ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2033.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2033/2017-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce jménem H. S. T. , zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem v Brně, Příkop 8, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze, Nad Štolou 3, o poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 32 C 2/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2016, 44 Co 328/2016 - 224, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 8. 2015, č. j. 32 C 2/2010 – 175, bylo rozhodnuto tak, že byla žaloba, co do částky ve výši 49 240 000 Kč, zamítnuta (výrok I), žalované byla uložena povinnost uhradit žalobci částku ve výši 37 724 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok II). Jednalo se o v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně v této věci, když první rozsudek nalézacího soudu ze dne 5. 3. 2013, č. j. 32 C 2/2010 – 119, byl ve výrocích II až IV zrušen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2015, 44 Co 395/2013 – 142. Výrok I, kterým byla žalované uložena povinnost uhradit žalobci částku ve výši 1 000 000 Kč, nabyl právní moci dne 21. 6. 2013.
Dovoláním napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 11. 2016, č. j. 44 Co 328/2016 – 224, byl rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích I a II potvrzen (výrok I), výrokem II a III pak bylo rozhodnuto o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádnému z účastníků.
Žalobce se domáhal zaplacení částky ve výši 50 000 000 Kč jako zadostiučinění za nesprávný úřední postup a částky ve výši 240 000 Kč dle §444 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění. Svou žalobu odůvodnil žalobce tak, že otec žalobce byl dne 4. 1. 2009 napaden několika policisty při zásahu, přičemž v důsledku intenzity útoku utrpěl zranění, kterým dne 5. 1. 2009 po pobytu v policejní cele podlehl, aniž by mu byla poskytnuta lékařská pomoc.
Odvolací soud shrnul závěry předchozího kasačního rozhodnutí, tedy že se měl soud prvního stupně v novém rozhodnutí při stanovení výše zadostiučinění z pohledu jeho satisfakční funkce zabývat relevantními kritérii jak na straně žalobce, tak žalovaného s ohledem na stávající judikaturu (zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013), zvážit preventivně-sankční funkci satisfakce na její výši a dále se zabývat námitkou o porušení obecné prevenční povinnosti a chování škůdce vůči pozůstalým, a následně se ztotožnil se závěry přijatými soudem prvního stupně. Nalézací soud se se všemi okolnostmi výše uvedenými ve svém rozhodnutí vypořádal a odvolací soud je přijal, zejména co se týče vyhodnocení jednotlivých kritérií pro posouzení výše zadostiučinění z pohledu satisfakční funkce. Ve shodě se soudem prvního stupně neshledal odvolací soud zanedbání obecné prevenční povinnosti žalované v podobě nedostatečných přijímacích a kontrolních mechanismů.
V záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu bylo ve výrocích I a II napadeno dovolání žalobce, který tvrdí, že se napadené rozhodnutí zakládá na nesprávném právním posouzení. Přípustnost dovolání shledává žalobce ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena a otázky, která má být dovolacím soudem oproti stávající rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešena jinak.
Odvolací soud se měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013, neboť nezvážil nad rámec kritérií v uvedeném rozhodnutí obsažených zejména skutečnost, že žalovaná pochybila při přijímání policistů, kteří zavinili smrt žalobcova otce, a selhaly kontrolní mechanismy žalované, které by závadové chování policistů odhalily ještě dříve, než došlo k jeho napadení.
Otázkou, jež by oproti stávající rozhodovací praxi měl dovolací soud rozhodnout jinak, je posouzení preventivně-sankční funkce odškodnění za nemajetkovou újmu. Žalobce na příkladu judikatury Ústavního soudu prezentuje, že je takový přístup k satisfakci za nemajetkovou újmu přípustný (např. usnesení Ústavního soudu ze dne IV. ÚS 315/01 ze dne 20. 5. 2002 či nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09). Žalobce považuje za nespravedlivé, aby v případě odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu nebyla výše odškodnění posouzena i z hlediska funkce preventivně sankční a kritizuje závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 942/2016. Žalobce tvrdí, že z hlediska demokratického a právního státu není žádného důvodu vyjímat stát ze skupiny subjektů, u kterého by v případě nástupu odpovědnosti za škodu či nemajetkovou újmu nebylo zapotřebí posuzovat poskytnutí přiměřeného zadostiučinění i z hlediska preventivně sankční funkce.
Na základě shora uvedeného navrhuje žalobce, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozhodnutí odvolacího soudu, tak i soudu prvního stupně a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření datovaném dne 30. 3. 2017 poznamenala, že žalobcova argumentace obsažená v dovolání je shodná s již dříve uplatněnými námitkami a že se ztotožňuje se závěry přijatými odvolacím soudem i soudem prvního stupně. K přípustnosti dovolání žalovaná uvádí, že obě žalobcem předložené otázky byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny a postoj Nejvyššího soudu k nim je konstantní a není důvod jej měnit. Navrhuje proto dovolání odmítnout pro nepřípustnost, případně zamítnout pro nedůvodnost.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Rozhodné znění o. s. ř. pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání není přípustné.
Dle §237 o. s. ř. platí, že je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. platí, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci je dovolací soud vázán rozsahem uplatněných dovolacích námitek.
Pokud žalobce tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2535/2013, není tato námitka s to založit přípustnost dovolání, neboť uvedené rozhodnutí bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/2014, a pohlíží se na něj, jako by nebylo. K tomu je nutno poznamenat, že i kdyby uvedené rozhodnutí nebylo zrušeno, nebylo k projednávané věci přiléhavé, jak bude níže uvedeno, a to bez ohledu na skutečnost, že se tímto rozhodnutím jak soud prvního, tak druhého stupně řídily. Zde je dovolací soud limitován rozsahem dovolacích námitek dle §242 odst. 3 o. s. ř
Otázce přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), byla věnována široká pozornost v judikatuře Nejvyššího soudu. V prvé řadě je nutno zdůraznit rozdíl mezi zadostiučiněním za nemajetkovou újmu podle obecných předpisů občanského práva a podle OdpŠk. Ačkoli se v obou případech jedná o náhradu nemajetkové újmy, každý z uvedených nároků má jiný právní základ, což vyplývá i ze samotné právní úpravy. Dne 27. 4. 2006 nabyl účinnosti zákon č. 160/2006 Sb., kterým se mění OdpŠk a další zákony. Do účinnosti zmíněné novely v českém právním řádu neexistovala jiná možnost pro uplatnění nároku za způsobenou nemateriální újmu za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí než prostřednicím žaloby na ochranu osobnosti, tato možnost se však týkala výlučně odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05, N 185/43 SbNU 115, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009). Touto novelou však byl vložen do OdpŠk §31a koncipující zvláštní právní úpravu zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou právě za specifických podmínek výkonu veřejné moci. Tato právní úprava tak má přednost před obecnou právní úpravou občanského práva ( lex specialis ) a nelze tudíž bez dalšího položit rovnítko mezi zadostiučinění nemajetkové újmy vzniklé dle OdpŠk a podle obecných předpisů občanského práva.
Taktéž žalobcem prezentované argumenty nepředstavují důvod pro odchýlení se od ustálené judikatury v otázce tzv. „punitive damages“, resp. preventivně sankční funkce satisfakce za nemajetkovou újmu tak, jak byly shrnuty např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 942/2016, případně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014. Nelze taktéž opomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3157/2013, který se projednávané otázce věnoval, byť z jiné perspektivy: „Naopak, český právní řád nezná soukromoprávní institut sankční škody (punitive damages). Sankční postih je vyhrazen výlučně státní moci a veřejnému právu (k tomu srovnej konstantní judikaturu Nejvyššího soudu: rozsudek sp. zn. 30 Cdo 3936/2010 ze dne 15. 12. 2011, rozsudek ze dne 6. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, rozsudek ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1796/2011, rozsudek ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2469/2012, rozsudek ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2778/2011 nebo rozsudek ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, kde Nejvyšší soud výslovně odmítl přítomnost punitive a exemplary damages a jiných odškodnění represivní povahy v českém právním řádu).
Odvolacím soudem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, představuje ve vztahu k exemplární náhradě škody a k otázce sankční náhrady škody ojedinělou výjimku, která vychází ze zvláštních skutkových okolností případu (srov. reflexi předmětného nálezu např. v usnesení II. ÚS 1360/12 ze dne 13. září 2012, usnesení sp. zn. III. ÚS 3066/11 ze dne 17. 12. 2013, nebo nálezu sp. zn. II. ÚS 171/12 ze dne 15. 5. 2012). Citovaný spor se týkal zvláštní situace, kdy přiznání relutární náhrady škody směřovalo vůči subjektu (právnické osobě), který měl ze zásahu do soukromé sféry jednotlivce v rámci svého výkonu svobody projevu finanční prospěch. I proto Ústavní soud konstatoval, že si je vědom toho, že se právní teorie shoduje nad primárním významem satisfakční funkce náhrady nemajetkové újmy v penězích (odst. 34), a že výše relutární náhrady ve smyslu §13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, která nastupuje za situace, kdy se přiměřené zadostiučinění s ohledem na snížení důstojnosti fyzické osoby a její vážnosti ve společnosti nejeví postačujícím (srov. odst. 32), nesmí být zřejmým bezdůvodným obohacením osoby dotčené neoprávněným zásahem a nesmí být likvidační sankcí vytvářející tzv. chilling efect (odst. 44). Přiznání zvýšené (nikoliv ale sankční) náhrady nemateriální újmy proto konstruoval jako odůvodněnou výjimku platnou pro ochranu vůči zásahům do nejintimnější sféry soukromého života veřejně známé osoby, jež ji staví do pozice srovnatelné s osobou soukromou, učiněných navíc subjekty, jejichž podnikání je postaveno na, resp. často doprovázeno, zcela prokazatelnými, úmyslnými a závažnými zásahy do základních práv jednotlivců, ba vede dokonce ke snížení jejich lidské důstojnosti. Míra ochrany musí být totiž podle Ústavního soudu nezbytně oslabována či dokonce vyloučena u subjektů, jež účel své existence, činnost a marketingovou strategii zakládají převážně na publikaci difamačních, nactiutrhačných a lidskou důstojnost snižujících informacích o osobách veřejně činných či známých, za účelem sledování svého majetkového prospěchu a zvýšení publicity použitého média (srov. odst. 44).“ V projednávaném případě není samozřejmě možno uvažovat o tom, že by měla žalovaná jakýkoli prospěch z újmy způsobené žalobci.
Konečně lze dodat, že výše zadostiučinění, kterého se žalobci dostalo, je s ohledem na judikaturu značně vysoká (srov, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015) a nejvyšší soud nemá důvod považovat úvahy odvolacího soudu o ní za zjevně nepřiměřené.
Na podkladě shora uvedeného je proto nutno shrnout, že námitky předložené žalobcem nezaložily přípustnost dovolání, Nejvyšší soud se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu