ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1124.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1124/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce Ing. R. B. , zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 140 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 179/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2015, č. j. 68 Co 230/2015-72, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2015, č. j. 68 Co 230/2015-72, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil I. výrok soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 140 000 Kč, které se žalobce domáhal z titulu náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 48T 5/2007, jehož se účastnil v postavení obžalovaného, a výrokem II. rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 a 4 zák. č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a zpronevěry podle §248 odst. 1 a 4 téhož trestního zákona. Usnesení bylo 14. 12. 2005 doručeno žalobci. Trestného činu podvodu se měl žalobce dopustit tím, že jako správce konkurzní podstaty obchodní společnosti HUDSON CARGO, a. s., uzavřel dne 23. 7. 2003 kupní smlouvu se společností MIDON, s. r. o., které prodal z konkursní podstaty soubor staveb a pozemků areálu skladového a distribučního centra v Břeclavi za dohodnutou kupní cenu 20 200 000 Kč, přičemž účelovou interpretací odhadu obvyklé ceny ze dne 2. 4. 2003 od Ing. arch. E. U., kterým byla ke dni 18. 3. 2003 odhadnuta obvyklá cena areálu ve výši 25 000 000, a použitím nepravdivých nebo hrubě zkreslených podkladů, zejména tendenčního videozáznamu stavebních vad a nedodělků, formálních a reálné ceně neodpovídajících nabídek k odkupu areálu od jiných zájemců a nepravdivým tvrzením o neudržitelném katastrofálním stavu všech předmětných nemovitostí a o nemožnosti dosáhnout lepšího zpeněžení, vyžádal a získal souhlas konkursního soudu s prodejem nemovitostí mimo dražbu bez vyjádření zástupce věřitelů a pod odhadní cenou podle §27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Tímto svým jednáním měl způsobit na cizím majetku škodu velkého rozsahu ve výši 24 800 000 Kč. Trestného činu zpronevěry se měl dopustit dílčími útoky pokračujícího trestného činu tím, že jako správce konkursní podstaty si zištně a neoprávněně přisvojil část svěřených peněz pocházejících ze zpeněžení konkursní podstaty, které měl uložit na zvláštní účet. Částku 7 500 000 Kč dne 1. 9. 2003 převedl na účet společnosti TRIPOLI GROUP, a. s., za účelem splacení základního kapitálu. Dne 5. 11. 2003 vybral v hotovosti 59 500 Kč představující připsané úroky z vkladu, dále dne 15. 7. 2004 vybral částku 198 500 Kč jako další úroky. Celkem měl způsobit škodu velkého rozsahu ve výši 7 758 000 Kč. Policejní orgán usnesení o zahájení trestního stíhání odůvodnil třemi znaleckými posudky. V prosinci 2005 podal žalobce proti usnesení stížnost, tato byla 12. 1. 2006 zamítnuta. Opatřením byl 9. 5. 2006 přibrán znalecký ústav k podání znaleckého posudku z oboru ekonomika a stavebnictví. Dne 22. 5. 2006 vznesl žalobce námitky a žádal o přezkoumání postupu policejního orgánu. Státní zástupkyně opatření zrušila jako nezákonné. Dne 15. 6. 2006 byl přibrán znalecký ústav k podání znaleckého posudku z oboru ekonomika a stavebnictví. Dne 24. 8. 2006 byl znalecký posudek předán. Žalobce coby obviněný byl vyslechnut 11. 9. 2006. V průběhu přípravného řízení bylo vyslechnuto celkem 24 svědků. Dne 25. 1. 2007 si žalobce prostudoval trestní spis. Na návrh žalobce byli vyslechnuti další dva svědci. Obžaloba byla podána 6. 6. 2007. V září 2007 předložil žalobce znalecký posudek. V podání došlém 7. 1. 2008 se se svým nárokem na náhradu škody připojila poškozená. Při hlavním líčení dne 10. 1. 2008 a 17. 1. 2008 bylo vyslechnuto 23 svědků a znalkyně, tři svědci se nedostavili. Dne 8. 2. 2008 byli vyslechnuti další čtyři svědci. Dne 26. 3. 2008 byli vyslechnuti tři svědci a četly se listinné důkazy a znalecké posudky. Dne 5. 5. 2008 soud obdržel doplněk znaleckého posudku. Dne 7. 5. 2008 byli vyslechnuti dva svědci, dne 9. 6. 2008 jeden svědek a dva znalci. Dne 17. 6. 2008 byly čteny listinné důkazy, předneseny závěrečné řeči a byl vydán rozsudek, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání podvodu, porušování povinnosti při správě cizího majetku a zpronevěry a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, dále byl žalobci uložen peněžitý trest ve výši 500 000 Kč. Dne 26. 8. 2008 podal žalobce odvolání, které doplnil 25. 9. 2008 a 27. 1. 2009, a zároveň předložil revizní znalecký posudek. Dne 27. 1. 2009 vznesl nově zvolený obhájce námitku podjatosti předsedy senátu. Dne 27. 2. 2009 se předseda senátu k námitce vyjádřil, že se necítí být podjatý. Dne 3. 3. 2009 byl spis vrácen vrchnímu soudu. Na veřejném zasedání dne 22. 4. 2009 byl napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušen a bylo rozhodnuto tak, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry a porušování povinnosti při správě cizího majetku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 3 roků. V části rozsudku, v němž bylo spatřováno spáchání trestného činu podvodu, byla věc vrácena krajskému soudu. Proti rozsudku vrchního soudu podal žalobce 2. 6. 2009 dovolání. Dne 12. 6. 2009 byl zadán revizní znalecký posudek za účelem odhadu ceny obvyklé souboru staveb a revize předchozích posudků. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009 byl rozsudek vrchního soudu zrušen v odsuzujícím výroku o vině, jímž byl žalobce uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku, a v celém výroku o trestu. Dne 27. 1. 2010 byl spis předložen vrchnímu soudu. Ten požádal Československou obchodní banku o sdělení výše úroků z termínovaného vkladu. Dne 31. 3. 2010 bylo nově rozhodnuto tak, že byl obžalovaný zproštěn obžaloby, podle které měl spáchat dílčí útok trestného činu zpronevěry. Za trestný čin zpronevěry, ohledně něhož zůstal výrok o vině v rozsudku vrchního soudu nezměněn, byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců. Tento byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků, žalobci byl dále uložen peněžitý trest ve výši 50 000 Kč. Dne 11. 5. 2010 bylo zrušeno opatření z 12. 6. 2009. Dne 11. 6. 2010 bylo nařízeno hlavní líčení. Další hlavní líčení bylo nařízeno na 2. 7. 2010, kdy byl vyslechnut znalec. Další znalec byl vyslechnut 3. 9. 2010. Poté byl zaslán spis znaleckému ústavu za účelem vyjádření se k závěrům dřívějšího znaleckého posudku. V září 2010 bylo vyžádáno stanovisko od města Břeclav, zda dotčené pozemky byly územním plánem určeny k zastavění. V říjnu 2010 byl požádán znalecký ústav, aby zpracoval vyjádření. V lednu 2011 se spis vrátil soudu. Dne 24. 2. 2011 byl vyslechnut znalec a dne 31. 3. 2011 bylo nařízeno zpracování dalšího revizního znaleckého posudku. Dne 2. 6. 2011 předložil žalobce revizní znalecký posudek. V červenci byl předložen další znalecký posudek. Dne 23. 9. 2011 byly čteny znalecké posudky. Dne 20. 10. 2011 proběhlo hlavní líčení, to bylo odročeno za účelem vypracování dodatku znaleckého posudku a za účelem vyjádření se znaleckého ústavu a k provedení dalších důkazů. V prosinci 2011 byl znalecký ústav požádán o vypracování vyjádření, ve kterém by posoudil správnost revizních znaleckých posudků. Dne 27. 4. 2012 a 18. 5. 2012 proběhly další výslechy. Dne 18. 5. 2012 byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let a dále peněžitý trest (v předchozím odsuzujícím rozsudku krajský soudu toto jednání kvalifikoval jako trestný čin podvodu). Dne 4. 7. 2012 podal žalobce odvolání. Dne 5. 12. 2012 byl napadený rozsudek zrušen a nově bylo rozhodnuto, že žalobce byl zproštěn obžaloby pro skutek, v němž bylo obžalobou spatřováno spáchání trestného činu podvodu. Vrchní soud konstatoval, že nalézací soud nerespektoval pokyny, které mu byly dány v odůvodnění předchozího zrušujícího rozsudku vrchního soudu a nerespektoval tak právní názor odvolacího soudu. Usnesením ze dne 29. 1. 2013 byl žalobci prominut trest odnětí svobodu v délce 18 měsíců, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 roků, z důvodu amnestie prezidenta republiky. Řízení trvalo bez devíti dní sedm let.
Po právní stránce odvolací soud uvedl, že v řízení před Krajským soudem v Brně nedošlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť délka řízení je vzhledem k okolnostem případu, jak byly zjištěny, přiměřená. Odvolací soud posuzoval délku trestního řízení z hlediska jednotlivých kritérií zakotvených v §31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 535/03, který vyslovil, že s ohledem na svou rozhodovací praxi, resp. praxi ESLP, je zřejmé, že doba trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat spíše za výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního řízení v délce vyšší tolerovat. Posuzované řízení přesáhlo dobu výše uvedenou o jedenáct měsíců. Odvolací soud se tak zabýval tím, zda v posuzovaném řízení existovaly zřejmé a významné důvody, které by odůvodnily překročení obecně tolerované doby trvání trestního řízení. V tomto směru hodnotil shodně jako soud prvního stupně kritéria zakotvená v §31a odst. 3 OdpŠk. Především charakter projednávané věci (složitost skutková) odůvodňuje nutnost konat trestní stíhání po dobu delší, než je doba obecně obvyklá – šest let, neboť žalobce byl stíhán pro čtyři skutky, které byly kvalifikovány jako různé trestné činy (poškození cizí věci, zpronevěra, podvod) s odlišnou trestní sazbou a odlišných způsobem dokazování. Je třeba zohlednit, že kvalifikace těchto trestných činů se v průběhu řízení měnila, jednalo se o hospodářskou kriminalitu, kterou měla být způsobena škoda velkého rozsahu. Pro skutkovou složitost případu svědčí počet slyšených svědků v řádu několika desítek v rámci hlavního líčení, samotná četnost hlavních líčení, počet listinných důkazů a znaleckých posudků, které byly provedeny k důkazu. K námitce, že nebylo třeba vypracovávat dva poslední znalecké posudky, neboť mělo být za aplikace zásady in dubio pro reo postupováno tak, že měla být vzata hodnota areálu (která byla předmětem znaleckého zkoumání) nejpříznivější pro obžalovaného, uvedl odvolací soud, že řízení o náhradě škody podle OdpŠk není ve vztahu k posuzovanému trestnímu řízení revizním a odvolacímu soudu tak nepřísluší hodnotit postup soudu v posuzovaném trestním řízení stran průběhu a charakteru dokazování. Trestní řízení vykazovalo i značnou procesní složitost, kdy ve věci rozhodoval dvakrát krajský soud, třikrát vrchní soud a jednou soud nejvyšší. Dále je nutné zohlednit rozhodování o přibrání znalců, o námitce podjatosti, o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. I když žalobce měl v posuzovaném řízení právo podávat opravné prostředky a činit jiné procesní návrhy, pak o každém z nich je třeba rozhodnout, případně předložit spis nadřízenému soudu, což objektivně vedlo k prodloužení celkové doby řízení. Pokud jde o postup orgánů veřejné moci, pak žádná období nečinnosti, kdy by se spisem nebylo pracováno, nebyla zjištěna, v řízení bylo postupováno plynule, ve snaze ve věci rozhodnout. K tíži orgánu veřejné moci lze přičíst pouze to, že krajský soud nerespektoval závazný právní názor vyslovený v prvním zrušovacím rozsudku vrchního soudu ze dne 22. 4. 2009. Pokud by však krajský soud ve svém rozhodnutí plně respektoval pokyny vrchního soudu, a byl by podán některou z oprávněných osob opravný prostředek, bylo by možné předpokládat, že posuzované řízení by skončilo později než v květnu 2012. Nelze tak dovodit, že by pouze toto pochybení bez dalšího způsobilo prodloužení trestního stíhání nad dobu obvyklou (šesti let). Význam řízení lze hodnotit jako vyšší, žalobci hrozil trest 5-12 let, a to až do pravomocného skončení řízení, nicméně významné zásahy do osobnostní sféry žalobce v příčinné souvislosti s trestním stíháním nebyly tvrzeny, natož prokázány. Po zhodnocení všech výše uvedených kritérií odvolací soud uzavřel, že délku posuzovaného řízení nelze hodnotit jako nepřiměřenou, byť přesáhla dobu šesti let o jedenáct měsíců, a to právě proto, že zřejmé a významné důvody pro překročení obvyklé doby spočívaly ve skutkové a procesní složitosti věci. Odvolací soud tak uzavřel, že není dán jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázek, zda je stát odpovědný za průtahy v soudním řízení, které vznikly tím, že soud prováděl důkazy, které však neměly žádný význam pro rozhodnutí ve věci samé, dále otázku, zda v této souvislosti přísluší soudu rozhodujícímu o náhradě škody dle OdpŠk hodnotit postup soudu nalézacího stran průběhu dokazování, a otázky, zda je stát odpovědný za průtahy v soudním řízení, které vznikly v důsledku nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Ke druhé dovolací otázce, zda je stát odpovědný za průtahy v soudním řízení, které vznikly v důsledku nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně, dovolací soud uvádí, že se odvolací soud neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, neboť v odůvodnění rozsudku odvolací soud uvádí, že nerespektování právního názoru soudu vyššího stupně jde k tíži státu, což koresponduje s judikaturou dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, nebo stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen R 58/2011, bod IV., ad c/). Další úvahy odvolacího soudu vyjádřené v této souvislosti nejsou pro důvody dále uvedené relevantní. Tuto otázku samu tedy dovolací soud neshledal způsobilou založit přípustnost dovolání.
Dovolací soud však shledal dovolání přípustným k první dovolací otázce, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Dovolací soud se ztotožňuje s názorem soudu odvolacího v tom, že rozhodnout o rozsahu dokazování, o tom, kdy bude nařízeno jednání, a o tom, co bude jeho předmětem, posoudit relevanci jednotlivých provedených důkazů a zjištěné skutečnosti posoudit po právní stránce, to vše je úkolem soudu v nalézacím řízení. Správnost postupu soudu a jeho rozhodnutí je pak přezkoumávána v rámci řízení o řádných a mimořádných opravných prostředcích.
Zároveň je však třeba zdůraznit, co již vyjádřeno v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, že soud v kompenzačním řízení musí především vyřešit otázku, zda posuzované řízení (v němž mělo dojít k porušení práva na přiměřenou délku řízení) bylo skutečně nepřiměřeně dlouhé. Pro zodpovězení této otázky je pak významné posouzení celkové doby řízení, a to ve srovnání s dobou, kterou by bylo možno vzhledem ke skutkové, procesně a hmotně právní náročnosti považovat za dobu přiměřenou. V této souvislosti se přihlíží ke kritériím uvedeným v §31a odst. 3 OdpŠk. Pro závěr o nepřiměřenosti doby řízení přitom může svědčit i to, že soud prováděl důkazy či jiné úkony, o nichž mu mohlo být již od počátku známé, že nebudou podkladem pro rozhodnutí ve věci samé, a že jsou tedy nadbytečné, přičemž jen tyto úkony způsobily prodloužení délky řízení. Jinými slovy řečeno, skutečnost, že soud prováděl nadbytečně důkazy, může svědčit pro závěr o nepřiměřené době řízení tehdy, jestliže věc bylo nepochybně možno rozhodnout i bez těchto důkazů. V takovém případě se totiž zřejmě jedná o věc skutkově jednodušší povahy, která mohla být rozhodnuta v kratším čase, bez potřeby provádění dokazování znaleckým posudkem.
V návaznosti na to obdobně v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1217/2015, bylo vyjádřeno, že k tomu, aby se nadbytečnost prováděných důkazů mohla v závěru o nepřiměřenosti délky řízení odrazit, musí být z obsahu spisu „zcela zjevná“.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3512/2010, byl výslovně za nesprávný označen názor odvolacího soudu, že nelze přezkoumávat procesní postup soudu v posuzovaném řízení. Naopak je třeba vždy zkoumat postup orgánů veřejné moci během řízení (ve smyslu §31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk), a to zejména jeho soulad s procesními předpisy. Je tedy nutné posuzovat, do jaké míry je nepřiměřená délka způsobena postupem soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009) a případně i v řízení ustanovených soudních znalců (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009).
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014).
Ve zde posuzovaném případě odvolatel přípustně a důvodně vyčítá odvolacímu soudu, že ten argumentem, že není ve vztahu k trestnímu řízení soudem revizním, vyloučil a priori svoji možnost hodnotit postup soud trestního prvostupňového soudu „stran průběhu a charakteru dokazování“, ač uvedená judikatura Nejvyššího soudu naznačuje opak a otázku, zda nařizování a provádění důkazů v soudním řízení činí relevantní pro posuzování přiměřené délky řízení z hlediska postupu orgánů při výkonu veřejné moci. Dovolací soud však v tomto rozhodnutí nemůže předjímat, zda i při odlišném náhledu na výše položené otázku, bylo posuzované řízení skutečně nepřiměřeně dlouhé, a v případě že ano, jaká forma zadostiučinění žalobci náleží. Vyřešení této otázky je, jak uvedeno, úkolem nalézacího soudu.
Při takovém posuzování však nelze vycházet z toho, co ve věci uvedl dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud, že takřka sedmiletá doba trestního řízení není pro jím shledávané důvody „překročením obvyklé doby téměř o jeden rok“, za kterou považuje dobu šesti let. V takové úvaze odvolací soud zjevně vychází z jím zmiňovaného a citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II ÚS 553/03. Ač z něj přiléhavě uvádí, že podle názoru Ústavního soudu kritérium přiměřené lhůty ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nelze vykládat paušálně stanovením určité konkrétní délky konání trestního stíhání, jejímž překročením by bez dalšího došlo k porušení citovaného ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, je s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního soudu, resp. Evropského soudu pro lidská práva zřejmé, že dobu trvání trestního řízení delší než šest let je třeba považovat za spíše výjimečnou a v případě absence zřejmých a významných důvodů pro překročení této hranice nelze trvání trestního stíhání v délce vyšší tolerovat, interpretuje jej po svém přinejmenším ve dvou ohledech. Předně z něj dovozuje dobu šesti let trestního řízení jako obecně obvyklou, ačkoliv Ústavní soud vyjadřuje, že paušalizace trvání konkrétního trestního řízení není na místě. Posléze pak odvolací soud dovozuje, že překročení doby šesti let trvání trestního řízení o jedenáct měsíců (správně o jedenáct měsíců a dvacet dva dnů) je tolerovatelné pro „skutkovou a procesní složitost věci“, když tak zjevně nedoceňuje výzvu Ústavního soudu, že takovou dobu trvání trestního řízení lze připustit jen výjimečně a pro významné důvody.
Vypomáhat si při stanovení přiměřené délky posuzovaného trestního řízení dobovou judikaturou Ústavního soudu, nad to nepřesně aplikovanou, neodpovídá celkové tendenci posuzování (ne)přiměřenosti délky řízení dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jak je opakovaně projevována v rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu a ani Nejvyššího soudu, a která akcentuje potřebnou individualitu takového posuzování. Jinak řečeno to pro posuzovanou věc znamená, že je třeba v tomto řízení znovu zvážit, zda sedmiletá délka posuzovaného řízení odpovídá tomu, oč v daném trestním řízení podle všech zákonem a judikaturou dovozených hledisek šlo.
Z výše uvedených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 2. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu