ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1392.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 1392/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci V. H., omezeného ve svéprávnosti, t. č. v Domově Kunšov, s.r.o., se sídlem v Albrechticích u Drahonic, Samota 16, zastoupeného opatrovníkem pro řízení JUDr. Stanislavem Šichem, advokátem se sídlem v Praze 1, Novomlýnská 1238/3, o úpravu svéprávnosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 0 P 465/2014, o dovolání opatrovníka obce Drahonice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2015, č. j. 69 Co 475/2015 - 125, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 2. 2016, č. j. 69 Co 475/2015-129, takto:
I. Dovolání opatrovníka se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. října 2015, č. j. 0 Nc 465/2014 – 110, ve výroku I. omezil V. H. ve svéprávnosti, výrokem II. rozsudku určil, že od doručení rozsudku omezenému se upouští a ve výroku III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. Ve výroku V. rozsudku soud jmenoval V. H. jako opatrovníka obec Drahonice, a to s ohledem na jeho dlouhodobý pobyt v Domově Kunšov, se sídlem v Albrechticích u Drahonic.
Městský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. prosince 2015, č. j. 69 Co 475/2015 - 125, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 2. 2016, č. j. 69 Co 475/2015-129, k odvolání soudem jmenovaného opatrovníka obce Drahonice, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku V. o ustanovení opatrovníka a ve výroku IV. o nákladech řízení potvrdil výrokem I., a výrokem II. usnesení rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s hodnocením věci soudem prvního stupně a uvedl, že ze zprávy Domova Kunšov vyplývá, že se u opatrovance jedná o pobyt dlouhodobý, a je tedy na místě, aby opatrovníkem, který mu zajistí řádnou ochranu práv, byla jmenována obec Drahonice, v jejímž obvodu působnosti se jmenovaný fakticky zdržuje. Takové opatření shledal odvolací soud jako nepochybně v zájmu opatrovance.
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podal opatrovník, obec Drahonice, dne 14. března 2016 včasné dovolání, v němž poukazuje na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když se jedná o věc zásadního právního významu, která dosud nebyla dovolacím soudem judikována, respektive byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má být posouzena jinak. Podle názoru dovolatele je zřejmé, že opatrovanec nemá a nikdy neměl trvalý pobyt na jeho území, přičemž podle §35 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, obec pečuje v souladu s místními předpoklady a místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Dovolatel dále uvedl, že není v jeho technických ani finančních možnostech, aby jako veřejný opatrovník působil nejen vůči svým občanům, ale také vůči osobám, které se na jeho území pouze zdržují. Výše uvedeným postupem soudů byl dovolatel nepřiměřeně zatížen a byla mu uložena povinnost v rozporu s §471 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolací soud vzal v úvahu dovolatelem výslovně uplatněný důvod přípustnosti dovolání, přičemž dospěl k závěru, že předmětné dovolání přípustné je ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř., neboť uvedená otázka v době podání dovolání (dne 8. dubna 2016) nebyla zcela jednoznačně řešena, kdy usnesení dovolacího soudu vyjadřující se k obdobné problematice bylo pod sp.zn. 30 Cdo 1050/2016 vydáno dne 30. listopadu 2016. Současně však dospěl k závěru, že podané dovolání není důvodné.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se v daném případě zabýval aplikací §471 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), podle kterého soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona. Podle §471 odst. 3 způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště , anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas.
Ani za platnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“) nebylo v judikatuře pochybností, že při aplikaci tehdejšího §27 odst. 3 obč. zák., o tom, že tzv. veřejným opatrovníkem je třeba ustanovit orgán místní správy, v jehož obvodu opatrovanec bydlí [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. června 2006, sp. zn. IV. ÚS 744/05 (in http://nalus.usoud.cz ), usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. listopadu 1997, sp. zn. 25 Co 531/97, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 4/1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2010 (in http://www.nsoud.cz )]. Je tomu tak již z toho důvodu, že ve smyslu obecního zřízení obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů, o jejichž potřeby obec pečuje, přičemž občanem obce se stává zde bydlící fyzická osoba, jež je státním občanem České republiky. Nelze přitom pominout, že Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 2. června 2005, sp.zn. 30 Cdo 444/2004, vyložil, že „ obsah pojmu bydliště, jak ho užívá občanský soudní řád nebo (tehdy platný) zákon č. 97/1963 Sb. (o mezinárodním právu soukromém a procesním), není totožný s obsahem pojmu „trvalý pobyt“, kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. Zpravidla se sice tyto pojmy budou překrývat, ne vždy však zápis v identifikačním dokladu (např. v občanském průkazu nebo jiném dokladu totožnosti) či v evidenci obyvatelstva o trvalém pobytu fyzické osoby bude totožný se skutečným bydlištěm této osoby. Bydlištěm fyzické osoby se rozumí obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Okolnosti dočasného charakteru, jako např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, vojenská služba, nic nemění na bydlišti fyzické osoby, nejsou-li současně doprovázeny takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická osoba se v místě původně dočasného pobytu zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet“. Tyto závěry jsou podpořeny a umocněny aktuální právní úpravou, kterou přináší ustanovení §80 odst. 1 věta první o.z., podle něhož člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu (z vyloženého zorného úhlu je pak třeba posuzovat i již zmíněná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2014, č.j. 30 Cdo 596/2014-55, resp. ze dne 2. května 2014, č.j. 30 Cdo 1817/2014-81, eventuálně ze dne 16. září 2015, č.j. 30 Cdo 1581/2015-781).
Na tomto místě lze odkázat např. na důvodovou zprávu k ustanovení §80 o.z., kde se praví, že osnova stanoví kritéria pro určení bydliště, přičemž vychází z tradičního pojetí, že rozhodují aspekty faktické, nikoliv administrativní. Jedná se o soukromoprávní pojem pro účely občanskoprávních plnění, nikoliv pro evidenční účely ve smyslu veřejného práva.
Je třeba se ztotožnit s tím, že pro určení bydliště člověka je stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt., že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby, a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem. Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmů. Změna pobytu dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, sezonní práce aj.) nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště. To však neplatí, pokud by byla taková změna doprovázena okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že se osoba na novém místě pobytu již zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet (srovnej Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 304).
Z vyloženého vyplývá, že při rozhodování o ustanovení veřejného opatrovníka ve smyslu ustanovení §471 odst. 3 o.z., je na soudu, aby při úvahách o bydlišti opatrovance učinil konkrétní skutková zjištění zacílená na ověření existence jednotlivých, již uvedených, hledisek charakterizujících bydliště člověka podle ustanovení §80 o.z.
V případě posuzovaného rozhodnutí odvolací soud při svém rozhodování z výše vyložených zásad vycházel. Striktně vzal v úvahu úpravu obsaženou v ustanovení §471 odst. 3 o.z., podle něhož způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, přičemž nikterak nepopřel instrukci vyplývající z ustanovení §80 odst. 1 věta první o. z., podle něhož člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam trvale s výhradou změny okolností. Odvolací soud přihlížel mimo jiné k faktickému dlouhodobému pobytu opatrovance, kdy je současně předpoklad, že se zde i nadále bude dlouhodobě zdržovat; to vše při zjištění, že na adrese trvalého bydliště opatrovanec nemohl mít úmysl trvale se zde zdržovat.
Námitky dovolatele, že není v jeho technických, ani finančních možnostech vykonávat funkci veřejného opatrovníka i pro občany, kteří v obci nejsou hlášeni k trvalému pobytu nelze akceptovat. Je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu ze dne 17. srpna 2016, sp.zn. I.ÚS 2936/15, v němž se mimo jiné praví, že stát má zákonnou povinnost přispívat obcím na plnění úkolů v přenesené působnosti (§62 obecního zřízení). Je povinností státu poskytnout obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena opatrovníkem, takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity opatrovnickou funkci řádně vykonávat [usnesení sp. zn. II. ÚS 995/07 ze dne 10. 7. 2007 (U 9/46 SbNU 519)]. Náklady, které stát obci jako veřejnému opatrovníkovi hradí, by měly odpovídat reálným nákladům obce, které se přímo váží na povinnosti opatrovníka vůči opatrovanci podle občanského zákoníku. Má-li obec více než jednoho opatrovance, náklady na výkon funkce se logicky násobí. Nedostatek finančních prostředků může být citelný zejména pro obec, která má z rozhodnutí soudu vykonávat funkci veřejného opatrovníka pro několik desítek opatrovanců, přičemž její materiální a personální zajištění postačuje na uspokojivý výkon opatrovnické funkce pouze pro zlomek z nich. Zákonem uložená povinnost veřejného opatrovnictví, které je pro obec do jisté míry břemenem, může mít význam i pro posouzení postavení obcí a jejich záruk plynoucích z ústavně zaručeného práva na samosprávu a jeho dílčích prvků, zejména pak rozpočtové nezávislosti (čl. 8 a čl. 101 odst. 3 Ústavy). Nedostatečné financování výkonu státní moci v přenesené působnosti totiž nesmí ohrožovat existenci funkční územní samosprávy [nález sp. zn. Pl. ÚS 34/02 ze dne 5. 2. 2003 (N 18/29 SbNU 141; 53/2003 Sb.)].
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu věcně správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání veřejného opatrovníka podle ustanovení §243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř., když v dovolací řízení neúspěšný dovolatel nemá na náhradu těchto nákladů nárok, přičemž však v daném řízení ostatním účastníkům žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. února 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu