ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1630.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1630/2017-433
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně L. B. , zastoupené Mgr. Petrou Krejčí, advokátkou se sídlem v Úvalech, Smetanova 240, proti žalovanému K. K. , zastoupeného Mgr. Markem Gocmanem, advokátem se sídlem v Ostravě – Mariánských Horách, 28. října 219/438, o určení vlastnictví k nemovitosti a o vzájemné žalobě o zaplacení 87.236,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 671/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. června 2016, č. j. 54 Co 184/2016-334, takto:
Dovolání žalovaného se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. září 2015, č. j. 19 C 671/2013-271, výrokem I. určil, že „žalobkyně je vlastnicí bytové jednotky nacházející se v budově na pozemcích společně se spoluvlastnickým podílem ve výši 45/5732 na společných částech budovy, vše v katastrálním území C., obec P.“ (dále již „bytová jednotka“ nebo „byt“), výrokem II. zamítl vzájemnou žalobu, „kterou se žalovaný domáhá po žalobkyni zaplacení 87.236,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 73.936,- Kč od 28. 5. 2014 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 13.300,- Kč od 15. 12. 2014 do zaplacení“ , a výroky III. až VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. června 2016, č. j. 54 Co 184/2016-334, rozsudek soudu prvního stupně v jeho meritorních výrocích potvrdil, výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku VI. potud, že výše nákladů státu činí 4.254,46 Kč, jinak ve zbytku uvedený výrok potvrdil, a konečně rozsudek soudu prvního stupně v jeho nákladových výrocích III. až V. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho výroků I. a II.) podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod, který podle dovolatele spočívá v nesprávném právním posouzení věci v řešení jednak otázky (stručně vyjádřeno) „nemo plus iuris“, a dále v řešení otázky bezdůvodného obohacení žalobkyně na úkor dovolatele, který po předmětnou dobu hradil úhrady za služby a jiné náklady spojené s vlastnictvím a užíváním předmětného bytu, ačkoliv tento byt užívala žalobkyně.
Předpoklady přípustnosti dovolání pak dovolatel vymezuje tím, že v řešení první právní otázky „nemo plus iuris“ se odvolací soud odchýlil od ustálené (dovolatelem označené či zčásti citované) judikatury Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) a Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“). U druhé právní otázky dovolatel předpoklady přípustnosti dovolání nevymezil (k tomu viz poznámky níže). Dovolání proti nákladovému výroku II. pak neobsahuje žádnou dovolací argumentaci (z pohledu uplatněného dovolacího důvodu a předpokladů vymezení přípustnosti dovolání). Kromě toho dovolatel v dovolání uplatňuje také zmatečnostní vady řízení.
Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud v dotčeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci, neboť v dovoláním napadených výrocích považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné. Situaci, kdy k převodu vlastnického práva k předmětné bytové jednotce došlo třikrát během pouhých tří měsíců mezi vzájemně propojenými subjekty, lze s vysokou pravděpodobností vyhodnotit jako čistě účelovou, se zjevným záměrem ztížit či znemožnit žalobkyni znovunabytí jejího vlastnického práva k bytu. Je zřejmé, že v tomto případě se však jedná o zneužití dobré víry, a že žalovaný vzhledem ke všem prokázaným okolnostem a skutečnostem nebyl dobrověrným nabyvatelem předmětného bytu. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že ohledně řešení první právní otázky „nemo plus iuris“ není dovolání žalovaného podle §237 o. s. ř. (jak bude rozvedeno níže) přípustné, přičemž u druhé právní otázky podané dovolání nesplňuje zákonem stanovené (obligatorní náležitosti).
K právní otázce „nemo plus iuris“.
V souvislosti se závěrem soudu prvního stupně (odvolacího soudu) o absolutní neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva k bytové jednotce, kterou žalobkyně uzavřela dne 22. října 2009 s nabyvatelkou ČESKÁ ÚVĚROVÁ POKLADNA, a. s., a (oběma soudy dovozenou) absolutní neplatností navazujících převodních smluv, oba soudy se zabývaly otázkou nabytí předmětné bytové jednotky nevlastníkem na základě jeho dobré víry v zápis v katastru nemovitostí. Odvolací soud v napadeném rozsudku se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, pouze jen upřesnil, že v daném případě se nejedná o skutkovou podstatu nabytí nemovitosti od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí, nýbrž o posouzení dobré víry nabyvatele s nároky původních vlastníků.
K právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu lze dohledat na http://nalus.usoud.cz ), vyložil a odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní (dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.
Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
* obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí; není tedy možné, aby např. u katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016).
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, že dobrá víra je - obecně vzato - vnitřní přesvědčení určité osoby, že nejedná protiprávně. Jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení příslušné osoby o její dobré víře (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04).
S ohledem na nález sp. zn. I. ÚS 2219/2012 je také překonán právní názor Nejvyššího soudu obsažený např. v jeho rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013, v němž dovolací soud vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení - v rámci právního posouzení věci - učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Překonán je z toho důvodu, že v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2012 byla vymezena shora již popsaná skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka, takže právě zmíněný nález se stává primárním zdrojem, z nějž soudy musejí při rozhodování uvedených sporů vycházet a na který – v případě, že znaky oné skutkové podstaty budou naplněny – budou muset v odůvodnění svého rozsudku odkazovat.
V rozsudku ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016, Nejvyšší soud zdůraznil, že je povinností soudu v řízení, v němž je řešena právní otázka nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele, důsledně verifikovat, zda skutkové okolnosti případu jsou podřaditelné pod popsané znaky skutkové podstaty zmíněného institutu popsaného v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/2012, či nikoliv, aniž by břemeno tvrzení a břemeno důkazní mělo spočívat na původním vlastníku, který se domáhá ochrany svého vlastnického práva.
Z vyloženého je zřejmé, že odvolací soud, jenž se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, se při řešení právní otázky „nemo plus iuris“ nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ale ani od rozhodovací praxe Ústavního soudu.
Dovolací soud přitom připomíná, že v dovolacím řízení nelze skutková zjištění, na jejichž základě odvolací soud rozhodoval, nijak revidovat, takže pokud žalovaný v dovolání zčásti brojí též do skutkových zjištění, je nasnadě, že na podkladě této dovolací argumentace přípustnost jeho dovolání v řešení právní otázky „nemo plus iuris“ ve smyslu §237 o. s. ř. založena být nemohla. Přitom hodnotící úvahy, které nakonec vyústily ve skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku, nejsou nelogické, excesivní, nesrozumitelné či neurčité, ale zohledňují zhodnocení všech právně relevantních okolností daného případu, a to zcela v intencích judikatury Ústavního soudu (okolnost, že zatímco soud prvního stupně vycházel ze závěru, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, je obsažena, respektive zakotvena skutková podstata nabytí nemovitosti od nevlastníka dobrověrným nabyvatelem, zatímco odvolací soud měl za to, že v tomto nálezu, respektive v předmětné judikatuře Ústavního soudu jde o prosazení ústavně právního principu ochrany dobré víry nabyvatele, je – z hlediska totožného pohledu na možnost nabytí nemovité věci od nevlastníka mimo právní institut vydržení – nepodstatná, neboť z pohledu výsledku se odvolací soud zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně je po právu vlastnicí předmětné bytové jednotky).
K právní otázce „bezdůvodného obohacení“.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
S přihlédnutím k výše uvedenému a v porovnání s obsahem podaného dovolání žalovaného nutno konstatovat, že žalovaný ve vztahu k právní otázce týkající se bezdůvodného obohacení žalobkyně právně relevantním způsobem ve smyslu §237 o. s. ř. nevymezil předpoklady přípustnosti svého dovolání, když v rámci bodu „F“ svého dovolání prezentuje pouze svou skutkovou a právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, tj. bez jakéhokoliv zřetelného průmětu pod jednu ze čtyř variant přípustnosti dovolání.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (in http//nalus.usoud.cz) „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě (věcného) přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že v této části podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání žalovaného do nákladového výroku II. není ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Ani dovolací argumentace týkající se nesprávného obsazení (senátu) odvolacího soudu nemohla založit přípustnost dovolání, neboť dovolatel uplatňuje zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Zmatečnostní vady řízení totiž nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a o. s. ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím §237 o. s. ř. je tudíž tato dovolací argumentace právně bezcenná.
K případným jiným vadám řízení nebylo možné přihlédnout, jelikož dovolání nebylo shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §234c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů (tohoto) dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu