ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3219.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3219/2016-271
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, Tyršova 1714/27, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 300 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 280/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č. j. 62 Co 2/2016-168, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016, č. j. 62 Co 2/2016-168, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 10. 2015, č. j. 15 C 280/2014-113, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou ze dne 25. 11. 2014 domáhá zaplacení částky 300 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nezákonných rozhodnutí, a to jednak usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, ze dne 24. 10. 2013, č. j. KRPT-202931/TČ-2013-070271-113, kterým bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání (jež neskončilo odsouzením žalobce, nýbrž postoupením věci do přestupkového řízení, v jehož rámci nebyl žalobce taktéž shledán vinným), a jednak usneseními Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 9. 2013, č. j. 0 Nc 2912/2013-10, ze dne 29. 10. 2013, č. j. 0 Nc 2913/2013-5, a ze dne 27. 11. 2013, č. j. 0 Nc 2915/2013-4, kterými bylo nařízeno a prodlouženo předběžné opatření spočívající v povinnosti žalobce opustit obydlí žalobce a jeho tehdejší manželky a s jeho tehdejší manželkou se nestýkat.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně žalobu rozsudkem ze dne 16. 10. 2015, č. j. 15 C 280/2014-113, zamítl (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 62 Co 2/2016-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II odvolacího soudu).
4. Po skutkové stránce vyšel soud prvního stupně z toho, že u Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku bylo pod sp. zn. 1 T 48/2014 vedeno trestní stíhání, v němž byl žalobce na základě usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, ze dne 24. 10. 2013, č. j. KRPT-202931/TČ-2013-070271-113, stíhán pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí dle §199 odst. 1 a 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Stížnost žalobce proti tomuto usnesení byla okresním státním zástupcem ve Frýdku-Místku zamítnuta. Následně byla dne 25. 2. 2014 podána obžaloba, dle které se měl žalobce dopustit uvedeného trestného činu tím, že v období nejméně od ledna 2013 do září 2013 opakovaně slovně a v některých případech také fyzicky napadal svoji tehdejší manželku Ž. M. Jednání žalobce vyvrcholilo dne 16. 9. 2013, na základě čehož byl následujícího dne rozhodnutím policie vykázán z místa bydliště a dále mu byl předběžnými opatřeními Okresního soudu ve Frýdku-Místku (č. j. 0 Nc 2912/2013-10, č. j. 0 Nc 2913/2013-5, č. j. 0 Nc 2915/2013-4) opakovaně zakázán kontakt s Ž. M., a to na základě jejích návrhů. V průběhu hlavního líčení dne 4. 4. 2014 rozhodl Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením č. j. 1 T 48/2014-345 o postoupení věci Městskému úřadu Frýdlant nad Ostravicí, jelikož dospěl k závěru, že skutek, který žalobce spáchal, není trestným činem. Okresní soud ve Frýdku-Místku zejména konstatoval, že bylo dostatečně prokázáno, že v manželství žalobce docházelo z jeho strany k domácímu násilí, toto násilí ovšem nedosáhlo takové intenzity, která by opodstatňovala uplatnění trestněprávní represe. Jako přiléhavější považoval posouzení jednání žalobce v přestupkovém řízení. Následně vůči žalobci zahájené přestupkové řízení bylo zastaveno usnesením Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. P/260, 358/14, neboť Ž. M. vzala zpět návrh na zahájení řízení, který byl vyžadován pro řízení o přestupku spáchaném mezi osobami blízkými (§68 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění do 30. 6. 2017).
5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil uplatněný nárok podle §7 odst. 1, §8 odst. 1, §12 odst. 2 písm. a) a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“). Konstatoval, že přestupkové řízení navázalo na trestní řízení vedené vůči žalobci o témže skutku. Následně dospěl k závěru, že je ve věci žalobce třeba postupovat podle ustanovení §12 odst. 2 písm. a) OdpŠk, podle kterého právo na náhradu škody nevznikne, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu. Podle soudu prvního stupně je takovým důvodem také zastavení řízení o přestupku, vzal-li navrhovatel zpět svůj návrh na zahájení řízení [§76 odst. 1 písm. j) zákona o přestupcích], k čemuž v posuzované věci došlo. Soud prvního stupně poukázal také na obdobnou situaci zpětvzetí souhlasu poškozeného s trestním stíháním podle §163 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Z uvedených důvodů měl soud prvního stupně za to, že nárok žalobce nevznikl. Ale i pokud by tomu tak bylo, konstatoval, že žalobci nepřísluší poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, je dle soudu prvního stupně třeba mít na zřeteli, aby nebylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Vzhledem k tomu, že v řízení před Okresním soudem ve Frýdku-Místku vyplynulo, že se žalobce dopustil skutku, na jehož základě byl obviněn, nepřipadá dle soudu prvního stupně v úvahu ani přiznání přiměřeného zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva žalobce.
6. Po skutkové stránce vyšel odvolací soud zcela ze zjištění soudu prvního stupně.
7. Po právní stránce odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobce nevznikl, jelikož v posuzované věci nebyl splněn předpoklad vzniku odpovědnosti za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím spočívající ve zrušení či změně pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost (§8 odst. 1 OdpŠk). V posuzované věci dle odvolacího soudu nelze nárok žalobce dovozovat ani ze skutečnosti, že bylo trestní stíhání výsledně zastaveno, nebo že by byl žalobce obžaloby zproštěn, jelikož takto jeho trestní stíhání neskončilo. Dle odvolacího soudu je rozhodné, že zákon č. 82/1998 Sb. se zastavením přestupkového řízení žádný nárok nespojuje. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně aplikace §12 odst. 2 písm. a) OdpŠk na posuzovanou věc, a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 453/2001. Tato dílčí nesprávnost ovšem dle odvolacího soudu neměla vliv na správnost závěrů soudu prvního stupně co do zamítnutí žaloby.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody:
9. Odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku existence nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, v rámci kterého byla věc soudem postoupena jinému orgánu podle §222 odst. 2 trestního řádu z důvodu, že soud shledal, že se nejedná o trestný čin (avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění). Žalobce je toho názoru, že i v této situaci je na usnesení o zahájení trestního stíhání nutno pohlížet jako na nezákonné. Poukazuje přitom zejména na závěry Ústavního soudu, podle kterého je trestní stíhání způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy také tehdy, pokud skutek, ohledně kterého bylo trestní stíhání zahájeno, nebyl trestným činem (nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05). Přípustnost dovolání ohledně dané otázky spatřuje žalobce v tom, že se jedná o otázku, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena, resp. byla-li řešena odlišně, má být s ohledem na judikaturu Ústavního soudu vyřešena ve prospěch žalobce.
10. Žalobce dále namítl, že se nedopustil jednání, která jsou mu přičítána v usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 4. 2014, č. j. 1 T 48/2014-345, s tím, že proti žalobci neexistovaly žádné přesvědčivé důkazy a že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v jeho věci správně, když se v rámci trestního řízení řádně nezabývaly jeho námitkami. Žalobce má dále za to, že soud prvního stupně pochybil, pokud v neprospěch žalobce uplatnil závěry obsažené v odůvodnění usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 4. 4. 2014, č. j. 1 T 48/2014-345, proti kterému se jako obžalovaný nemohl bránit, jelikož podle §222 odst. 3 trestního řádu příslušelo právo podat stížnost proti tomuto usnesení pouze státnímu zástupci.
11. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
14. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
15. Co se týče námitek uvedených v odst. 10 tohoto rozsudku, žalobce v dovolání řádně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro tyto otázky. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Co do účelu a významu splnění této povinnosti dovolatelem odkazuje Nejvyšší soud zejména na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14.
16. Dovolání tak v části obsahující námitky uvedené v odst. 10 trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.
17. U ostatních dovolacích důvodů (odst. 9) žalobce v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Dovolání je přípustné pro řešení otázky existence nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, v rámci kterého byla věc soudem postoupena jinému orgánu podle §222 odst. 2 trestního řádu z důvodu, že soud shledal, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek nebo kárné provinění. Při posouzení dané otázky dospěl odvolací soud k jinému řešení, než jakého bylo po vydání jeho rozhodnutí dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
21. Podle ustanovení §7 odst. 1 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím.
22. Podle ustanovení §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
23. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze právo na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k nim došlo z určitých důvodů (v zásadě proto, že předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nebyl potvrzen). Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání se proto posuzuje podle ustanovení §5 písm. a), §7 a §8 OdpŠk, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/1991, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).
24. V návaznosti na uvedené pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, dále konstatoval:
25. „Stejné závěry je nutno uplatnit i na situaci, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci [§171 odst. 1, §188 odst. 1 písm. b), §222 odst. 2, §257 odst. 1 písm. b), §314c odst. 1 písm. a), §314p odst. 3 písm. b), §314r odst. 5 trestního řádu]. V takovém případě bylo totiž trestním soudem nebo státním zástupcem pravomocně rozhodnuto o tom, že skutek, pro který se trestní stíhání vede, není trestným činem. Ve světle výše uvedené judikatury (srov. odst. 20 odůvodnění) je nutno v takových případech na usnesení o zahájení trestního stíhání, pro účely odškodnění vzniklé újmy, pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí (§8 OdpŠk).
26. Ostatně pokud by trestní soud nedospěl k závěru (právně nezávaznému, srov. formulaci ‚by mohl být‘ v ustanovení §222 odst. 2 a obdobných ustanoveních trestního řádu), že skutek popsaný v obžalobě by mohl být posouzen jako přestupek, musel by být obžalovaný obžaloby zproštěn, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem [§226 písm. b) trestního řádu]. V takovém případě by nebylo žádných pochyb o tom, že je dán odpovědnostní titul ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 6/90 a navazující judikatury.
27. Navíc odškodnění v situaci, kdy byla věc postoupena jinému orgánu, předpokládá i §9 OdpŠk. Ten se týká náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě, jeho princip je však stejný jako u odškodňování újmy vzniklé trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsouzením. Není žádný důvod, aby za újmu vzniklou v důsledku rozhodnutí o vazbě vydaného v rámci trestního stíhání, které skončilo postoupením věci jinému orgánu, bylo poskytováno odškodnění, avšak za samotné trestní stíhání nikoliv (srov. i navazující ustanovení §33 OdpŠk).“
28. Tím, že odvolací soud ohledně dané otázky dospěl k opačnému závěru, tedy že postoupení věci do přestupkového řízení nezakládá nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání, učinil své posouzení nároku žalobce nesprávným.
29. Ve výše citovaném rozsudku ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015, Nejvyšší soud také vyjádřil, že otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání (blíže srov. citovaný rozsudek). Skutečnost, že se žalobce dopustil jednání, pro které byl následně trestně stíhán, lze však zohlednit jako okolnost provázející zahájení trestního stíhání, která může mít vliv na stanovení formy či výše přiměřeného zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, a ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011).
30. Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovou jinou vadou řízení zatíženo bylo.
31. Žalobce se žalobou domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku několika rozhodnutí, a to jednak usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Moravskoslezského kraje, ze dne 24. 10. 2013, č. j. KRPT-202931/TČ-2013-070271-113, kterým bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání, a jednak usneseními Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. 9. 2013, č. j. 0 Nc 2912/2013-10, ze dne 29. 10. 2013, č. j. 0 Nc 2913/2013-5, a ze dne 27. 11. 2013, č. j. 0 Nc 2915/2013-4, kterými bylo nařízeno a prodlouženo předběžné opatření spočívající v povinnosti žalobce opustit obydlí žalobce a jeho tehdejší manželky a s jeho tehdejší manželkou se nestýkat. Z uvedeného je zřejmé, že nárok na poskytnutí zadostiučinění ve výši 300 000 Kč, tak jak jej žalobce specifikuje, představuje několik různých nároků se samostatným skutkovým základem, aniž by však bylo zřejmé, jakou výši přiměřeného zadostiučinění žalobce pro každý z těchto nároků požaduje. To činí žalobu neurčitou. Soud prvního stupně proto pochybil, pokud o žalobě rozhodoval jako o jediném nároku.
32. K aplikaci závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, soudem prvního stupně považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že s přihlédnutím k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (§31a odst. 2 OdpŠk), se poškozenému nemusí dostat přiměřeného zadostiučinění ve formě a výši nad rámec konstatování porušení práva, což však neznamená, že by odpovědnost státu byla zcela vyloučena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4818/2015).
VI. Závěr
33. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. v tomtéž rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
34. V rámci nového projednání věci bude na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k odstranění výše uvedené vady žaloby. Soud prvního stupně v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu povede žalobce ke specifikaci žalobního žádání tak, aby bylo zřejmé, jakou výši zadostiučinění požaduje ve vztahu ke každému z uplatněných nároků se samostatným skutkovým základem. Následně soud takto opravenou žalobu nově posoudí.
35. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu