ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3499.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3499/2017-648
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně B. K. , zastoupené JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, ul. 17. listopadu 623, proti žalovaným 1) M. F. , a 2) Zemědělskému družstvu Chýšť , se sídlem v Chýšti 24, identifikační číslo osoby 001 27 311, oběma zastoupeným Mgr. Monikou Ipserovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 505, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 106/2011, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích ze dne 20. března 2017, č. j. 18 Co 807/2012-593, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Davida Hladíka, advokáta se sídlem v Pardubicích, ul. 17. listopadu 623.
Odůvodnění:
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) předcházely dva kasační rozsudky Nejvyššího soudu, jimiž byly zrušeny předcházející (žalobě vyhovující a ve vztahu k prvoinstančním rozsudkům měnící) rozsudky odvolacího soudu.
V rozsudku ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 2102/2014 [jímž byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ze dne 13. listopadu 2013, č. j. 18 Co 807/2012-374, a věc byla vrácena tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení; poznámka dovolacího soudu: všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ] dovolací soud (ve stručnosti shrnuto) vytkl odvolacímu soudu, že nerespektoval §213 o. s. ř., v rozsudku nesoustředil právně významné skutkové okolnosti, které by umožňovaly přistoupit k závěru o absolutní neplatnosti předmětné převodní smlouvy z důvodu jejího lichevního charakteru, a v důsledku toho i k absolutní neplatnosti dalších navazujících převodních smluv, a bylo tak možné vyhovět podané žalobě o určení vlastnictví k označenému nemovitému majetku. Dovolací soud též vytkl odvolacímu soudu, že jím vydané rozhodnutí nesplňovalo limity ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. (odůvodnění rozsudku).
V rozsudku ze dne 14. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 3119/2016 (jímž byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ze dne 17. února 2016, č. j. 18 Co 807/2012-504, a věc byla znovu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení) dovolací soud uvedl, že mu byla upřena možnost případného věcného přezkumu dovoláním napadeného rozsudku, neboť odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nevyložil, co z toho kterého důkazního prostředku zjistil, když přistoupil k nepřípustnému opisu přednesů svědků, žalobkyně a žalovaného 1), takže tento deficit skutkových zjištění se nemohl stát ani podkladem pro odvolacím soudem následně učiněný závěr o skutkovém stavu.
Jak již bylo v předcházejících kasačních rozhodnutích dovolacího soudu zreferováno, Okresní soud v Pardubicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. května 2012, č. j. 18 C 106/2011-198, zamítl návrh na určení, že „budova (stavba) v obci V., část obce V., postavená na pozemku označeném jako zastavěná plocha a nádvoří, zahrada, zahrada, orná půda, orná půda, orná půda, orná půda, orná půda, vše v k. ú. V.., zapsané u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště P. na listech vlastnictví (dále již „předmětné nemovitosti“) , jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně“ (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III). Ve věci samé uzavřel, že kupní smlouva, uzavřená mezi žalobkyní a P. M. ze dne 19. května 2011, na základě níž žalobkyně převedla předmětné nemovitosti na P. M.za kupní cenu 300.000,- Kč [a ten je následně zhruba po měsíci prodal (uzavřel celkem tři kupní smlouvy; 1. kupní smlouva ze dne 1. června 2011, uzavřená mezi prodávajícím P. M. a kupujícím M. F., o převodu vlastnického práva k domu s pozemkem v obci a k. ú. V., za kupní cenu 300.000 Kč, 2. kupní smlouva uzavřená téhož dne mezi týmiž účastníky o převodu vlastnického práva k pozemkům v cit. k. ú. za kupní cenu 200.000,- Kč, a 3. kupní smlouva ze dne 24. června 2011, uzavřená mezi prodávajícím P. M. a kupujícím ZD Chášť, o převodu vlastnického práva k pozemkům za kupní cenu 500.000,- Kč) za celkovou částku (souhrn kupních cen ve výši) 1.000.000 Kč], není smlouvou lichevní a že nebylo prokázáno, že by smlouva byla uzavřena v tísni či nesvobodně. Proto jsou tedy platné i kupní smlouvy, kterými P. M. převedl předmětné nemovitosti na žalované.
Po vydání kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 3119/2016, odvolací soud přistoupil k vydání (v pořadí třetího) rozsudku ze dne 20. března 2017, č. j. 18 Co 807/2012-593, kterým opět změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že „žalobkyně je vlastnicí stavební parcely č. 37, jejíž součástí je objekt bydlení v obci V., a pozemkových parcel, všech v katastrálním území a obci V.“ (dále též předmětné nemovitosti“ nebo „nemovitý majetek“), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Po provedeném řízení odvolací soud dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 19. května 2011, na základě které žalobkyně prodala předmětné nemovitosti P. M. za kupní cenu 300.000 Kč (který krátce poté tento nemovitý majetek prodal – na základě tří kupních smluv - žalovaným, když celkem na kupních cenách inkasoval částku 1.000.000 Kč) je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatná, neboť měla charakter tzv. lichevní smlouvy.
Odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu k závěru, že v daném případě byly naplněny podmínky pro závěr o lichevní smlouvě, jak judikoval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání.
Dovolatelé v dovolání uplatňují dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž předpoklady přípustnosti dovolání vymezují tím, že odvolací soud „nesprávně právně posoudil otázku kupní smlouvy ze dne 19. 5. 2011 uzavřené žalobkyní jako prodávající s P. M. jako kupujícím ohledně předmětných nemovitostí v obci a k. ú. V. jako absolutně neplatné smlouvy dle ust. §39 obč. zákoníku, posoudil ji nesprávně jako lichevní smlouvu, tedy smlouvu, která je v rozporu s dobrými mravy a v té souvislosti učinil nesprávné právní posouzení dílčích otázek, jak žalovaní konkretizují. Nesprávné právní posouzení bylo odvolacím soudem učiněno rovněž ohledně právní otázky nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě dobré víry v zápis v katastru nemovitostí a posouzení existence a relevance dobré víry v zápis P. M. jako vlastníka předmětných nemovitostí v katastru nemovitostí.“ V další části dovolání pak žalovaní podrobně rozvádějí dovolací argumentaci, poukazují též na vady odvolacího řízení a závěrem navrhují, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, případně rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně v písemném vyjádření k dovolání odmítla uplatněnou dovolací argumentaci a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaných zamítl a přiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalovaných není – jak bude vyloženo níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, a to z následujících důvodů.
Předně je dovolateli namítáno, že odvolací soud při řešení právní otázky posouzení (ne)platnosti kupní smlouvy ze dne 19. května 2011 (uzavřené mezi prodávající žalobkyní a kupujícím P. M., jejímž předmětem byl prodej označených nemovitostí za kupní cenu ve výši 300.000,- Kč) z pohledu znaků lichevní smlouvy nerespektoval závěry ve smyslu ustálené judikatury dovolacího soudu (zejména závěrů vyložených v jeho rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009). K tomu je třeba uvést (jak ostatně bude ještě dále vyloženo), že skutková zjištění, která odvolací soud po provedeném řízení soustředil, umožňovala přistoupit k právnímu posouzení o tom, že předmětná kupní smlouva vykazuje znaky tzv. lichevní smlouvy, pročež je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatná.
Brojí-li dovolatelé proti skutkovým zjištěním učiněným odvolacím soudem, zpochybňují skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, ačkoliv dovolacím důvodem může být pouze nesprávné skutkové zjištění a vymezením přípustnosti dovolání zase naplnění jedné ze čtyř v §237 o. s. ř. předvídaných variant z hlediska řešení předmětné právní otázky procesního nebo hmotného práva, nikoliv však týkající se zjištění skutkového stavu věci, který v dovolacím řízení nelze nijak revidovat. Z toho vyplývá, že na podkladě této dovolací argumentace přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (objektivně) vyvodit nelze.
Připomíná se, že Nejvyšší soud např. ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (obdobně např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo 3285/2013, ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3301/2013).
Jinými slovy řečeno, prostřednictvím skutkové polemiky nelze zpochybňovat věcnou správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť v dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování, ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná, nesrozumitelná či neurčitá, k čemuž v tomto případě nedošlo; nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem; k takovému pochybení ovšem v daném případě ze strany odvolacího soudu nedošlo.
V rozsudku ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, Nejvyšší soud k problematice tzv. lichevních smluv vyložil následující (v následujícím textu uvedeno kurzívou) právní závěry, které ve skutkových poměrech této věci odvolací soud vyřešil (konfrontováno s dovolací argumentací žalovaných) následovně:
Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku.
Odvolací soud na str. 17 v rámci třetího odstavce odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku (dále též „odůvodnění rozsudku“) vyložil, na základě jakých zjištění dospěl k závěru o hrubém (podstatném) nepoměru plnění oproti hodnotě převáděného majetku. Dovolací soud musí konstatovat, že tento závěr odvolacího soudu není v žádném (extrémním) rozporu se skutkovými zjištěními a zcela nepochybně naplňuje popsaný znak lichevní smlouvy.
Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává.
S ohledem na skutková zjištění nemůže být ani sporu o tom, že P. M. profitoval z předmětné majetkoprávní dispozice, neboť jen několik dnů po uzavření kupní smlouvy s žalobkyní přistoupil k uzavření kupních smluv s žalovanými, jimiž inkasoval na kupních cenách - oproti kupní ceně 300.000,- Kč sjednané v kupní smlouvě uzavřené s žalobkyní – celkem částku 1.000.000,- Kč, jak je rovněž vyloženo v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
Vedle popsaných objektivních znaků (existence smlouvy a hrubého nepoměru ve vzájemném plnění) je lichevní smlouva charakterizována i některým ze subjektivních znaků , které lze v tomto směru podpůrně vymezit z přečinu lichvy ve smyslu §218 tr. zák. Mezi tyto znaky náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost , přičemž alespoň jeden z těchto znaků musí být v konkrétním případě naplněn a ve vztahu k popsanému hrubému nepoměru musí být také v příčinné souvislosti , tj. uvedený stav „poškozeného“ je alespoň jednou z příčin, kdy lichevním jednáním postižený účastník vstoupil do nevýhodného vztahu s účastníkem, který tímto zákonem nedovoleným způsobem na uvedeném majetkovém transferu pro již zmíněný hrubý nepoměr ve vzájemném plnění profituje, anebo kdo takové plnění (profit) poskytne nebo slíbí jinému. Z uvedeného také vyplývá, že lichvář musí jednat úmyslně alespoň v nepřímém úmyslu (ve smyslu §15 odst. 1 písm. b/ tr. zák. trestný čin je spáchán úmyslně také tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn; přitom podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení „srozuměním“ se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.). Bude pak v konkrétním případě věcí soudu, aby při posuzování subjektivní stránky lichevní smlouvy, resp. lichevního jednání ve světle skutkových okolnost pečlivě posoudil, zda byl vskutku naplněn alespoň jeden z výše vyložených subjektivních znaků, a pokud ano, aby ve spojitosti s naplněnou objektivní stránkou lichevního jednání též zjistil příčinnou souvislost mezi subjektivní a objektivní stránkou věci, a měl též za prokázané, že osoba takto popsaným způsobem profitující z lichevní smlouvy jednala úmyslně, tedy vědomě těžila z takto nepříznivé situace na straně převodce a tímto svým výkonem práv z realizované smlouvy se dopustila jednání, které koliduje s dobrými mravy, v důsledku čehož je lichevní smlouva absolutně neplatná podle §39 obč. zák.
Na základě znalecké verifikace osobnosti žalobkyně soud měl zcela jasný odborný podklad vedoucí k závěru, že žalobkyně v inkriminovaném období (v době uzavření kupní smlouvy) patřila mezi psychicky slabší jedince, bylo s ní na základě její nejistoty, sebepochybností, neznalosti či nezkušenosti velmi snadné manipulovat a účelově ovlivňovat, představovala potencionální oběť jakéhokoliv zneužívání a škodlivého zacházení pro její naivitu, situační lehkovážnost a její schopnost uvěřit tomu, po čem touží či v čem byla frustrována, přičemž v podobných situacích se nechala snadno přesvědčit bez dostatečné prozíravosti a zvažování důsledků. Nemůže být tedy ani pochybností o rozumové slabosti žalobkyně, čímž byl v daném případě naplněn i subjektivní znak lichevní smlouvy.
Vytknout nelze ani odvolacímu soudu zhodnocení, že právě popsaná naivita žalobkyně, respektive její rozumová slabost nakonec vyústila v to, že přistoupila k uzavření předmětné kupní smlouvy, když se jí dostalo hrubého nepoměru peněžitého plnění kupujícím P. M. oproti hodnotě majetku, který tímto převodem zmíněný kupující získal.
Odvolacím soudem popsané okolnosti případu, též s přihlédnutím k trestně právním konsekvencím týkající se „závadového“ chování P. M. (viz str. 11 odůvodnění rozsudku a kopie trestního rozsudku na č. l. 333-339 a dále usnesení odvolacího soudu v dané trestní věci na č. l. 340-343), umožňovaly odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru. Jak zdůraznil také Ústavní soud např. v nálezu ze dne 19. ledna 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, o lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena tísní, rozrušením, rozumovou slabostí anebo nezkušeností a tuto okolnost využil.
Jinými slovy řečeno, s přihlédnutím k osobnosti žalobkyně a zcela zjevně neadekvátní „sjednané“ kupní ceně, nemůže žádný interpret takto zjištěných skutkových okolností případu být v pochybnostech o tom, že uvedená kupní smlouva je důsledkem lichevního jednání, kdy se zneužilo rozumové slabosti a znalci popsané naivity žalobkyně coby prodávající k získání nemovitého majetku lichvářským způsobem.
Jestliže Ústavní soud naposledy např. v nálezu ze dne 19. ledna 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, připomenul, že při posuzování, zda v tom kterém případě došlo k nepřípustné lichvě, musí civilní soudy do svého rozhodnutí promítnout ústavní principy spravedlnosti a ochrany slabší smluvní strany, pak stěží lze odvolacímu soudu vytýkat, že s přihlédnutím k závěrům znalkyň ohledně osobnosti žalobkyně, a zjištěným skutečnostem, vyhodnotil popsané právní jednání, respektive kupní smlouvu, kterou žalobkyně uzavřela s P. M., jako lichevní, která je ve smyslu §39 obč. zák. absolutně neplatná.
K dovolací argumentaci žalovaných poukazujících na nesprávnost závěru, že „P. M. zneužil rozumové slabosti a ovlivnitelnosti žalobkyně jako prodávající – to že vyplynulo dle soudu ze znaleckého posudku znalkyň...“ , nutno uvést, že znalkyněmi přijatý odborný závěr o (mimo jiné) rozumové slabosti žalobkyně (viz str. 11 odůvodnění rozsudku) stal se právně relevantním podkladem z hlediska verifikace naplnění znaků ve smyslu shora již připomenuté judikatury týkající se tzv. lichevních smluv. V kontextu přijatých skutkových zjištění a vyhodnocení důkazů pak formulaci odvolacího soudu v rámci čtvrtého odstavce na str. 17 odůvodnění rozsudku [tj.: „K tomu se pak přidržuje (zjevně míněno „přidružuje“) okolnost, že kupující P. M. zneužil rozumové slabosti a ovlivnitelnosti žalobkyně jako prodávající (to vyplynulo ze znaleckého posudku znalkyň MUDr. Cardové a Mgr. Čermákové), když tak učinil prostřednictvím J. V., který uzavření smlouvy mezi P. M. a žalobkyní domluvil“ ] nutno interpretovat tak, že ze znaleckého posudku se podává, že žalobkyně byla v době uzavření zmíněné kupní smlouvy rozumově slabá, nikoliv výslovně okolnost, že uvedeným posudkem bylo prokázáno, že P. M. (jenž v letech 2004 – 2012 podnikal jako realitní makléř – viz odstavec první na str. 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) zneužil rozumové slabosti žalobkyně, kterýžto závěr odvolací soud učinil na základě provedeného řízení, tj. po zhodnocení všech v řízení provedených důkazů. Je třeba také poukázat na okolnost, že znalkyně Mgr. Lenka Čermáková při odvolacím jednání dne 6. listopadu 2013 (viz protokol o tomto jednání na č. l. 355-359) mimo jiné uvedla, že žalobkyně „jedná feminně, tedy citově tak, že může působit až lehkovážně...je tedy velmi manipulovatelná...Osobnost žalobkyně není bez dalšího nápadná, ale lze po nějaké době zjistit, kam až může její chování dojít a někteří lidé jsou schopni to zjistit velmi rychle.“
Nedůvodná je rovněž argumentace dovolatelů vymezující předpoklad přípustnosti jejich dovolání tím, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu v řešení právní otázky „nemo plus iuris“, a to konkrétně při posouzení existence a relevance dobré víry dovolatelů v zápis do katastru nemovitostí.
K právní otázce nabytí nemovité věci od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 9. března 2016, pod sp. zn. 31 Cdo 353/2016, vyložil a odůvodnil právní názor, že „podle platné právní úpravy účinné do 31. prosince 2013, resp. do 31. prosince 2014 (k tomu srov. §3064 o. z.) bylo možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí.“ Jak je již zřejmé z citované právní věty, Nejvyšší soud tak přistoupil ke změně své dosavadní (dlouholeté) judikatury v řešení otázky „nemo plus iuris“, a to právě s ohledem na judikaturu Ústavního soudu.
Nejvyšší soud přitom např. ve svém rozsudku ze dne 22. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2659/2016, vyložil, že skutková podstata (originárního) nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí byla Ústavním soudem precizována v jeho nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2014. Podle tohoto nálezu fundamentální podmínkou pro takové originární nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele. Soudy musejí při posuzování dobré víry nabyvatele a poskytování ochrany nabytých práv v předmětné materii dodržet následující tři kroky:
Zaprvé je nezbytné identifikovat dotčená práva v tom směru, zda v řešeném typu případů se jedná o střet práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě, a dále vlastnického práva původního vlastníka podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Zadruhé, při existenci takové kolize práv, je zapotřebí vyvinout úsilí o zachování maxima z obou dotčených práv, což bude vždy záležet na okolnostech jednotlivého rozhodovaného případu, i když povětšinou buď se poskytne ochrana dobrověrnému nabyvateli a bude uznán zánik vlastnického práva původního vlastníka nebo bude uznáno právo vlastníka a právo dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku mu bude muset ustoupit. Lze si však představit i takové případy, kdy bude možné kupříkladu sporný předmět vlastnického práva (například nezastavěný pozemek) spravedlivě rozdělit mezi oba dotčené subjekty; řešení takového kroku bude vždy odvislé od okolností a specifik projednávaného případu.
Zatřetí, střet dotčených práv vlastníka a dobrověrného nabyvatele bude ve většině případů řešen až v posledním kroku, tj. v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, respektive obecným principem. V rámci třetího kroku bude potřeba v každém případě zohlednit jak určité obecné skutečnosti, dopadající na všechny případy řešeného typu (možnost dobrověrného nabytí vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí), tak i individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.
* obecné skutečnosti – zde je nezbytné vážit, že na straně dobrověrného nabyvatele stojí širší zájem na zachování a nesnížení důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch dobrověrného nabyvatele a z toho pramenící princip presumpce správnosti aktů veřejné moci, smysl vedení katastru nemovitostí, nedostatečnost a polovičatost právní úpravy zásady materiální pravdy versus principy právní jistoty a ochrany nabytých práv, konstitutivnost charakteru zápisů práv k nemovitostem, nepřípustnost, aby v demokratickém právním státě nesl jednotlivec jednající v dobré víře v akt státu zásadní riziko nesprávnosti, respektive chybovosti tohoto aktu, zájem na zachování důvěry jednotlivců v akty veřejné moci);
* individuální souvislosti – zde bude nezbytné vzít v potaz příkladmo délku doby, která uběhla od vadného zápisu do katastru nemovitostí (tj. učiněného na základě absolutně neplatného převodního právního úkonu), okolnosti, za nichž k takovému absolutně neplatnému právnímu úkonu a následnému zápisu do katastru nemovitostí došlo (zejména zda při tom byl spáchán trestný čin a zda se původní vlastník mohl opravdu účastnit předmětného katastrálního řízení, nebo investice, které již dobrověrný nabyvatel na danou nemovitost vynaložil; pokud však dojde k podvodnému převodu vlastnického práva k nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí z původního vlastníka na jinou osobu, bude mít v eventuálním vlastnickém sporu následný dotčený dobrověrný nabyvatel vůči původnímu vlastníku zpravidla velmi oslabenou pozici, neboť v převážné většině takových případů bude z hlediska obecné idey spravedlnosti prvořadé obnovit vlastnický vztah původního vlastníka, tedy stav předcházejícího podvodnému jednání); dále bude nezbytné zkoumat a zjišťovat existenci dobré víry nabyvatele, tuto přísně hodnotit, s ohledem na všechny okolnosti nabytí předmětných nemovitostí další nabyvatelem. Přitom je nezbytné, aby obecné soudy zvažovaly existenci dobré víry nabyvatele a z toho vyplývající možnost jeho nabytí sporného vlastnického práva nejen tehdy, pokud se toho nabyvatel (účastník řízení) konkrétně a výslovně dovolává, ale i tehdy, pokud z dalších okolností případu či tvrzení účastníků řízení vyplývá, že by nabyvateli mohla svědčit dobrá víra. Pokud za takové situace obecné soudy k hodnocení naplnění dobré víry nabyvatele vůbec nepřistoupí, dopouští se porušení práva na spravedlivý proces potencionálně dobrověrného nabyvatele (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Ústavní soud zdůraznil, že v průběhu doby došlo k odůvodněnému prohloubení závěrů vyslovených v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 78/06 a požadujících ochranu dobré víry nabyvatele v omezenější míře, než je požadováno nyní. Jedná se však vskutku o prohloubení předchozí judikatury a navázání na ni, nikoliv o její negaci a založení rozporu s ní; uvedené se přitom vztahuje i k plenárnímu nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 75/04.
Ústavní soud konečně v uvedeném nálezu vyložil, že dobrověrné nabytí vlastnického práva a vydržení představují dva různé způsoby originárního nabytí vlastnického práva, založené celkově na odlišných podmínkách, mezi nimiž se ale v obou případech nachází oprávněná držba. Přitom opodstatněnost a souběžnou existenci jak institutu nabytí vlastnického práva od nevlastníka, tak institutu vydržení lze ilustrativně prokázat na skutečnosti, že zatímco k ochraně v dobré víře nabytých práv lze přistoupit až u dalšího nabyvatele (po nevlastníkovi), možnost vydržení se vztahuje právě i na onoho nevlastníka (tzn. toho, kdo měl vlastnické právo nabýt přímo od původního vlastníka, ovšem s ohledem na neplatnost převodního právního úkonu se tak nestalo).
Dobrou víru nabyvatele nelze presumovat již tím, že nabyvatel vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí ; není tedy možné, aby např. u katastrálního vlastníka C soud bez dalšího dovodil existenci jeho dobré víry již tím, že při nabývání vlastnictví k nemovitosti vycházel ze stavu zápisů v katastru nemovitostí, ale je zapotřebí důsledně posuzovat všechny okolnosti, které Ústavní soud vyložil v nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/2014 (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 1305/2016).
Ústavní soud v usnesení ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. IV. ÚS 775/16, vyložil, že k nabytí vlastnického práva od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis v katastru nemovitostí může dojít skutečně jen v mimořádných situacích, v nichž dobrověrný nabyvatel nemohl ani při vynaložení veškerého úsilí, které po něm lze požadovat, seznat, že stav zapsaný v katastru nemovitostí neodpovídá skutečnosti. Je nutné vycházet z premisy, že právní řád v době převodu předmětných nemovitostí nabytí od nevlastníka neumožňoval. Výjimka z tohoto pravidla dovozená Ústavním soudem, znamenající poskytnutí ochrany nabyvateli, který nemovitosti nabyl od nevlastníka (proti původním vlastníkům), je možná výhradně tehdy, pokud nabyvatel objektivně neměl možnost při zachování maximální obezřetnosti zjistit, že kupuje nemovitosti od osoby, která vlastníkem ve skutečnosti není. Posouzení dobré víry musí být v těchto případech přísné a panují-li o ní důvodné pochybnosti, nelze výjimku z nemožnosti nabýt vlastnické právo od nevlastníka aplikovat.
Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, že dobrá víra je - obecně vzato – vnitřní přesvědčení určité osoby, že nejedná protiprávně. Jde tedy o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu, které samo o sobě nemůže být předmětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení příslušné osoby o její dobré víře (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04).
Jestliže v poměrech dané věci odvolací soud učinil na str. 19 odůvodnění rozsudku – ve vztahu k posuzování dobré víry dovolatelů - skutková zjištění, která nelze v dovolacím řízení revidovat, a z nichž vyvodil, že žalovaní nebyli v dobré víře, pak je zřejmé, že tím byla vytěsněna možnost zabývat se úvahou o aplikaci skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovitosti od nevlastníka ve smyslu shora zreferované judikatury Ústavního soudu. Zkráceně řečeno, absence dobré víry na straně žalovaných vedla správně odvolací soud k závěru, že zde nebyly splněny podmínky pro výjimečné (mimořádné) použití skutkové podstaty nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka na základě pouhé dobré víry (jež ale v daném případě absentovala) nabyvatele. Proto ani v tomto směru se dovolatelům nepodařilo osvědčit přípustnost jejich dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nepřípustnost dovolání znemožňuje přihlížet k případným vadám řízení (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu dovolací soud již nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť uvedené návrhy tímto rozhodnutím (odmítnutím dovolání) byly konzumovány.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu