ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3443.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3443/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Mgr. M. N. , zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 358/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 68 Co 113/2016-29, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2016, č. j. 68 Co 113/2016-29, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 1. 2016, č. j. 23 C 358/2015-15, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 60 000 Kč jako náhrady škody, jež měla vzniknout v důsledku trestní stíhání, které proti ní bylo vedeno před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 218/2013 a které skončilo zprošťujícím rozsudkem. V rámci trestního stíhání žalobkyně byly rozhodnutím Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 zajištěny nemovitosti v jejím vlastnictví, se kterými až do právní moci zprošťujícího rozsudku nemohla nakládat, čímž jí měla vzniknout škoda v tvrzené výši. Žalobkyně se v žalobě dovolávala místní příslušnosti Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť ke skutečnostem zakládajícím nárok na náhradu škody došlo dle jejího názoru u policejního orgánu se sídlem v Praze 4, kde „probíhalo přípravné řízení ve věci trestního stíhání žalobkyně“.
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 1. 2016, č. j. 23 C 358/2015-15, vyslovil svoji místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 10 (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako odvolací soud v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I a ve výroku II jej změnil tak, že věc bude po právní moci usnesení postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako soudu místně příslušnému. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, vyšel-li z toho, že ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, došlo v posuzované věci v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 10, v němž má sídlo jak Obvodní soud pro Prahu 4, který vydal zprošťující rozsudek, tak Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4, jehož rozhodnutím došlo k zajištění nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně. V této souvislosti pak odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, podle kterého je možnost výběru místně příslušného soudu podle §87 písm. b) o. s. ř. z povahy věci omezena na soudy, před nimiž probíhalo řízení v prvním stupni. Vzhledem k tomu, že právo volby místní příslušnosti žalobkyně již vyčerpala, rozhodl odvolací soud tak, že věc bude postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 jako obecnému soudu žalované.
Usnesení odvolacího soudu napadla řádně zastoupená žalobkyně včasným dovoláním. V něm uváděla, že vědomě zvolila jako místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 4, a to podle místa, kde „ji Policie ČR nezákonně obvinila z trestné činnosti“. Právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014, má žalobkyně za nesprávný, přičemž otázka místní příslušnosti soudu by za uvedených okolností měla být dovolacím soudem posouzena jinak než v odkazovaném rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř., a splňuje formální a obsahové náležitosti předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky procesního práva, jaké skutečnosti v řízení o náhradu škody zakládají právo na výběr místní příslušnosti soudu dle §87 písm. b) o. s. ř. Tuto otázku posoudil odvolací soud odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
Podle §87 písm. b) o. s. ř. vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v §85a, je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy.
Podle §11 odst. 1 o. s. ř. se řízení koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Věcně a místně příslušným je vždy také soud, jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu.
Ze zásady perpetuatio fori , vyjádřené v ustanovení §11 odst. 1 o. s. ř., vyplývá, že okolnosti rozhodné pro určení místní příslušnosti podle ustanovení §87 písm. b) o. s. ř. soud zkoumá z údajů obsažených v žalobě, neboť jiný pramen v době zahájení řízení nemá k dispozici (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu Slovenské republiky uveřejněný pod číslem 29/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 96/04).
Rozhodující pro závěr, že žalobou je uplatněno právo na náhradu škody ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. je to, že právě na toto právo lze usuzovat ze žalobních tvrzení. Uplatněné právo pak vyplývá ze skutečností tvrzených v žalobě, pokud vyjadřují hmotněprávní předpoklady vzniku tohoto práva, tj. vznik škody, protiprávní jednání a příčinnou souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 823/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3298/2014).
V projednávané věci žalobkyně ve smyslu §87 písm. b) o. s. ř. uváděla, že v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4 probíhalo přípravné řízení, resp. v tomto obvodu došlo rozhodnutím policejního orgánu k zahájení trestního stíhání, přičemž uvedené trestní stíhání bylo skončeno zprošťujícím rozsudkem soudu. Vznik škody spočíval podle tvrzení žalobkyně v tom, že v souvislosti s trestním stíháním byly zajištěny nemovitosti v jejím vlastnictví, s nimiž nemohla nakládat, a byla tak nucena uhradit třetí osobě smluvní pokutu ve výši 60 000 Kč podle uzavřené smlouvy o zprostředkování. Tvrzená škoda pak podle žalobkyně vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, za něž je třeba považovat rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991; rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813).
Z uvedeného se podává, že žalobkyně již v žalobě dostatečným způsobem vymezila skutečnosti vyjadřující hmotněprávní předpoklady vzniku práva na náhradu škody, tj. odpovědnostní titul, vznik škody a příčinnou souvislost mezi odpovědnostním titulem a škodou, která by mohla založit místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1768/2016).
Vycházel-li odvolací soud v napadeném usnesení z toho, že právo žalobkyně na výběr místně příslušného soudu podle ustanovení §87 písm. b) o. s. ř. je omezeno na soud, před kterým probíhalo řízení v prvním stupni, opomenul, že tento závěr Nejvyšší soud vyslovil v souvislosti s řízením o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1958/2014). V tomto ohledu má jistě smysl zabývat se tím, kde probíhalo soudní řízení v prvním stupni, neboť se jedná o místo, kde vzniká újma jakožto jeden z hmotněprávních předpokladů pro vznik práva na náhradu škody. Spatřovala-li ovšem žalobkyně odpovědnostní titul v zahájení (a vedení) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, bylo z hlediska místní příslušnosti namístě zkoumat, zda trestní stíhání bylo skutečně zahájeno (a vedeno) policejním orgánem se sídlem v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 4. Jestliže tak odvolací soud neučinil, je jím provedené posouzení otázky místní příslušnosti neúplné, a tedy nesprávné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), napadené usnesení odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
V dalším řízení posoudí soud prvního stupně opětovně otázku místní příslušnosti s tím, že bude v první řadě zkoumat, který orgán rozhodl o zahájení trestního stíhání proti žalobkyni, jež nebylo skončeno odsuzujícím rozsudkem.
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu