ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3413.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3413/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně A. S. , zastoupené JUDr. Ivem Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Krupská 28/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 107 EC 246/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 4. 2016, č. j. 10 Co 489/2015-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení částky 653 041,78 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 13 C 496/1993. Žalovaná před podáním žaloby žalobkyni na vzniklou nemajetkovou újmu uhradila 47 700 Kč.
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 107 EC 246/2012-96, žalované uložil zaplatit žalobkyni 24 721,58 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 628 320,20 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a žalovanou zavázal, aby žalobkyni na nákladech řízení zaplatila 26 238 Kč (výrok III).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně, v rozsahu zamítajícího výroku II, odvolání ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“), jenž rozsudkem ze dne 6. 4. 2016, č. j. 10 Co 489/2015-145, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla řádně zastoupená žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud v prvé řadě konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb., dále jen OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není.
Otázka významu předmětu řízení pro žalobkyni nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že význam řízení pro žalobkyni byl zanedbatelný, neboť nemohla zažívat pocity stresu, úzkosti a nejistoty kdy a jak posuzované řízení skončí, když již od počátku posuzovaného řízení věděla, že její nárok nemůže být uspokojen z důvodu značně nepříznivé finanční situace žalovaného, a když nejpozději prohlášením konkurzu na majetek žalovaného v prosinci roku 1994 muselo řízení pro žalobkyni zcela ztratit význam. V případě zanedbatelného významu řízení pro poškozeného není dle judikatury dovolacího soudu třeba přiznávat zadostiučinění v penězích vůbec a jako dostačující formu zadostiučinění lze využít konstatování porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1265/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Z judikatury dovolacího soudu rovněž vyplývá, že význam řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou a může se v průběhu řízení zvýšit či snížit a to i za situace, kdy posuzované řízení lze řadit mezi typová řízení se zvýšeným významem pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011).
Ani při řešení otázky, zda nedošlo k odnětí věci zákonnému soudci, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když dovodil, že vyloučení soudce JUDr. P. T. z projednávání věci nebylo projevem svévole, neboť pro tento postup svědčila okolnost, že v posuzovaném soudním řízení rozhodovala soudkyně, ke které daného soudce pojil mnohaletý přátelský vztah, a se kterou vzájemně konzultoval mnohé odborné otázky, a to patrně i danou věc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2001, sp. zn. 4 Nd 114/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 725/2011).
Námitky žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a překvapivé, neboť odvolací soud řádně nevysvětlil, proč na základě kritéria významu řízení pro žalobkyni ponížil základní částku o 85 %, nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., když odvolací soud vycházel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a žalobkyně měla v průběhu řízení zároveň dostatečný prostor se k otázce významu posuzovaného řízení vyjádřit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12). Případné nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku nadto nemohly být – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv žalobkyně, když odvolací soud postup při výpočtu základní částky v rozhodnutí dostatečně zřetelně objasnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu