ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1618.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1618/2017-141
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci žalobce F. V., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 190/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017, č. j. 69 Co 410/2016-115, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal zaplacení částky 2.000.000,- Kč jakožto nároku na náhradu nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout trestním stíháním jeho syna. Vznik odpovědnosti státu žalobce dovozoval z ustanovení §5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk).
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. října 2016, č.j. 41 C 190/2015-78, žalobu zamítl. Rozhodl též o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalobce není ve věci aktivně legitimován k podání žaloby na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, neboť advokát, kterému udělil plnou moc k zastupování svého syna v trestním řízení, neučinil v předmětném řízení žádný úkon, žalobce náklady nutné obhajoby advokátovi hradil z finančních prostředků tohoto syna, tedy nikoli svých financí, takže mu v trestním řízení vedeném proti synovi nevznikly žádné náklady, a proto nemůže být osobou, na niž pamatuje §5 OdpŠk.
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. ledna 2017, č. j. 69 Co 410/2016-115, rozsudek soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Neztotožnil se sice s názorem soudu prvního stupně, že žalobce se nestal účastníkem dílčí fáze trestního řízení, naopak pokud svému synovi zvolil obhájce, účastníkem řízení se v této fázi řízení stal, ale v souvislosti s tímto úkonem mu nevznikla žádná újma. Poukázal na relevantní judikaturu dovolacího soudu a uvedl, že ve smyslu ustanovení §7 OdpŠk by žalobce sice byl aktivně legitimován k žalobě na náhradu škody nebo nemajetkové újmy, která by mu v souvislosti se zvolením obhájce vznikla, nikoli ale již k podání žaloby na náhradu škody nebo nemajetkové újmy vzniklé v trestním řízení někomu jinému (typicky obžalovanému), v daném případě jeho synovi. Žalobce nebyl aktivně legitimován k podání žaloby na odškodnění psychických následků, které mu případně vznikly jako otci obviněného v souvislosti s prováděním výslechů, případně i medializací případu syna, protože nebyl účastníkem trestního řízení a tyto skutečnosti kromě toho nemohou jít k tíži státu ani být důvodem pro odškodnění žalobci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dne 16. února 2017 dovolání. Přípustnost dovolání odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř. a podává je z důvodu, že má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Soud by měl rozhodnout otázku (a to jinak, než je rozhodována v současné praxi dovolacího soudu), zda za osobu poškozenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu OdpŠk může být i osoba rozdílná od účastníka řízení, konkrétně osoba blízká obžalovanému, která vnímá újmu způsobenou obžalovanému. Žalobce spatřuje dovolací důvod v tom, že vyřešení otázky, zda je vyloučena aplikace obecné právní normy (občanský zákoník a úprava práv z ochrany osobnosti tím, že je v právním řádu speciální právní norma, která vymezuje jen specifický okruh osob, na které se vztahuje (OdpŠk), přičemž tato speciální norma formálně na kauzu, s ohledem na definici oprávněných subjektů, nedopadá, popř. zda stát může výkonem veřejné moci zasáhnout do osobnostních práv fyzické osoby. Tato (tyto) otázka (otázky) je (jsou) v konstantní judikatuře dovolacího soudu řešena (řešeny) rozdílně než jak ji řešil v dané věci odvolací soud (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 5180/2009 nebo 30 Cdo 2952/2006). Jako poslední dovolací důvod dovolatel uvádí řešení otázky, zda se osoba, která zvolí ve smyslu §37 odst. 1 tr.ř. osobě blízké obhájce a stane se tak účastníkem trestního řízení, má nárok pouze na náhradu majetkové újmy v souvislosti s tímto úkonem nebo má i nárok na náhradu nemajetkové újmy podle OdpŠk vzniklé v příčinné souvislosti s nezákonným trestním řízením. Tuto otázku žalobce považuje za otázku v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, a věc vrátil na úroveň prvního stupně k novému rozhodnutí.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
V projednávané věci dovolatel nejprve oznamuje, že spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky, kterou by měl soud rozhodnout jinak než je rozhodována v současné praxi dovolacího soudu, a to, zda osobou poškozenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu OdpŠk může být i osoba odlišná od účastníka řízení, konkrétně osoba obžalovanému blízká. Jako dovolací důvod žalobce uvádí otázku, která je údajně v konstantní judikatuře dovolacího soudu řešena rozdílně, než ji řešil v dané věci odvolací soud, tedy zda je v důsledku úpravy v OdpŠk, který je normou speciální, vyloučeno užití občanského zákoníku jako normy obecné a jako poslední dovolací důvod uvádí otázku, která podle něj dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a to, zda osoba, která zvolila osobě blízké obhájce má nárok pouze na náhradu majetkové újmy v souvislosti s tímto úkonem nebo má i nárok na náhradu nemajetkové újmy podle OdpŠk vzniklé v příčinné souvislosti s nezákonným trestním řízením.
Otázky předestřené žalobcem však nemohou založit přípustnost dovolaní podle §237 o.s.ř.
Argumentace, že dovolatelem formulované otázky jsou v konstantní judikatuře dovolacího soudu řešeny rozdílně, než jak je řešil v dané věci odvolací soud, neobstojí, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře dovolacího soudu, pokud věc posoudil v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, ve kterém se uvádí: „Jakkoli v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, sp. zn. 30 Cdo 1638/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2005, sp. zn. 30 Cdo 1712/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 30 Cdo 2925/2006), byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněným pod číslem 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. dubna 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, když úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.“ Nejvyšší soud rovněž neshledává důvod ke změně své shora uvedené, podrobně a jednoznačně zdůvodněné rozhodovací praxe.
Jen jako obiter dictum lze připomenout, že žalobce od samého počátku uplatňoval náhradu újmy výslovně na základě OdpŠk. Uplatnil-li dovolatel nárok na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, pak nebylo možné postupovat jinak, než podle tohoto zákona. Rovněž žalobu, kterou by žalobce formálně označil jako žalobu na ochranu osobnosti, by v tomto případě soud musel podle obsahu posuzovat podle OdpŠk (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod číslem 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Dovolání pokud, též napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o.s.ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nejvyšší soud za tohoto stavu z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle §243b odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. října 2017
JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu