenul okolnosti, na základě kterých dospěl soud druhého stupně ke svému rozhodnutí, přičemž s názorem v tomto rozhodnutí vysloveným se dle dovolatele nelze ztotožnit. Soudu druhého stupně především vytkl, že nepostupoval při plném respektu k objektu trestného činu týrání zvířat podle §302 tr. zákoníku, kdy smyslem tohoto ustanovení, resp. účelem zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen zákon na ochranu zvířat), je chránit zvířata, jež jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich bezdůvodným usmrcením. Pokud přitom obviněný několikrát udeřil násadou od motyky krátkosrstého jezevčíka do různých částí těla a způsobil mu vícero poranění, nelze dle dovolatele přisvědčit závěru soudu druhého stupně, že by daným jednáním nedošlo k týrání zvířete, zvláště pak, kdy se evidentně jednalo o jeho intenzivní formu. Dovolatel rovněž poukázal, že zákon na ochranu zvířat uvádí různé způsoby týrání nikoli taxativně, nýbrž předpokládá i možnost „jiného tímto zákonem zakázaného jednání, v jehož důsledku dojde k utrpení zvířete“ [§4 odst. 1 písm. w) citovaného zákona]. Danou variantou se však soud v rámci svých úvah nezabýval, ačkoli bylo zcela zřejmé, že jednáním obviněného došlo k utrpení zvířete, v důsledku čehož muselo dojít k jeho utracení. Samotné použití násady od motyky proti tělu psa, s devastačními následky, pro které muselo být zvíře utraceno, vypovídá o zvláštní surovosti, kterou muselo ubité zvíře reálně pociťovat jako vysokou míru fyzické trýzně. Za tohoto stavu je poté nerozhodné, zda dané jednání bylo činěno opakovaně anebo se tak stalo jednorázovým způsobem. Z toho důvodu nelze přisvědčit názoru soudu druhého stupně, který poukazoval na absentující hledisko trvalosti, resp. opakovanosti, jelikož rozhodující by měla být intenzita jednání. Přitom došlo nejen k naplnění základní skutkové podstaty trestného činu týrání zvířat podle §302 tr. zákoníku, ale i jeho kvalifikované formy, neboť k utracení zvířete došlo (na doporučení veterinárního lékaře) v důsledku inkasovaných zranění. Za způsobení smrti zvířete je přitom třeba považovat (mj.) i přivození smrti v důsledku bolestivého anebo jinou trýzeň zvířeti působícího jednání člověka, které zvíře přežije, ale které má za následek nutnost jeho utracení pro následky z utrpení [§3 písm. r) zákona na ochranu zvířat]. Krom toho, ve vztahu k okolnosti uvedené v §302 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku z hlediska zavinění postačí nedbalostí forma jednání. Dovolatel nadto odmítl úvahy, že by v úvahu přicházela aplikace zásady subsidiarity trestní represe, kdy obviněnému se nabízely i jiné možnosti, jak nastalou situaci řešit, než ubít psa násadou od motyky. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 To 285/2016, a aby zrušil i další případná rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř., přičemž vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání rovněž ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K takto podanému dovolání se písemně vyjádřil F. Š. prostřednictvím svého obhájce. Předně podotkl, že námitky dovolatele jsou nepřijatelné, zejména pak s ohledem na skutečnost, že soud druhého stupně se účelem zákona na ochranu zvířat zabýval, přičemž dospěl k závěru, že k týrání zvířete nedošlo. Dále připomenul okolnosti, na základě kterých jednal vůči jezevčíkovi sousedky J. K. a proč jej několikrát udeřil. Sousedka přitom opakovaně nereagovala na výzvy k zajištění jejího psa, resp. k učinění takových opatření, aby přestal vnikat na sousední pozemek. Připomenul, že jezevčíka neusmrtil, ale toliko jej zranil, přičemž majitelka měla zraněného psa několik hodin u sebe, než se odhodlala k návštěvě veterinárního lékaře. Bylo poté jejím rozhodnutím, že nechtěla platit výlohy za potenciální léčbu zvířete a rozhodla se pro jeho utracení. Dále setrval na své verzi průběhu děje, že se bránil útoku psa, kterého pro jeho chování neměl možnost uvázat. Krom toho podotkl, že způsobená zranění nebyla takového charakteru, aby muselo dojít k utracení psa. Názor dovolatele, že by zvíře pravděpodobně uhynulo i při podstoupení léčby, poté nemá oporu v provedeném dokazování, resp. zůstává v hypotetické rovině, kdy při včasném zahájení profesionální léčby by nebylo vyloučeno uzdravení zvířete. Rovněž uvedl, že žije řádným životem, nikdy nebyl trestán a ke zvířatům má kladný vztah. Závěrem F. Š. uvedl, že se necítí být vinen přečinem týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl, anebo jej zamítl.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání nejvyššího státního zástupce.
Předně lze konstatovat, že učiněná skutková zjištění jsou dle soudů prvního i druhého stupně, jakož i dovolatele, nesporná, přičemž na základě provedených důkazů bylo možné ustálit skutkový stav věci, o kterém není důvodných pochyb. Pokud se jedná o některé (zejména F. Š. v průběhu řízení namítané) rozpory, jedná se toliko o okrajové skutečnosti, které na věc nemají podstatný vliv.
Jiná je ovšem situace stran právní kvalifikace, kdy zatímco soud prvního stupně vyhodnotil jednání F. Š. jako přečin týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, soud druhého stupně v daném jednání tento trestný čin (ani žádný jiný) nespatřoval. Soud především dospěl k odlišnému závěru v otázce, co se rozumí týráním zvířete .
Přestože se soud druhého stupně zabýval jak jednotlivými znaky skutkové podstaty trestného činu týrání zvířat podle §302 tr. zákoníku, vybranými ustanoveními zákona na ochranu zvířat či dikcí těchto ustanovení apod., Nejvyšší soud po provedeném přezkumu věci přisvědčil argumentaci dovolatele, neboť soud nepostupoval při plném respektu k objektu trestného činu týrání zvířat podle §302 tr. zákoníku a nadto opomenul některá související ustanovení zákona na ochranu zvířat.
Objektem trestného činu týrání zvířat podle §302 tr. zákoníku je zájem na ochraně zvířat, která jsou živými tvory schopnými pociťovat bolest a utrpení, a to před týráním, poškozováním jejich zdraví a jejich bezdůvodným usmrcením člověkem.
Jak poukázal již soud druhého stupně, trestní zákoník nekonkretizuje, co se rozumí týráním zvířete . Přesto se v obecné rovině týráním rozumí určitý způsob zlého nakládání s živým tvorem, které mu působí nějaké útrapy a příkoří. Charakteristiku týrání zvířat však předkládá ustanovení §4 odst. 1 zákona na ochranu zvířat. Soud druhého stupně svoji pozornost zaměřil zejména na způsoby popsané pod §4 odst. 1 písm. h) ( za týrání se považuje používat podnětů, předmětů nebo bolest vyvolávajících pomůcek tak, že působí klinicky zjevné poranění nebo následné dlouhodobé klinicky prokazatelné negativní změny v činnosti nervové soustavy nebo jiných orgánových systémů zvířat ) a §4 odst. 1 písm. o) ( za týrání se považuje usmrtit zvíře způsobem působícím nepřiměřenou bolest nebo utrpení ) tohoto zákona. Jak ovšem opodstatněně namítl dovolatel, soud při svých úvahách opomenul ustanovení §4 odst. 1 písm. w) citovaného zákona ( za týrání se považuje jiné tímto zákonem zakázané jednání, v jehož důsledku dojde k utrpení zvířete ).
Dále pak, ke spáchání trestného činu podle §302 odst. 1 tr. zákoníku, tedy v jeho základní skutkové podstatě, musí přistoupit jedna z alternativně stanovených okolností, jimž jsou zvlášť surový nebo trýznivý způsob týrání , anebo trýznivý způsob týrání, k němuž došlo veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném (tato druhá alternativa byla na základě provedeného dokazování vyloučena). Přitom právě tyto okolnosti zpravidla posouvají jednání vůči zvířeti do trestněprávní roviny (zůstanou-li pominuty kvalifikované formy jednání uvedené v §302 tr. zákoníku).
Za zvlášť surový nebo trýznivý způsob týrání je třeba považovat takové jednání, které je nejen podle §4 odst. 1 zákona na ochranu zvířat charakterizované jako týrání , ale které se rovněž výrazněji vymyká běžným případům a je spojeno s vyšší mírou bolesti, utrpení nebo příkoří týraného zvířete. Zvlášť surový nebo trýznivý způsob týrání může tedy odůvodňovat vysoká intenzita týrání, jeho delší doba, opakované jednání charakterizované jako týrání, použití více různých způsobů týrání uvedených v §4 odst. 1 zákona na ochranu zvířat apod. Právě vysokou intenzitu lze dle Nejvyššího soudu spatřovat v krutém a odpudivém jednání F. Š., především s ohledem na zvířeti způsobená zranění.
Pokud jde o kvalifikovanou formu skutkové podstaty §302 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ( způsobení týranému zvířeti trvalých následků na zdraví nebo smrt ), tak trvalými následky lze rozumět nevratné změny zdravotního stavu zvířete právě v důsledku týrání, které již není možné zcela vyléčit ani jinak zhojit, přičemž typickým projevem bude zhoršení zdravotního stavu zvířete oproti stavu před týráním. Není přitom rozhodné, zda se jedná o poškození pohybového aparátu zvířete, smyslových orgánů, jiných orgánů, částí těla apod. Smrtí lze v daném kontextu rozumět jakékoli ukončení života zvířete v důsledku jeho týrání. Za způsobení smrti zvířete je nutné považovat i utýrání zvířete ve smyslu §3 písm. r) zákona na ochranu zvířat, které spočívá (mj.) v tom, že pachatel přivodí smrt zvířete v důsledku bolestivého anebo jinou trýzeň zvířeti působícího jednání, které zvíře přežije, ale které má za následek nutnost jeho utracení pro následky z utrpení. V tomto případě by z hlediska zavinění s ohledem na §17 písm. b) tr. zákoníku postačovalo i nedbalostní jednání.
Nejvyšší soud taktéž nemohl přehlédnout, že se v případě jezevčíka sousedky J. K. jednalo o zvíře F. Š. dobře známé a že se nabízely i jiné možnosti, jak se v rozhodné chvíli zachovat. Tedy přinejmenším obdobně, jako tomu bylo v dřívějších případech. Byť opakovaná přítomnost tohoto zvířete na pozemku F. Š. může být velice iritující, kdy sousedka podle všeho nereagovala na výzvy k jeho trvalému zajištění, tak reakce spočívající v brutálním a nelidském ataku na psa násadou od motyky a způsobení mnohačetných zranění, nemůže být považována za adekvátní vzniklé situaci, ale naopak za výrazně agresivní, naprosto nepřiměřené a výrazně hrubé. V tomto ohledu se jeví jako značně nepravděpodobná varianta, že se F. Š. bránil útoku tohoto jezevčíka. Celá záležitost mezi sousedy přitom mohla být řešena již dříve např. instituty občanského práva, jež se pro obdobné situace nabízí.
Skutečnost, na kterou upozorňoval F. Š., že doposud nebyl trestán, poté sama o sobě nemůže kategoricky vyvrátit, že by se nemohl dopustit obžalobou jemu přisuzovaného jednání, přičemž by měla být brána v potaz toliko při ukládání trestu. Přitom jeho tvrzení, že má ke zvířatům kladný vztah se ve světle uvedených skutečností jeví jako vysloveně účelové až neomalené.
Je tedy nezbytné, aby Krajský soud v Ústí nad Labem trestní věc F. Š. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž se opětovně bude zabývat okolnostmi stran intenzity jednání F. Š. vůči zvířeti jeho sousedky, potenciální možností dovození znaku týrání zvířete , a to s ohledem na ustanovení zákona na ochranu zvířat, kterými se soud dříve nezabýval a která nastínil Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí, a dále pak otázkou, zda by při podstoupení léčby zvíře přežilo a s jakými případnými zdravotními následky, resp. zda bylo nevyhnutelné jeho utracení, když vezme v úvahu devastující zranění zvířete s fatálními následky a prakticky nemožnost jeho úplného vyléčení. Případně provede další důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité objasnění věci.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání nejvyššího státního zástupce nezbylo, než podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 4 To 285/2016, zrušit a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. potom Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Řízení se tak vrací do stadia, kdy bude znovu projednána trestní věc F. Š. před soudem druhého stupně, přičemž v tomto novém řízení je Krajský soud v Ústí nad Labem vázán právním názorem, který vyslovil v tomto usnesení Nejvyšší soud (§265s odst. 1 tr. ř.).
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu