ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.1980.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1980/2017-471
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce D. K. , omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného Mgr. Ing. JUDr. Pavlem Sorokáčem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 68/9, za účasti opatrovnice V. K., proti žalované E. R. , zastoupené JUDr. Petrem Andělem, advokátem se sídlem v Praze 9, Sokolovská 178/247, o určení neplatnosti kupní smlouvy a určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 79/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 55 Co 298/2015-416, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Anděla, advokáta se sídlem v Praze 9, Sokolovská 178/247
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. června 2015, č. j. 17 C 79/2010-279, ve znění usnesení ze dne 10. července 2015, č. j. 17 C 79/2010-316, zamítl žalobu na určení, že označená kupní smlouva, uzavřená mezi účastníky, jejímž předmětem byl převod označeného nemovitého majetku, je neplatná, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně po provedeném řízení neshledal, že by předmětná kupní smlouva byla postižena absolutní neplatností. Vyložil také, že skutečnost, že žalobce byl v době, kdy tuto smlouvu uzavíral, osobou, která byla snadno ovlivnitelná (což konstatoval i ústavní znalecký posudek), sama o sobě nemůže vést k závěru, že žalobce nebyl schopen rozpoznat význam tohoto právního úkonu, případně že by předmětný právní úkon neučinil svobodně.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 55 Co 298/2015-416, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci (jako věcně správné rozhodnutí) potvrdil, změnil jej zčásti pouze v nákladovém výroku tak, že jejich výše činí 56.265,- Kč, jinak jej rovněž ve zbývající části tohoto výroku potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) neshledal – jak bude dále vyloženo - přípustným ve smyslu §237 o. s. ř.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
K dovolací argumentaci žalobce pak dovolací soud uvádí následující.
Dovolatel vytýká odvolacímu soudu (respektive oběma soudům), že ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. nevycházely z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. března 2011, č. j. 25 Nc 1002/2010-111), jímž byl dovolatel (pro duševní chorobu) omezen (podle tehdejší právní úpravy) ve způsobilosti k právním úkonům (tak, že není schopen nakládat s majetkem a finančními částkami přesahujícími 5.000,- Kč).
Tato právní argumentace ovšem není právně relevantní. Nejvyšší soud např. již v rozsudku ze dne 27. prosince 1975, sp. zn. 3 Cz 106/75 (R 14/77), vyložil, že rozhodnutím soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům se mění právní postavení občana v tom směru, že není schopen vlastními právními úkony nabývat práv a povinností, třebaže dosud až do právní moci tohoto rozhodnutí způsobilost k právním úkonům měl. Z povahy takového rozhodnutí vyplývá, že se jím nezjišťuje (nedeklaruje) již existující právní stav, nýbrž se jím tento právní stav zakládá, popřípadě mění. Nelze tedy ve výroku rozhodnutí o způsobilosti k právním úkonům vyslovit zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům se zpětnou účinností. Není ovšem vyloučeno, aby určitý právní úkon, který byl učiněn v době, kdy účastník nebyl sice zbaven způsobilosti k právním úkonům, avšak jednal v duševní poruše, jež ho činila k tomuto právnímu úkonu neschopným, byl shledán neplatným ve smyslu §38 odst. 2 obč. zák. Takový výrok neplatnosti právního úkonu však nelze učinit v řízení o způsobilosti k právním úkonům.
Z uvedeného plyne, že odvolací soud, respektive oba soudy nijak nepochybily, pakliže se zabývaly otázkou, zda v době uzavření předmětné kupní smlouvy žalobce byl stižen duševní poruchou, která jej k tomuto právnímu úkonu (podle žalobní verze dovolatele) měla činit neschopným, či nikoliv. Pro rozhodující soudy v této věci tudíž neplynula závaznost rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům dovolatele v tom směru, jak dovozuje dovolatel, tj. že účinky tohoto rozhodnutí se vztahují zpětně i k jím uzavřené kupní smlouvě. Jinými slovy řečeno, dovolatel sice v dovolání uvádí, že si je vědom konstitutivnosti soudního rozhodnutí, jímž byl tehdy omezen ve způsobilosti k právním úkonům v daném rozsahu, ve skutečnosti se však obsahem dovolacích námitek nepřípustně domáhá zpětných účinků tohoto rozhodnutí, a tedy deklarace neplatnosti předmětné kupní smlouvy, uzavřené dříve, než byl oním rozhodnutím omezen ve způsobilosti k právním úkonům. Z toho plyne, že soudy v daném směru nijak nepochybily a že takto uplatněná dovolací argumentace nemohla vést k závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
K námitce dovolatele, že odvolací soud při závěru, že v době uzavření kupní smlouvy byl dovolatel plně svéprávný, měl s přihlédnutím k §3030 o. z. povinnost zohlednit §3 odst. 2 písm. c) nového civilního kodexu, nutno uvést, že právní otázka aplikace ustanovení části první hlavy I o. z. byla již Nejvyšším soudem vyřešena, a to konkrétně rozsudkem ze dne 16. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2016. V tomto rozhodnutí dovolací soud vyložil, že přechodné ustanovení §3030 o. z. (stanovící, že „I na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I.“ ) nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 zákona č. 89/2012 Sb. na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
K další dovolací argumentaci vztahující se k polemice s hodnocením důkazů odvolacím soudem, respektive soudem prvního stupně, nutno připomenout, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (k tomu srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1920, bod V, příp. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 205/2013; všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
V posuzované věci nelze z odůvodnění dovoláním napadeného (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu (stejně jako z odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí) vyvodit defektní způsob hodnocení důkazů, ale ani dovolatelem (z pohledu tvrzeného porušení práva dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) namítaný extrémní nesoulad skutkových zjištění s obsahem spisu. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se totiž podávají jak (přehledně strukturovaná) skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování (a která v dovolacím řízení nelze nijak revidovat), tak i úvahy, jak byly důkazy - zásadně významné pro rozhodnutí – hodnoceny. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu rovněž obsahuje i právně kvalifikační závěr, jak byl zjištěný skutkový stav podroben právnímu posouzení.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci. O to se však v posuzované věci – jak bylo vyloženo shora - nejedná. Přitom sama okolnost, že dovolatel vychází ze zcela jiné skutkové verze (na podkladě jím učiněného hodnocení důkazů), kterou posléze (v konfrontaci s odvolacím soudem, respektive oběma soudy) právně hodnotí, přirozeně přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. rovněž nezakládá.
K (jiným) vadám řízení by dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. mohl (byl povinen) přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu.
Protože z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 31. října 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu