ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1408.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1408/2017-362
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce L. J. , zastoupeného JUDr. Janem Langmeierem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 997/15, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 697 97 111, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 411/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 21 Co 214/2016-307, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. prosince 2015, č. j. 24 C 411/2010, určil, že vlastníkem budovy (obchodního pavilonu) , stojící na pozemku, v katastrálním území T., která není zapsána v katastru nemovitostí (dále již „předmětná nemovitost“), je žalobce (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V předmětné věci soud prvního stupně vyšel z nesporných zjištění, že právní předchůdce žalobce uzavřel se státním podnikem Potraviny Praha 8 a 9 s. p. (dále již „státní podnik“) nájemní smlouvu a na základě této smlouvy užíval předmětnou nemovitost. Likvidátor státního podniku prodal předchůdci žalobce předmětnou nemovitost přímým prodejem a dne 31. října 1994 strany uzavřely kupní smlouvu (dále již „kupní smlouva“). Soud prvního stupně učinil skutkové zjištění, že na základě kupní smlouvy byla řádně (částečně zápočtem) uhrazena kupní cena. Podle soudu prvního stupně byl nájemce jako kupující (právní předchůdce žalobce) při uzavírání kupní smlouvy v dobré víře v jednání likvidátora. Soud prvního stupně žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že kupní smlouva není neplatná.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem (v rámci výroku I) změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobce je vlastníkem předmětné nemovitosti, a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav, vyvodil z něj však nesprávné právní závěry. Odvolací soud s odkazem na §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále již „obč. zák.“) uvedl, že je nepochybné, že realizace převodu vlastnictví k nemovité věci na základě kupní smlouvy nastává až vkladem (intabulací) do katastru nemovitostí. Předmětná nemovitost je předmětem evidence zapisované do katastru nemovitostí [srov. §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, v tehdy rozhodném znění (dále již „katastrální zákon“)]. Kupní smlouva sama o sobě převod vlastnického práva nezpůsobila, byla jen právním důvodem převodu, jelikož kupující nabývá vlastnictví k věci nemovité (která je předmětem evidence v katastru nemovitostí) až vkladem do katastru nemovitostí. Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, podle kterého byla-li předmětem převodu nemovitost, která dosud nebyla zapsána v katastru nemovitostí, ač splňovala podmínky pro její zařazení do evidence nemovitostí ve smyslu katastrálního zákona, nebylo možné k ní nabýt vlastnické právo (již pouhým) okamžikem účinnosti smlouvy, tedy v režimu, který občanský zákoník stanovil pro nabývání nemovitostí, jež nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí, ale až v důsledku povolení vkladu vlastnického práva podle předmětné věcné smlouvy. Odvolací soud dále uvedl, že pokud předmětná nemovitost „není v příslušném katastru nemovitostí vedena , ačkoliv se tak mělo stát, nemůže být předmětem zápisu ani změna jeho vlastnického práva na základě uzavřené kupní smlouvy.“
Kromě toho odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že žalobce ani nemohl předmětnou nemovitost vydržet, jelikož nebyl v dobré víře, že je držitelem oprávněným. V čl. V. kupní smlouvy se totiž smluvní strany dohodly, že kupující je oprávněn nemovitost do rozhodnutí o vkladu vlastnického práva užívat jako nájemce. Z tohoto odvolací soud dovodil, že „žalobce nebyl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu (předmětná) nemovitost patří, když i v čl. IX věta třetí téže smlouvy účastníci zároveň uvedli, že vlastnictví přejde na kupujícího až na základě pravomocného povolení vkladu práva do katastru nemovitostí.“ Podle odvolacího soudu tak žalobce, respektive jeho právní nástupce po celou dobu vědomě věc užíval toliko jako nájemce. S ohledem na výše uvedené odvolací soud žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání vymezuje s tím, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jež má být dovolacím soudem posouzena jinak, než byla vyřešena dříve, respektive nebyla dovolacím soudem doposud řešena.“
Podle dovolatele dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu důsledně vyřešena otázka nabytí, respektive převodu vlastnictví za situace, kdy nemovitost je předmětem evidence v katastru nemovitostí, ale ke dni uzavření smlouvy o převodu vlastnického práv nebyla z důvodů na straně převodce v katastru nemovitostí evidována. Toto hledisko přípustnosti dovolání dovolatel dále doplnil úvahou, že z jazykového a logického výkladu §133 odst. 1 a 2 obč. zák. vyplývá, že: „převádí-li se nemovitá věc, která není doposud evidována v katastru nemovitostí, čili není předmětem evidence v katastru nemovitostí, na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této smlouvy.“ Podle dovolatele pakliže by dovolací soud setrval na svém dosavadním právním názoru vysloveném v rozsudku ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008, měl by se zabývat otázkou, zda může být v posuzovaném případě úmyslné jednání jedné strany smlouvy na újmu druhé smluvní straně, jelikož v takovém jednání spatřuje dovolatel porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a zásady rovnosti účastníků.
Podle dovolatele rozsudek dovolacího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 1485/2008 není relevantní pro posuzovanou věc, neboť v něm „byla řešena úzce vymezená situace vzniklá při převodu rozestavěné nemovitosti, která ‚převzala‘ číslo popisné pro jiné nemovitosti, s níž neměla kromě místa stavby jinou souvislost.“ V posuzované věci však měla kupní smlouvou převáděná nemovitost vlastní číslo popisné i evidenční, a proto byl dovolatel v dobré víře, že nemovitost byla řádně evidována v katastru nemovitostí.
Dovolatel v dovolání dále zdůrazňuje, že „nezavinil a při podpisu smlouvy nevěděl, že nemovitost není v katastru nemovitostí evidována“ , polemizuje se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, vyvrací názor odvolacího soudu, že vyhověním žalobnímu návrhu by byl dán rozsudek nevykonatelný a popisuje okolnosti, k nimž došlo po vydání rozsudku odvolacího soudu. Kromě toho má za to, že je nepochybným vlastníkem předmětné nemovitosti, a to i s ohledem na uplynutí desetileté doby potřebné k vydržení nemovitosti, kdy byl po celou tuto dobu se zřetelem ke všem jemu známým okolnostem v dobré víře o tom, že mu nemovitost patří. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Po uplynutí dovolací lhůty dovolatel doplnil své dovolání přípisy ze dne 18. července 2017 a ze dne 2. října 2017. V prvém doplnění dovolatel zdůraznil, že v řízení vyšlo najevo, že neuskutečnění vkladu dovolatel nezavinil, přičemž ani při podpisu smlouvy, ale ani v následujících letech nevěděl, že nemovitost není v katastru nemovitostí evidována. Dovolatel dále odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. 22 Cdo 3249/2011, ve kterém se dovolací soud zabýval mimo jiné okolnostmi vztahujícími se k dobré víře nutné pro vydržení vlastnického práva. V této souvislosti dovolatel uvedl, že „ze strany státu nedošlo od uzavření kupní smlouvy k žádnému jednání, z něhož měl žalobce či jeho právní předchůdce jakoukoliv možnost seznat, že by se stát považoval, respektive jiným subjektem byl považován, za vlastníka předmětné nemovitosti…“ Dovolatel podotkl, že byl v období od roku 1994 do roku 2006 v dobré víře a je tedy řádným vlastníkem předmětné nemovitosti. Odkázal na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 3. prosince 2007, sp. zn. I. ÚS 544/06, který se zabýval důvěrou jednotlivce v rozhodovací činnost orgánů státu. Dále dovolatel poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. července 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007, z nějž na podporu své právní argumentace vyjímá přijatý právní názor, že „Držitel musí být v dobré víře, že je tu takový právní titul, který podle platného práva má za následek převod vlastnictví. Zpravidla bude jednat ve skutkovém omylu, výjimečně může jít i o omyl právní. Právní omyl může být omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně předpokládat, že státní orgány znají právo.“ V této souvislosti dovolatel uvedl, že jeho právní předchůdce, který podepsal kupní smlouvu, byl ze strany státu uveden v omyl.
Ve druhém doplnění pak dovolatel na podporu svých dříve uvedených tvrzení prohlásil, že z jeho strany, respektive ze strany jeho právního předchůdce, „byla od doby uzavření předmětné kupní smlouvy řádně každoročně odváděna daň z nemovitosti, přičemž příslušný finanční úřad nedal nikdy žalobci nebo jeho otci najevo, že by vlastníkem uvedené nemovitosti byla třetí osoba odlišná od žalobce a jeho otce.“ Dále dovolatel odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2001, sp. zn. 22 Cdo 386/2000, a ze dne 7. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, z nějž dovolatel cituje následující pasáž: „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která zejména odkázala na odůvodnění v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu. Žalovaná namítá, že interpretace §133 obč. zák. předložená dovolatelem je zcela účelová, přičemž popírá tvrzení dovolatele ohledně popisovaného úmyslného jednání z její strany. Podle žalované si právní předchůdce dovolatele měl v katastru nemovitostí ověřit, že uzavírá kupní smlouvu na nemovitost dosud v katastru nemovitostí nezapsanou. Ve vztahu k tvrzené dobré víře dovolatele pak žalovaná odkázala na své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Uvedla, že „pokud by i nabyl vlastnické právo k předmětné nemovitosti vydržením již právní předchůdce nynějšího žalobce, byla by vlastnictvím původního žalobce a nynější žalobce by ji mohl nabýt pouze na základě nějaké právní skutečnosti. Pouze na základě nabytí vlastnického práva právním předchůdcem žalobce nelze určit vlastnické právo žalobce.“ Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl, případně je zamítl a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobce není – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolací argumentace předložená dovolatelem míří na dvě základní oblasti. První oblastí je otázka interpretace §133 obč. zák., oblastí druhou je pak otázka dobré víry ve vztahu k vydržení věci nemovité podle §134 obč. zák.
Ve vztahu k první oblasti dovolací argumentace dovolací soud konstatuje, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z právní otázky hmotného práva, která odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. S dovolatelem předkládanou interpretací §133 obč. zák., z níž má plynout, že „ převádí-li se nemovitá věc, která není doposud evidována v katastru nemovitostí, čili není předmětem evidence v katastru nemovitostí, na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví okamžikem účinnosti této smlouvy“, nelze souhlasit.
Otázka účinnosti převodu vlastnických práv k věcem nemovitým, které podléhají zápisu do katastru nemovitostí, ač (v rozporu s právními předpisy) v katastru nemovitostí nebyly evidovány, byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu opakovaně řešena. Nemůže tak obstát námitka dovolatele, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ) dopadá pouze na úzce vymezenou situaci. Právě naopak, rozhodovací praxe je v dovolatelem předestřené otázce komplexní a konstantní.
Z hlediska účinků převodu vlastnického práva podle §133 odst. 2 a 3 obč. zák. není podstatné, zda nemovitost v době uzavření smlouvy, na jejímž základě má být převedena, je či není evidována v katastru nemovitostí, avšak relevantní je, zda nemovitost v katastru nemovitostí má být (de lege lata) evidována, tj. zda podléhá zápisu do katastru nemovitostí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 495/2013). Stejné pravidlo vyplývá např. i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3376/2008 – viz arg.: „Podléhá-li vlastnické právo ke stavbě zápisu do katastru nemovitostí, lze toto právo nabýt v případě jeho převodu kupní smlouvou toliko vkladem do katastru nemovitostí (§133 odst. 2 obč. zák.) bez ohledu na okolnost, zda je (či v rozporu s právními předpisy není) stavba v době uzavření kupní smlouvy evidována v katastru nemovitostí.“ Obdobná právní argumentace je obsažena také v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 2448/2017, nebo ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 1485/2008; proto odkázal-li v uvedeném směru odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí na posledně uvedený rozsudek Nejvyššího soudu, je zjevné, že při výkladu a aplikaci §133 odst. 2 obč. zák. vycházel z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ve vztahu k druhé oblasti dovolací argumentace, tj. v otázce dobré víry ve vztahu k vydržení nemovité věci podle §134 obč. zák., Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatel tuto svou právní argumentaci rozvinul až v doplnění dovolání podaném již po uplynutí dovolací lhůty. V původním (řádném) dovolání sice na nesprávné právní posouzení otázky vydržení odvolacím soudem poukázal, ovšem bez řádného vymezení hlediska přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. Tj. neuvedl, zdali otázka dobré víry při vydržení byla odvolacím soudem vyřešena v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, či zdali tato otázka zatím nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena či je-li rozhodována rozdílně, popř. má-li se dovolací soud odchýlit od své rozhodovací praxe a věc do budoucna posoudit jinak. Dovolací soud přitom ve svých rozhodnutí opakovaně připomíná, že předpokladem projednání dovolání je vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z dovolání musí být zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3381/2014).
Lze tedy uzavřít, že shora vymezeným předpokladem přípustnosti dovolání se dovolateli nepodařilo založit přípustnost jeho dovolání, když ve vztahu k prvé oblasti argumentace dovolání odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a ve vztahu k druhé oblasti dovolací argumentace dovolatel nevymezil hledisko přípustnosti. ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť uvedený návrh tímto rozhodnutím (odmítnutím dovolání) byl konzumován.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal dovolatele, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním jejího písemného vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 22. listopadu 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu