ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2753.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2753/2017-224
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. M. , zastoupeného Mgr. Michalem Miturou, advokátem, FMP advokátní kancelář v. o. s., se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258, proti žalovanému P. K. , zastoupenému Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, s adresou ro doručování: Frýdlant nad Ostravicí, Elektrárenská 125, o vyklizení jednotky, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 59 C 102/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2016, č. j. 11 Co 401/2015-165, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Michala Mitury, advokáta, FMP advokátní kancelář v. o. s., se sídlem v Ostravě, Místecká 329/258.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Ostravě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. dubna 2015, č. j. 59 C 102/2013-98, uložil žalovanému povinnost, aby do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidil označenou bytovou jednotku a vyklizenou ji odevzdal žalobci, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. ledna 2016, č. j. 11 Co 401/2015-165, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta (který mu byl soudem prvního stupně ustanoven) včasné dovolání. V něm dovolatel – poté, co jednak obsáhle zrekapituloval (z jeho pohledu sledované) události předcházející předmětnému soudnímu řízení, a dále vyložil genezi soudního řízení, jež vyústilo v nyní dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu – uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklady přípustnosti dovolání vymezil tím, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak a rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když k odůvodnění těchto důvodů uvádí výše uvedené.“ Dovolatel dále uvedl, že „má za to, že soud měl vyhodnotit jako platnou kupní smlouvu, na základě které nabyl předmětnou bytovou jednotku a související nemovitosti žalovaný, a to i přesto, že nebyla zavkladovaná v katastru nemovitostí a nevycházet pouze ze zápisu z katastru nemovitostí, když žalovaný je toho názoru, že smlouva, na základě které nabyla tyto AUTO-S s. r. o. a smlouva, na základě které nabyl tyto následně žalobce, nemohly být uzavřeny platně, nebyly nabyty v dobré víře a předmětná bytová jednotka a související nemovitosti byly dříve prodány žalovanému.“ Dovolatel (kromě návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozsudku) navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně s tím, že „věc se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.“
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl a přiznal mu náklady dovolacího řízení.
Dovolání žalovaného – jak bude rozvedeno níže – neobsahuje právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., v důsledku čehož byla Nejvyššímu soudu upřena možnost zabývat se přípustností tohoto dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z pohledu shora připomenutých obsahových náležitostí podané dovolání žalovaného tyto normativní limity zjevně nesplňuje.
Dovolatelem učiněné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je navzájem vylučující, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci totiž vyplývá, že v konkrétním případě (roz. v řešení konkrétní právní otázky, kterou ovšem dovolatel v dovolání v podstatě ani neformuloval, neboť v dovolání pouze polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem ohledně nabývání vlastnického práva na základě převodních smluv, s přihlédnutím k intabulačnímu principu a z pohledu konsekvencí při tzv. dvojím prodeji téhož nemovitého majetku) může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces.
K (jiným) vadám řízení by dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. mohl (byl povinen) přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalovaného trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k rozhodnutí o dovolání nebylo již třeba rozhodovat o návrhu dovolatele na odklad výkonu rozhodnutí a právní moci dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, jelikož uvedený návrh odmítnutím dovolání byl konzumován.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. října 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu