ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3277.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3277/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně MUDr. M. T., zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 512 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 100/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2015, č. j. 22 Co 383/2015-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 3. 9. 2015, č. j. 27 C 100/2014-103, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 512 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Žalobkyně se domáhala částky 12 000 Kč jako náhrady škody, kterou představuje částka vynaložená na koupi nového osobního počítače, částky 200 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Policie České republiky, když policejní orgán svým postupem při předání počítače na pracovišti žalobkyně, které působilo dojmem, že se žalobkyně dopustila trestné činnosti, snížil její vážnost a důstojnost praktikující lékařky (osobní počítač nebyl dle názoru žalobkyně vrácen způsobem, jaký předpokládá §80 trestního řádu), a dále částky 300 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v tom, že žalobkyně nemohla používat neoprávněně zadržovaný osobní počítač.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v části, ve které byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a to v rozsahu částky 500 000 Kč s příslušenstvím představující nároky na náhradu nemajetkové újmy, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Otázka, zda v případě, kdy jednáním osoby jednající za státní orgán dojde k zásahu do osobnostních práv poškozené osoby, se promlčecí doba k uplatnění nároku na poskytnutí zadostiučinění za tento zásah do osobnostních práv posuzuje podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), anebo podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a na to navazující námitky žalobkyně, že jednání policejního orgánu lze označit spíše za zásah do jejího práva na ochranu osobnosti podle §13 obč. zák. účinného do 31. 12. 2013, než za jednání způsobující škodu (újmu) podle zákona č. 82/1998 Sb., přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají, neboť ohledně nich nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4118/2015, bod 31).
Ani otázka žalobkyně, zda žalovaná při posuzování žádosti o náhradu nemajetkové újmy postupovala v rozporu s dobrými mravy, když vznesla námitku promlčení, ačkoliv sama při předběžném projednání nároku překročila šestiměsíční lhůtu uvedenou v ustanovení §15 OdpŠk a své stanovisko k žádosti vydala přibližně tři měsíce po uplynutí této zákonem stanovené lhůty, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud ohledně promlčení nároku ze zjištění soudů nevyplývá, že by hlavním a přímým úmyslem žalované při uplatnění námitky promlčení bylo poškodit žalobkyni (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 2364/11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2574/2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 2369/11, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2996/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 1033/15). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3170/2009, bylo v souladu s judikaturou Ústavního soudu dosaženo závěru, že uplatnění námitky promlčení je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil, což však není případ žalobkyně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, uveřejněný pod číslem 6/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněný pod číslem 171/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010), a to proto, že bez ohledu na postup žalované měla žalobkyně zachovanou možnost uplatnit svůj nárok u soudu včas (možnost uplatnit nárok u soudu marným uplynutím šestiměsíční lhůty ostatně přímo vyplývá z ustanovení §15 odst. 2 OdpŠk) – k tomu dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1541/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1529/2011.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu