ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1865.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1865/2017-84
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobkyně M. M. , zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 90 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 159/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2016, č. j. 72 Co 332/2016-69, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 5. 2016, č. j. 31 C 159/2015-52, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 90 000 Kč (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 90 000 Kč za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného exekučního řízení u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 50 Nc 1655/2009 a u Exekutorského úřadu Vsetín pod sp. zn. 186 Ex 1401/2009 (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení bylo zahájeno dne 10. 6. 2009 na návrh nynější žalobkyně, jakožto oprávněné, jímž se domáhala výkonu rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. 17 C 66/2008, kterým bylo uloženo R. H. (dále jen „povinné“) zaplatit žalobkyni 20 000 Kč a nahradit náklady řízení ve výši 15 318 Kč. Posuzované řízení do rozhodnutí odvolacího soudu nebylo skončeno. Soudy obou stupňů se zabývaly průběhem posuzovaného řízení, přičemž uvedly jednotlivé úkony, které exekutor činil. Již v roce 2010 bylo zahájeno první insolvenční řízení proti povinné. Vyhláškou Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 8. 2013 bylo zahájeno další insolvenční řízení proti povinné pod sp. zn. KSOS 36 INS 23340/2013. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 9. 2013, č. j. KSOS 36 INS 23340/2013-A-4, bylo rozhodnuto o úpadku povinné a věřitelé byli vyzváni, aby do 30 dnů přihlásili své pohledávky. Tímtéž rozhodnutím bylo povoleno řešení úpadku oddlužením a byl ustanoven insolvenční správce. Žalobkyně ve stanovené lhůtě svoji pohledávku nepřihlásila.
Po právní stránce se odvolací soud v plné míře ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uvedl, že v posuzovaném řízení se exekutor pověřený vedením exekuce nedopustil nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. Exekuční řízení může trvat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel, tedy dokud existuje reálná šance, že pohledávka oprávněného bude zcela, či alespoň z části, vymožena. Až za situace, kdy exekutor nabude na jistotě, že povinný je zcela nemajetný, bude přicházet v úvahu zastavení exekuce, přičemž v gesci exekutora zůstává, aby stav nedobytnosti pohledávky promítl do svého oprávnění učinit kroky k zastavení exekuce. Z provedených důkazů nikterak nevyplynulo, že by pohledávka v posuzovaném řízení byla zjevně nedobytná. Naopak, soudní exekutor postupoval v posuzovaném řízení plynule, aktivně pátral po postižitelném majetku povinné. V době, kdy byla povinná zaměstnána, popř. kdy disponovala jiným zdrojem příjmu, exekutor prováděl srážky z těchto příjmů a též žádal o součinnost banky při zjišťování majetku povinné. Také nelze odhlédnout od skutečnosti, že v průběhu exekuce bylo opakovaně ve věci povinné zahájeno insolvenční řízení, kterážto skutečnost měla (a dosud má) za následek, že exekuci podle insolvenčního zákona nelze provést. Žalobkyně se do insolvenčního řízení navíc nepřihlásila a nestarala se tak dostatečně o to, aby svoje práva aktivně sama ochránila. Předvídat výsledek insolvenčního řízení (jehož se žalobkyně ani neúčastní) nelze, ale údajná nejistota žalobkyně z jeho výsledku je podle názoru odvolacího soudu jen fabulací, když žalobkyně na jiném místě svého odvolání soudnímu exekutorovi vytkla, že neučinil kroky k zastavení exekuce, nebylo-li žádného postižitelného majetku povinné.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při své rozhodovací činnosti dopustil nesprávného posouzení otázek dovolacím soudem doposud neřešených, které mají zároveň judikatorní přesah. Takovou otázkou má být přiměřenost délky exekučního řízení za situace, kdy není dohledán postižitelný majetek povinného. Druhou otázkou je maximální doba, ve které by měl soudní exekutor zjistit postižitelný majetek povinného. Další otázka spočívá v tom, zda je exekutor povinen ihned poté, co zjistí neexistenci takového majetku, exekuci zastavit, byť je na majetek povinného vedeno insolvenční řízení. Čtvrtou otázkou má být posouzení, zda v době insolvenčního řízení, kdy je úpadek řešen plněním splátkového kalendáře v rámci oddlužení, přetrvává nejistota oprávněného z výsledku exekučního řízení, pokud si oprávněný nepřihlásil řádně a včas svou pohledávku do insolvenčního řízení. Jako poslední otázku dovolatelka vymezuje, zda samotným nepřiměřeně dlouhým řízením vzniká nemajetková újma bez ohledu na skutečnost, zda je současně dána nejistota ohledně jeho výsledku. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Domnívá se, že přiměřená lhůta pro zjištění existujícího postižitelného majetku by v případě exekučního řízení měla trvat maximálně jeden rok. I když trvá insolvenční řízení na majetek povinného, exekutor může (a musí) zjišťovat majetek povinného a může (a musí) činit případně kroky k zastavení exekuce, není-li žádný majetek zjištěn. Dovolatelka také namítá, že po celou dobu insolvenčního řízení není jasné, jak toto skončí a zda insolvenční dlužník bude osvobozen od nesplacených dluhů. Existuje totiž reálná šance, že od nich osvobozen nebude a jeho majetek tak bude moci být opětovně vymáhán prostřednictvím exekuce. Ohledně nemajetkové újmy pak dovolatelka uvádí, že její vznik není podmíněn nejistotou z výsledku posuzovaného řízení, neboť již ústavním pořádkem garantované právo na přiměřenost délky řízení (čl. 38 odst. 2 usnesení č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod) takový požadavek nepředpokládá. Ani případný zánik nejistoty ohledně výsledku řízení tedy nemůže ospravedlňovat nepřiměřenost délky řízení. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle
§241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Pro posuzování přiměřenosti délky řízení, jakožto nedílné součásti správnosti úředního postupu, dovolací soud již v minulosti ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), uvedl, že pro zajištění spravedlivé ochrany práv účastníka není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být paušálně považována za přiměřenou. Soudy, které o přiměřenosti řízení rozhodují, jsou tak při rozhodování zatíženy nutností přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Ze Stanoviska tak jednoznačně vyplývá povinnost soudů zabývat se celkovou délkou řízení a tuto hodnotit prostřednictvím demonstrativně stanovených kritérií v ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), za současného přihlížení k daným okolnostem konkrétního případu. V tomto směru pak nezáleží na tom, zda posuzované řízení je řízením toho kterého určitého „typu“, neboť, ať už je tento jakýkoliv, nutnost individuálního posouzení případu bude muset být vždy aplikována pro naplnění spravedlivé ochrany účastníka. Z toho důvodu dovolatelkou vymezená otázka, na jejímž základě by měl dovolací soud stanovit konkrétní úkony soudního exekutora, které by tento měl pro účely zjištění nemajetnosti povinného provést, a dále by měl stanovit konkrétní délku řízení, jež by byla za tímto účelem přiměřenou, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť takový závěr by byl v rozporu se závěrem výše uvedeným, od nějž dovolací soud neshledává důvod se odchýlit.
Nadto dovolací soud podotýká, že již dříve poukázal na nutnost přihlížet ke specifikům řízení o výkonu rozhodnutí, jehož délka je ovlivněna nejen kritérii §31a odst. 3 písm. b) až d) OdpŠk, ale zejména objektivními okolnostmi, jako je majetková situace povinného a jeho případná spolupráce (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž Evropský soud pro lidská práva (dále též „ESLP“), jenž ve své judikatuře exekuční řízení z pohledu jeho přiměřené délky považuje za integrální součást řízení, podotýká, že delší exekuční řízení může být za určitých okolností ospravedlnitelné, neboť právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) nezakládá povinnost státu vykonat každé rozhodnutí v soukromoprávní věci bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. Evropský soud poznamenává, že odpovědnost státu za výkon rozhodnutí proti osobě soukromého práva nedosahuje dále než k účasti státních orgánu v procesu výkonu rozhodnutí. Tam, kde orgány veřejné moci jsou za účelem výkonu rozhodnutí povinny jednat a neučiní tak, jejich nečinnost může založit odpovědnost státu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V případech, kdy je vyžadována aktivita dlužníka, jenž je osobou soukromého práva, stát jakožto nositel veřejné moci musí jednat pečlivě za účelem asistence věřiteli při výkonu rozhodnutí (srov. rozsudek ESLP ve věci Cebotari a další proti Moldavsku ze dne 27. 1. 2009, č. stížností 37763/04, 34350/04, 35178/04 a další, odst. 39 a 40, nebo rozsudek ESLP ve věci Moldovan a další proti Rumunsku ze dne 15. 11. 2011, č. stížností 8229/04, 8234/04, 12713/04 a další, odst. 146 a 147).
Při posuzování délky vykonávacího (exekučního) řízení z pohledu vzniklé nemajetkové újmy je třeba zkoumat, do jakého okamžiku šlo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další průběh řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné. Předpoklad vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení nemusí být nutně naplňován vždy jenom proto, že určité řízení formálně trvá (srov. výše citovaný rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2434/2010). Je totiž třeba mít na paměti, že se v případě zastavení exekuce jedná o oprávnění exekutora v jeho uvážení (podle §55 odst. 4 exekučního řádu), ke kterémuž kroku přistupuje až po osvědčení nemajetnosti povinného, u kterého se ani nepředpokládá majetková situace v budoucnu příznivější (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 232/2013). Ze závěrů soudů nižších stupňů vyplynulo, že byl-li v posuzovaném řízení exekutorovi znám postižitelný majetek, tento zatěžoval exekučními příkazy a v období, kdy mu takový majetek znám nebyl, aktivně po něm pátral. Aplikací dosavadních závěrů na případ dovolatelky Nejvyšší soud dospívá k závěru, že dovolání v části týkající se přiměřenosti délky exekučního řízení není přípustné. Stávající judikatura je v této oblasti ustálená a dovolací soud neshledal žádný důvod se od ní odchylovat.
Existence řízení trvajícího pouze formálně je též rozhodná pro otázku nejistoty, která dle dovolatelky přetrvává ohledně exekučního řízení v případě, kdy je vůči povinnému zahájeno řízení insolvenční. V souladu s §165 odst. 1 insolvenčního zákona věřitelé, kteří své pohledávky uplatňují podáním přihlášky, se uspokojují v závislosti na způsobu řešení úpadku, a to rozvrhem při konkurzu, plněním reorganizačního plánu při reorganizaci nebo plněním oddlužení, nestanoví-li zákon jinak. Podle odst. 2 téhož paragrafu zákon může stanovit, že podle odstavce 1 se uspokojují i někteří věřitelé, kteří nepodávají přihlášku pohledávky, splňují-li zákonem stanovené podmínky. Jinak než postupem podle odstavce 1 lze v insolvenčním řízení uspokojit z majetkové podstaty pouze pohledávky, o kterých tak stanoví tento zákon; uspokojení jiných pohledávek je vyloučeno (odst. 3). Nepřihlásila-li se tedy dovolatelka do zahájeného insolvenčního řízení, zcela rezignovala v jeho rámci na veškeré snahy domoci se svého práva majetkové povahy, a nemůže jí tak za toto období vzniknout jakákoliv nemajetková újma spojená s nejistotou ohledně výsledku posuzovaného řízení. Exekuční řízení, v jehož rámci ze zákona exekuci nelze provést, trvá aktuálně toliko formálně. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že existuje možnost, že insolvenční řízení neskončí oddlužením povinné.
Ve Stanovisku vyslovil Nejvyšší soud závěr, že nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí a §22 odst. 1 věty třetí OdpŠk je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. K tomu pak dodává, že náhrada nemajetkové újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Byla-li by újma spojována s jinou příčinou, uplatní se plně procesní povinnosti a břemena včetně důkazního. Z uvedeného je zřejmé, že objektivní odpovědnost státu je dána pouze v těch případech, kdy lze vysledovat nejistotu poškozeného pevně spjatou s nepřiměřenou délkou procesu před orgánem veřejné moci. Při zániku nejistoty ohledně výsledku řízení již nelze uvažovat o vzniku nemajetkové újmy účastníka řízení. Z toho důvodu u formálně trvajících řízení může rozhodný konec řízení pro posouzení přiměřenosti jeho délky předcházet formálnímu koci řízení dle procesních předpisů (krom výše citovaného rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2434/2010 dále srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015). Závěr dovolatelky, že újma vzniká bez ohledu na existenci nejistoty ohledně výsledku řízení, tudíž neodpovídá výše citované ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž dovolací soud neshledává důvod se odchýlit.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 7. 11. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu