ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2195.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2195/2017-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně P. M. , zastoupené JUDr. Wieslawem Firlou, advokátem se sídlem v Havířově – Městě, Svornosti 2, proti žalovanému P. N. , zastoupenému JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, o určení vlastnického práva a vydání věci, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 369/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. listopadu 2016, č. j. 13 Co 463/2014-238, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 8. prosince 2016, č. j. 13 Co 463/2014-248, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. června 2014, č. j. 6 C 369/2005-194, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí označeného osobního automobilu, dále uložil žalovanému povinnost, aby vydal žalobkyni označený osobní automobil do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. listopadu 2016, č. j. 13 Co 463/2014-238, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. prosince 2016, č. j. 13 Co 463/2014-248, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o určení vlastnictví a vydání osobního automobilu potvrdil, v nákladovém výroku jej změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů (prvoinstančního) řízení částku 78.882,- Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta žalobkyně, dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit státu doplatky na soudních poplatcích, a konečně uložil žalovanému povinnost, aby v téže lhůtě a tamtéž zaplatil žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 11.880,50 Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil v řešení jednak otázky aplikace a výkladu §40a ve spojení s §49a obč. zák., týkající se způsobu a účinků dovolání se relativní neplatnosti smlouvy, a dále v řešení otázky týkající se ochrany vlastnického práva nabytého v dobré víře ve správnost evidence, respektive registru vozidel vedeného státem.
Dovolání žalovaného však není přípustné, jelikož ohledně první právní otázky žalovaný vůbec nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (neuvedl ani jednu ze čtyř v úvahu přicházejících variant přípustnosti dovolání, jež jsou v označeném paragrafu předvídány), takže dovolacímu soudu byla v tomto směru upřena možnost zabývat se vůbec přípustností dovolání, přičemž u druhé právní otázky předpoklady přípustnosti dovolání byly vymezeny toliko tím, že „žalovanému měla být poskytnuta soudní ochrana tak, jak to má na mysli nález Ústavního soudu II. ÚS 165/11 či IV. 4905/12, neboť žalovaný nenese žádnou odpovědnost za případnou neplatnost smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a P. I. a jeho dobrá víra v to, že je řádným vlastníkem movité věci byla podpořena údaji z veřejné státem vedené evidence motorových vozidel.“
Plénum Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve svém aktuálním stanovisku ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, vyložilo právní názor, že: „Ustanovení §237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného práva nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.“
Ve světle výše uvedeného lze tedy dovolání týkající se druhé právní otázky, kdy žalovaný stran přípustnosti dovolání odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, a ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12 (které jsou, stejně jako zmíněné stanovisko, veřejnosti přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nalus.usoud.cz ), s tím, že odvolací soud rozhodl při řešení uvedené právní otázky v rozporu s judikovanými právními názory Ústavního soudu, považovat (z pohledu předpokladů přípustnosti dovolání) za řádně vymezené, avšak – jak bude vyloženo níže - nikoliv přípustné.
V uvedených nálezech Ústavního soudu, na které žalovaný v dovolání učinil odkaz, byl řešen princip dobré víry dobrověrného nabyvatele nemovité věci, takže judikované závěry se primárně vztahují k posuzování podmínek nabytí vlastnického práva k nemovitostem nabytým dobrověrným nabyvatelem, který vycházel z údajů v katastru nemovitostí a z rozhodnutí příslušného katastrálního úřadu, jenž v jeho prospěch povolil příslušný vklad vlastnického práva k nemovitému majetku.
V tomto případě se však jednalo o posouzení otázky nabytí vlastnického práva k movité věci – osobního automobilu žalovaným, a to při jeho tvrzení, že jednal rovněž v dobré víře a rovněž s důvěrou ve státem vedený registr vozidel.
Odvolací soud se otázkou dobré víry žalovaného zabýval v odůvodnění svého rozsudku (ve druhém odstavci na str. 7) sice stručně, avšak z toho důvodu, že měl za to, že skutková zjištění a právní posouzení věci učiněné soudem prvního stupně jsou správná, a proto je možno na ně odkázat. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, když v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že: „není odůvodněno tuto ochranu mu poskytnout oproti ochraně žalobkyně, která, na rozdíl od něj, řádně prokázala nabytí automobilu do vlastnictví, pro jeho nevěrohodnost, nevěrohodnost svědkyně, kterou k prokázání svých tvrzení navrhl a absenci jakéhokoliv jiného věrohodného důkazu o tom, že vozidlo skutečně koupil se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře.“
Odvolací soud tedy jinými slovy odkázal na tu část odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku soudu prvního stupně, v němž se (ve druhém odstavci na str. 9) uvádí: „Soud konstatuje, že obrana žalovaného spočívající v tvrzení, že vozidlo nabyl od majitelky autobazaru, tj. osoby odlišné od P. I., to znamená, že ho nabyl kupní smlouvou podle §446 obchodního zákoníku, neboť jej zakoupil za účelem podnikání, neprokázal. Ohledně tohoto svého tvrzení nebyl schopen soudu předložit jakýkoli důkaz, a to ani nabývací titul (žalovaný k opakovanému dotazu soudu prostřednictvím svého zástupce uvedl, že vozidlo koupil prostřednictvím autobazaru v březnu 2005, nicméně tuto skutečnost nemůže prokázat, neboť kupní smlouvu nemá k dispozici), z něhož by bylo patrno, že prodejcem byla D. K. provozující autobazar. Žalovaný netvrdil ani neprokázal, že by vozidlo, které zakoupil, jak tvrdil, za účelem podnikání, měl zaevidováno v účetnictví své podnikatelské činnosti. Žalovaný nedoložil, že by kupní cena, případně odpisy, byly součástí účetnictví v podnikání, důkazy k tomu nenavrhl a to ani po poučení soudu. Navíc z jím navrženého výslechu podnikatelky D. K. se nepodařilo zjistit, zda byla pouhou zprostředkovatelkou prodeje, či zda od P. I. zakoupila vozidlo jako podnikatelka a jako podnikatelka vozidlo pak prodala žalovanému, a už vůbec ne, zda za účelem jeho podnikání, že by tudíž byl dán důvod pro posuzování nabytí vozidla žalovaným podle obchodního zákoníku. Z výpovědi podnikatelky D. K. soud nemá za prokázáno ani to, že žalovaný prostřednictvím jím provozovaného autobazaru předmětný automobil skutečně koupil.“
Z uvedeného je zřejmé, že soudy v daném případě též správně zaměřily pozornost na zjištění, zda žalovaný při jím tvrzené koupi předmětného automobilu byl v dobré víře či nikoliv, přičemž skutková zjištění, která po provedeném dokazování učinil soud prvního stupně a z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud (a která v dovolacím řízení nelze nijak revidovat), umožňovala soudu prvního stupně, respektive odvolacímu soudu věc rozsoudit dovoláním napadeným rozsudkem.
S přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, nelze stran odvolacím soudem učiněného právního posouzení věci, tedy i v řešení otázky, zda žalovaný za daných okolností mohl vůbec po právu nabýt uvedenou mobilii do svého vlastnictví na základě své dobré víry, zaznamenat rozpor s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu (z pohledu obecně reflektovaného principu dobré víry), ani žádné jiné defekty, které by měly vyvolávat úvahy o nezbytnosti zásahu dovolacího soudu v podobě vydání kasačního rozhodnutí či dokonce změny dovoláním napadeného rozsudku.
Pokud jde o zbývající dovolací argumentaci, ta se soustředí na pouhou skutkovou či právní polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu, kterážto okolnost (sama o sobě) přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. pochopitelně nezakládá.
Lze tedy uzavřít, že na podkladě této dovolací argumentace se žalovanému přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepodařilo založit.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu