ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1779.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1779/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Tomáše Novosada a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce V. O. , zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, 2) České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 170/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2017, č.j. 3 Co 53/2016-113, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se proti žalované domáhal odškodnění formou peněžní satisfakce a omluvy za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena úkony v trestním řízení činěnými v souvislosti s vyšetřováním krádeže sbírky mincí vlastněné panem JUDr. A. P., k níž došlo dne 31. 7. 2010.
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. května 2016, č.j. 66 C 170/2013-97, výrokem I. nepřipustil změnu žaloby učiněnou podáním ze dne 17. 12. 2014, výrokem II. řízení zastavil, výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a výrokem IV. vrátil žalobci zaplacený soudní poplatek.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením v záhlaví specifikovaným (dále též jen „napadené usnesení“) výrokem I. usnesení soudu prvního stupně potvrdil a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud předně uvedl, že polemikou žalobce s výrokem soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby se nezabývá, neboť proti tomuto výroku není odvolání přípustné. Dále pak přisvědčil závěru soudu prvního stupně o zatížení řízení neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení spočívajícím v překážce věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 o.s.ř. Zdůraznil, že téhož jako nyní se žalobce domáhal v řízení vedeném v prvním stupni u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 9/2012, přičemž v této věci již bylo pravomocně rozhodnuto. Není pak rozhodné, že v původním řízení vystupovala Česká republika toliko prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti a že v projednávané věci bylo za žalovanou jednáno vedle Ministerstva spravedlnosti též s Ministerstvem vnitra. Konečně odvolací soud uzavřel, že pakliže žalobce podá další žalobu v téže věci, nese procesní zavinění na zastavení řízení zahájeného touto žalobou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Žalobce zkraje dovolání avizuje, že „otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe a které mají být dle jeho názoru dovolacím soudem posouzeny jinak, vymezuje níže.“. Dále v dovolání ovšem žalobce povětšinou jen polemizuje s odůvodněním napadeného usnesení a s odůvodněním usnesení soudu prvního stupně, aniž by však konkrétní otázky takovým způsobem, jak jej má na mysli ustanovení §237 o.s.ř., nastolil. Žalobce obšírně zpochybňuje postup soudu prvního stupně při řešení návrhu na připuštění změny žaloby, namítá správnost závěru o překážce věci rozhodnuté, kritizuje absenci řádného odůvodnění napadeného usnesení a pokládá otázku, zda „zakládá rozhodnutí o omluvě formulované odlišně co do jazykové části a rozsahu v režimu zákona č. 82/1998, navíc proti odlišnému okruhu žalovaných, překážku věci rozhodnuté i v řízení o ochranu osobnosti“, přičemž k tomu vysvětluje, že ani existencí zvláštní úpravy zák. č. 82/1998 Sb. není vyloučena možnost domáhat se satisfakce i v rámci žaloby na ochranu osobnosti, což je podepřeno ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dále žalobce dovozuje, že pokud by byla připuštěna změna žaloby, pak by překážka věci rozhodnuté zanikla. Následně klade žalobce otázku, zda v případě přezkumu výroku o zastavení řízení pro překážku věci rozhodnuté mají být přezkoumávány též důvody, pro které nebyla připuštěna změna žaloby. Žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně vznáší námitku týkající se nepřipuštění změny žaloby a formuluje v souvislosti s tím další otázky. Dále žalobce formuluje své námitky a otázky k nákladovému výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Konečně žalobce sděluje, že dle jeho zjištění nebyly jím položené otázky dosud dovolacím soudem „v obdobném kontextu“ posuzovány.
Žalovaná ad 2) ve svém vyjádření k dovolání toliko uvedla, že se plně ztotožňuje s napadeným usnesením i rozhodnutím soudu prvního stupně a že navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb. a k čl. II. bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., a vyšel tak ze znění občanského soudního řádu účinného v době od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky §241 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tedy, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá .“
Dovolací soud též konstatuje, že pouhá právní polemika dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř. nezakládá. Rovněž nesprávná skutková zjištění či jakákoli v dovolání vyložená skutková polemika dovolatele se skutkovým závěrem, z nějž odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel při meritorním rozhodování, nepředstavuje a ani v poměrech stávající platné procesní úpravy dovolacího řízení představovat nemůže způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. §241a odst. 1 o.s.ř. a contrario).
Z tohoto pohledu dovolání podané v označené věci uvedené předpoklady, které jsou jedině způsobilé založit jeho přípustnost, nesplňuje.
V dovolání sice žalobce obšírně popsal, v čem nesouhlasí s odvolacím soudem (a dokonce též se soudem prvního stupně, což je již zcela mimo meze dovolacího přezkumu), ale fakticky zákonu odpovídajícím způsobem nijak nevymezil jedinou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené usnesení. Totiž byť žalobce avizuje, že bylo rozhodnuto v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nepředestřel jediné rozhodnutí dovolacího soudu, z nějž by ona údajná odlišná rozhodovací praxe vyplývala. Jestliže pak žalobce zmiňuje, že jde o otázky, které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, pak opětovně z ničeho neplyne, od které své konkrétní rozhodovací praxe (reprezentované konkrétním rozhodnutím) by se měl dovolací soud ve věci žalobce odchýlit. Jestliže žalobce zkraje dovolání zdůrazňuje, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, resp. že by se sám dovolací soud měl od své rozhodovací praxe odchýlit, je již pak zcela nesrozumitelný (logice odporující) žalobcův dovětek v závěru dovolání, podle něhož otázky žalobcem vymezené nebyly dosud dovolacím soudem posuzovány. Žalobcova povinnost daná §241a odst. 2 o. s. ř. (stran vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání) nemohla být řádně splněna tím, že žalobce povšechně (ve vztahu ke všem jím položeným otázkám) zmínil zároveň několik důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., které si navzájem konkurují.
Jen pro úplnost je třeba připomenout, že v projednávané věci není podstatné to, na čem žalobce setrvává, tedy že vedle sebe údajně obstojí aplikace zákona č. 82/1998 Sb. a obecných ustanovení občanského zákoníku vztahujících se k ochraně osobnosti (z čehož žalobce dovozuje, že tam, kde ve sporu vůči státu není dán nárok dle zák. č. 82/1998 Sb., může být dán nárok dle obecných ustanovení o ochraně osobnosti). Napadené usnesení (a ani rozhodnutí soudu prvního stupně) totiž není na řešení této otázky založeno, když jen konstatuje, že o totožném nároku žalobce již bylo rozhodnuto v jiném řízení (resp. o totožném nároku žalobce bylo již dříve zahájeno jiné řízení), a proto je třeba řízení v projednávané věci zastavit. V tomto smyslu je napadené rozhodnutí zcela souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu reprezentovanou například usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2015, sp. zn. 30 Cdo 2624/2015, podle něhož potenciálně jiné právní posouzení týchž skutkových okolností, na základě nichž žalobce vyvozuje stejný předmět (žalobní petit), nevede k rozdílnosti předmětů řízení. Ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. října 2016, sp. zn. III. ÚS 747/16.
Dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není přípustné vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Protože z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst.1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn s přihlédnutím k §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu