ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1016.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1016/2017-263
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce M. H. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 2, o zaplacení 800 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 44/2013-188, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2016, č. j. 68 Co 200/2016-236, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 2. 2016, č. j. 10 C 44/2013-188, zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 800 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Žalobce se v řízení domáhal náhrady za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního stíhání.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel uvádí, že přípustnost dovolání závisí na řešení otázky, která byla již dovolacím soudem rozhodnuta, avšak měla by být posouzena jinak. Dovolatel formuluje následující otázku:
1) Zda přijetí amnestie prezidenta ze dne 1. 1. 2013 znamená vyloučení nároku na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“).
Dále dovolatel přípustnost dovolání staví na řešení otázek, které doposud v rozhodování Nejvyššího soudu řešeny nebyly:
2) Zda přijetí amnestie prezidenta ze dne 1. 1. 2013 trestně stíhanou osobou týkající se zastavení trestních stíhání delších 8 let
a. vylučuje obecně možnost přiznání nároku na zadostiučinění v penězích podle §31a OdpŠk,
b. vylučuje možnost přiznání nároku na zadostiučinění v penězích podle §31a OdpŠk za průtahy v řízení za dobu přesahující 8 let,
c. zda realizací práva je možno vyloučit nároky na náhradu škody a tím být penalizován,
d. zda soudy mají rozlišovat mezi jednotlivými amnestovanými s ohledem na délku jejich trestního řízení, či zda je zcela bezpředmětné takové rozlišování.
3) Zda průběh trestního řízení zakončeného amnestií nevykazující ani náznakem známky zohlednění délky trestního řízení ve výši ukládaného trestu je nezpůsobilý odškodnění.
4) Zda výkon vazby, která byla v řízení vykonána a která nemohla být ani z důvodu zastavení řízení pro přijetí amnestie jakkoliv zohledněna ve výkonu trestu (potenciálního trestu), to vše s ohledem na právní kvalifikaci trestného činu, má vliv na úvahu o odškodnění a jeho výši. A zda tyto skutečnosti nejsou skutečnostmi, které individualizují posuzovaný případ tak, že tím není vyloučena relutární náhrada.
Dovolatel přípustnost dovolání spatřuje rovněž v odklonu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3056/2009, když odvolací soud přihlédl k výsledku posuzovaného řízení, a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011, když odvolací soud nerozlišil nárok na odčinění újmy způsobené nezákonným trestním stíháním a újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení.
Přípustnost dovolání dovolatel spatřuje dále v tom, že byla porušena jeho základní práva na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci. Dovolatel z napadeného rozhodnutí dovozuje, že jej ve svém důsledku odsuzuje za trestní kauzu a za vinného ze spáchání trestného činu jej uznává civilní soud.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uvedl: „Zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 představuje zásadně pro poškozeného způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou trestního stíhání. Přiznání některé z dalších forem zadostiučinění uvedených v §31a odst. 2 OdpŠk by bylo na místě až v případě, pokud by se s ohledem na individuální okolnosti věci nejevil být způsob kompenzace zastavením trestního stíhání dostatečným odškodněním (když zásadně dostatečným odškodněním je).“ Ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 784/16, odmítl.
V rozsudku ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3305/2015, Nejvyšší soud uvedl: „Je třeba odmítnout názor odvolacího soudu, podle kterého o dostatečnosti zadostiučinění, jehož se dovolateli dostalo prostřednictvím zastavení trestního stíhání, svědčí skutečnost, že žalobce nevyužil možnosti pokračovat v trestním stíhání, neboť ten nemá jakoukoliv právní (a nutno říci ani logickou) oporu. Obviněný z trestného činu má v souladu s §11 odst. 4 tr. ř. právo prohlásit, že trvá na projednání věci, v níž došlo k zastavení trestního stíhání z důvodů v zákoně stanovených. Nevyužitím uvedeného práva obviněný přichází o možnost dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku trestního řízení. Dovodit ovšem nelze, že by takto vyjadřoval jakýkoliv postoj ve vztahu k zadostiučinění, kterého se mu případně dostalo za újmu způsobenou v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení.“
V nyní posuzované věci odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí sice poznamenal, že žalobce se „s tímto způsobem ukončení trestního řízení spokojil, když vzal zpět svou žádost o projednání trestní věci, aby byl zbaven vzneseného obvinění, případně dosáhl zastavení řízení pro jeho nepřípustnost, ačkoli tvrdí, že byl a je přesvědčen o nedůvodnosti svého trestního stíhání.“ Tento závěr však odvolací soud vztahoval k námitce žalobce o porušení principu presumpce neviny, nikoliv k závěru o přiměřené formě zadostiučinění. Závěr o přiměřenosti zadostiučinění ve formě zastavení trestního stíhání odvolací soud postavil na tom, že žalobce kromě obecného negativního vlivu trestního řízení na svou osobu netvrdil žádné jiné okolnosti ohledně průběhu řízení, které by odůvodňovaly závěr o nutnosti poskytnout některou z dalších forem zadostiučinění. Pro podporu tohoto závěru odvolací soud rovněž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1117/2016, jímž bylo odmítnuto dovolání spoluobviněného nynějšího žalobce směřující proti rozsudku odvolacího soudu, který rovněž shledal přiměřeným zadostiučiněním újmy způsobené nepřiměřenou délkou téhož trestního stíhání jeho zastavení. Ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 2984/16, odmítl.
První dovolatelem vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá. Jak plyne z výše uvedeného k závěru, jak jej dovolatel v otázce formuluje, Nejvyšší soud nikdy nedospěl. Nejde totiž o to, že by přijetí amnestie vylučovalo nárok na odčinění újmy způsobené nepřiměřenou délku řízení, ale že zastavení trestního stíhání je jinou formou zadostiučinění, jež zásadně je (avšak v konkrétní věci být nemusí) zadostiučiněním přiměřeným. Dovolací soud se nemůže odchýlit od závěru, k němuž ve své rozhodovací praxi nedospěl. Nadto nejde ani o závěr, na němž by postavil své rozhodnutí odvolací soud.
Otázky 2), včetně veškerých podotázek, a 4) týkající se stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění, přípustnost dovolání nezakládají, neboť řešení předestřených otázek odvolacím soudem je v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolatelem zastávaná úvaha o rozdělení délky trestního stíhání na úseky do 8 let a nad 8 let je v rozporu se závěrem vyjádřeným již ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dle nějž soud pro posouzení přiměřenosti délky řízení i pro stanovení přiměřeného zadostiučinění vychází z celkové délky řízení. Dovolací soud pak opakovaně konstatuje, že stanovení formy a případné výše zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
Na vyřešení otázky 3) napadené rozhodnutí nezávisí. Zohlednění délky trestního stíhání ve výši ukládaného trestu je jinou formou zadostiučinění, jež z povahy věci lze přiznat pouze poškozeným, kteří byli pravomocně odsouzeni, což není případ nynějšího žalobce. Okolnost, zda tato forma zadostiučinění byla zvažována v průběhu trestního řízení v nepravomocných (později zrušených) rozsudcích, nemůže mít žádný vliv na posouzení přiměřenosti zadostiučinění ve formě zastavení trestního stíhání.
Odvolací soud se nikterak neodchýlil od závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3056/2009. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne, že by odvolací soud z výsledku posuzovaného řízení dovozoval, že žalobci žádná újma nevznikla. Odvolací soud naopak uzavřel, že dovolateli újma v důsledku nepřiměřené délky řízení vznikla. Odklon nelze shledat ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011, neboť dané rozhodnutí se na nyní posuzovanou věc nevztahuje. Žalobce se v řízení domáhal pouze náhrady újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, nikoliv také náhrady újmy způsobené nezákonným trestním stíhám.
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky žalobce vztahující se k tvrzenému porušení jeho ústavním pořádkem garantovaných základních práv. Výše uvedené závěry ustálené soudní praxe Nejvyššího soudu již byly podrobeny přezkumu Ústavním soudem, přičemž Ústavní soud dané závěry protiústavními neshledal (srov. výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1608/14).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu