ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3502.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3502/2016
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci posuzované PhDr. A. J., zastoupené JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem, se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 1021/70, za účasti Městské části Praha 4 a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, o vrácení svéprávnosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 0 P 182/2007, o dovolání posuzované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2016, č. j. 68 Co 61/2016-587, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2016, č. j. 68 Co 61/2016-587, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 10. prosince 2015, č.j. 0 P 182/2007-562, se zrušuje; dále se zrušuje též rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. prosince 2015, č.j. 0 P 182/2007-562, ve výroku III., a věc se vrací v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též „soud prvního stupně“) výrokem I. rozsudku ze dne 10. prosince 2015, č.j. 0 P 182/2007-562, změnil rozsudek téhož soudu ze dne 21. října 2005, č.j. 14 Nc 2370/2004-44, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2006, č.j. 28 Co 57/2006-64, kterým byla posuzovaná ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 tehdy platného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), zbavena způsobilosti k právním úkonům, tak, že „nově“ omezil svéprávnost posuzované způsobem uvedeným ve výrokové části tohoto rozhodnutí. Výrokem II. soud prvního stupně potvrdil posuzované dosavadního opatrovníka a výrokem III. zamítl návrh posuzované na vrácení svéprávnosti a zrušení obou výše zmíněných „původních“ rozsudků. Výroky IV. a V. soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Soud prvního stupně při svém rozhodování přihlédl ke znaleckému posudku MUDr. Miroslava Boreckého a k výslechu tohoto znalce, dále ke znaleckému posudku vypracovaného Všeobecnou fakultní nemocnicí v Praze a k výslechu MUDr. Martiny Skovajsové i výslechu posuzované a k výpovědi svědků. Dospěl k závěru, že posuzovaná trpí i nadále duševní poruchou, a to bludovou psychózou schizoformního typu a postprocesuálním defektem osobnosti, která není jen přechodná. Tato nemoc podle soudu prvního stupně omezuje schopnost posuzované činit právní jednání a v případě, že by nebyla ve svéprávnosti omezena, by jí hrozila závažná újma. Zamítnutí návrhu posuzované na zrušení dříve vydaného rozsudku odůvodnil soud prvního stupně tím, že posuzovaná i nadále trpí duševní chorobou a také poukázal na to, že skutečnosti zjištěné v rámci dokazování vzal v úvahu tím, že původní rozsudek změnil tak, že posuzovanou omezil ve svéprávnosti způsobem konkretizovaným ve výroku I.
3. Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 7. března 2016, č.j. 68 Co 61/2016-587, k odvolání posuzované rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o návrhu na zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 21. října 2005, č.j. 14 Nc 2370/2004-44, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2006, č.j. 28 Co 57/2006-64, potvrdil; jinak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud shledal, že soud prvního stupně se nezabýval mírnějšími alternativami a neodůvodnil ani, koho, resp. co, ohrožuje plná svéprávnost posuzované osoby. Soud druhého stupně též uvedl, že pokud se posuzovaná domáhala zrušení výše zmíněných rozsudků, pak k tomu nejsou splněny podmínky, neboť znalecké posudky již v té době konstatovaly existenci duševní choroby, která podle tehdy účinné právní úpravy (§10 odst. 1 zákona č. 40/1964, občanský zákoník) odůvodňovala zbavení způsobilosti k právním úkonům.
4. Odvolací soud poučil účastníky řízení, že proti tomuto jeho rozsudku není s odkazem na §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné.
5. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala posuzovaná dne 15. června 2016 včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje především v tom, že napadený rozsudek podle jejího mínění závisí na vyřešení otázek procesních i hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení otázek, které ještě nebyly v rozhodování dovolacího soudu řešeny. Dovolatelka upozorňuje na to, že poučení odvolacího soudu je chybné, neboť se nejedná o rozhodnutí podle části druhé občanského zákoníku. Dále se dovolatelka domnívá, že si odvolací soud protiřečí, když uvádí, že musí být v rozhodnutí konkrétně uvedeno, koho nebo co ohrožuje její plná svéprávnost a musí zvážit uplatnění mírnějších alternativ, když v souladu s těmito zásadami nepostupoval soud prvního stupně již ve svém prvním rozsudku ze dne 21. října 2005, č.j. 14 Nc 2370/2004-44. V tomto rozsudku se soud prvního stupně vůbec nezabýval tím, jak se může duševní choroba reálně projevovat v životě posuzované a k ochraně jakých zájmů by zbavení způsobilosti k právním úkonům sloužilo, zároveň přihlížel pouze ke znaleckému posudku a tvrzení navrhovatelky. Dovolatelka cituje několik rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu na podporu svých tvrzení. Poukazuje na to, že odlišný postup v dřívějším řízení nelze odůvodňovat přijetím nového občanského zákoníku, neboť veškeré uvedené standardy byly judikaturou uznávány i v době účinnosti předchozího předpisu. Poukazuje též na to, že v řízení, jehož výsledkem bylo zbavení posuzované způsobilosti k právním úkonům, nebyla vůbec vyslechnuta soudem. Odvolací soud se nezabýval námitkami posuzované vůči znaleckým posudkům a jeho odůvodnění je proto v této části nepřezkoumatelné. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů v napadené části zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
6. K dovolání nebylo podáno vyjádření.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
8. Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
10. Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
11. Dovolací soud především poukazuje na skutečnost, že poučení odvolacího soudu v napadeném rozsudku, podle něhož není proti takovému rozhodnutí dovolání přípustné, je chybné. Institut omezení svéprávnosti není upraven v části druhé občanského zákoníku, nýbrž v §55 až 65 první části zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z“), tudíž ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. o.s.ř. přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí není vyloučena a podléhá posouzení ze strany dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř.
12. Dovolací soud po té dospěl k závěru o přípustnosti dovolání posuzované v této věci s ohledem na zjevně nesprávný a s ustálenou judikaturou dovolacího soudu rozporný postup v původním řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí o zbavení způsobilosti posuzované k právním úkonům.
13. Právní úprava, kterou přinášel obč. zák. účinný do 31. prosince 2013 v §10 stanovila, že jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví (odst. 1). Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí (odst. 2).
14. Vydaný rozsudek soud zruší, jestliže se později ukáže, že pro zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nebyly podmínky (§190 o.s.ř. ve znění v době rozhodnutí o zbavení posuzované způsobilosti k právním úkonům).
15. Soud rozsudek zruší, jestliže později vyjde najevo, že pro omezení svéprávnosti nebyly podmínky (§42 zákona č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních - dále jen z.ř.s.).
16. Judikatura dovolacího soudu i v době účinnosti předchozí právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 vycházela z principů, že institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, případně omezení způsobilosti k právním úkonům (nyní omezení svéprávnosti) není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především ochraně zájmu samotných fyzických osob , které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Jedná se rovněž o ochranu osob, které s takovými fyzickými osobami vstoupily do právních vztahů. Pokud totiž fyzická osoba, která byla zbavena způsobilosti k právním úkonům podle §10 odst. 1 obč. zák. nebo osoba, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena podle §10 odst. 2 obč. zák. učiní právní úkon, ke kterému je podle rozhodnutí soudu o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům nezpůsobilá, půjde o právní úkon neplatný (absolutně) podle §38 odst. 1 obč. zák. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2009, sp.zn. 30 Cdo 2542/2008). Omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům znamená opatření, které představuje nezbytné omezení, jež může trvat pouze po nezbytně nutnou dobu, dokud důvody, které k omezení nebo zbavení způsobilosti k právním úkonům vedly, trvají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 4582/2008).
17. Ústavní soud mimo jiné ve svém nálezu ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07, fakticky vyšel z úvah, že je třeba se vyvarovat zásahu do ústavně chráněných práv, konkrétně do způsobilosti mít práva (čl. 5 Listiny základních práv a svobod), kdy je nezbytné vyloučit postup, který by nesl rysy charakterizované formálním, schematickým pohledem na projednávaný případ, bez snahy o individuální přístup ke každému jednotlivému případu s naprosto nekritickým přejímáním závěrů znaleckých posudků, v nichž jsou mnohdy formulovány odpovědi na dotazy soudů, které překračují meze odborného posouzení a zasahují přímo do rozhodování soudů tím, že dávají přímý návod, jak má soud ve věci rozhodnout. Soudní rozhodnutí pak není rozhodnutím nezávislého soudu, ale soudního znalce (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 356/2012).
18. Pro posouzení, co je duševní porucha, má zásadní význam odborné lékařské stanovisko reprezentované znaleckým posudkem, a že znalecký posudek je tak jedním ze základních důkazních prostředků v řízení, v němž má být rozhodnuto o způsobilosti člověka činit právní úkony, když je přitom nutno zcela odmítnout tendence, kdy se soud spokojí jen se znaleckým posudkem jako s jediným důkazem a nekriticky převezme jeho závěry, aniž je jinak ověří (k takové praxi se judikatura záporně stavěla i v období totalitního státu; srov. např. R 44/1967 nebo R 3/1979).
19. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09 (in www.nalus.usoud.cz nebo ASPI), uvedl: „Při soudním rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům bude vždy třeba důsledně dbát toho , aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny. Z tohoto pohledu je také ústavně značně problematický institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, který je evidentním reliktem starého režimu. [Je jistě vypovídající, že zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. zbavení svéprávnosti, neznají právní řády západních sousedních států Rakouska a Německa, a od 1. 1. 2009 zmizel tento institut i z francouzského code civil, přičemž z pozdějšího data lze usuzovat na to, že jde o důsledek (poněkud zpožděné) francouzské akceptace normativního působení základních práv i na činnost zákonodárce.] Obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy...,kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější. Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou, totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům , resp. vyjádřeno jazykem základních práv - k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak řečeno - při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření (na tento ústavně normativní princip plynoucí ze samotné podstaty materiálního právního státu - viz body 19, 20, 21 - ostatně reaguje i připravovaná nová kodifikace občanského práva)...v případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům soud povinen identifikovat v konkrétním případě se uplatňující konkurující právo či statek nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž má dojít k omezení svrchu označených základních práv osoby, jíž má být omezena způsobilost k právním úkonům. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Předlistopadové soudnictví mělo za to, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům je opatřením, které má chránit a nikoli poškozovat nebo ohrožovat zájmy ve způsobilosti omezovaného občana (blíže viz Ze zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České socialistické republiky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79). V současném právním prostředí, utvářeném českým ústavním pořádkem, je třeba tuto ideu (která tehdy vycházela z dosažené totožnosti zájmu jednotlivce, celé společnosti a státu tak, jak tuto zájmovou jednotu presumovala Ústava ČSSR z roku 1960, demonstrujíc skrze ní dosažení socialismu – k uvedenému problému blíže Wagnerová E.: Základní práva, in Komunistické právo v Československu, Kapitoly z dějin bezpráví, M.Bobek/P.Molek/V.Šimíček (etc.), Masarykova univerzita, 2009, s.330 - 363) modifikovat jednak oddělením zájmů jednotlivce, společnosti a státu (jak je běžné v ústavněprávní teorii demokratických liberálních států), a dále vycházet z myšlenky přednosti zásadně svobodného, autonomního jednotlivce, kterému nesmí být ze strany státu znemožňováno realizovat svou představu o štěstí vnucováním ochrany státu tam, kde si jednotlivec, popř. za pomoci rodiny, dokáže pomoci sám (princip subsidiarity odvíjející se z uznání důstojnosti jednotlivce, který byl poprvé výslovně jako princip definovaný v encyklice papeže Pia XI. Quadragesimo anno z roku 1931).“ K uvedenému závěru se kloní též Evropský soud pro lidská práva, viz např. rozsudek ve věci A.N. proti Litvě ze dne 31. května 2016, stížnost č. 17280/08, dostupný na www.hudoc.echr.coe.int. , ve kterém soud zdůraznil osobní přístup soudu ke každému posuzovanému a nutnost procesní účasti takové osoby v řízení o omezení či zbavení její svéprávnosti.
20. Bylo již naznačeno, že prostředkem k nápravě nesprávně vydaného rozhodnutí o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům byl podle úpravy účinné do 31. prosince 2013 postup podle §190 o.s.ř. Předpokladem zde nebyla změna poměrů osoby, jejíž způsobilost k právním úkonům byla dotčena. Rozhodnutí přicházelo v úvahu jen tehdy, pokud se ukázalo, že k předchozímu rozhodnutí vůbec nebyl důvod a podmínky, duševní porucha u vyšetřovaného nebyla přítomna (nebo nedosahovala takové míry). Zrušující rozsudek vydaný v řízení vedeném podle komentovaného ustanovení měl účinky ex tunc. Na vyšetřovaného se ke dni právní moci takového rozhodnutí zpětně hledělo, jako by jeho způsobilost k právním úkonům v minulosti nebyla nikdy dotčena (v zásadě analogickou úpravu obsahuje ustanovení §42 zákona č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních).
21. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.1.1969, sp. zn. 2 Cz 1/1969, se uvádí, že „pro rozhodnutí, jímž se zcela ruší a odstraňuje rozhodnutí o zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům podle §190 o.s.ř., není třeba splnění podmínek obnovy řízení. Toto rozhodnutí, jímž se zrušuje původní nesprávné rozhodnutí, má zpětnou účinnost v tom směru, že se po jeho právní moci hledí na osobu, jež byla dříve zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo omezena ve způsobilosti k právním úkonům, jako by nikdy nebyla zbavena způsobilosti k právním úkonům, popř. omezena ve způsobilosti k právním úkonům.
22. Aplikace ustanovení §190 o.s.ř. byla použitelná i tehdy, jestliže byl někdo dříve zbaven způsobilosti k právním úkonům, ač byly splněny podmínky pouze pro jeho omezení ve způsobilosti k právním úkonům. Došlo-li v takovém případě ke zrušení původního rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům, bylo třeba současně vyslovit omezení způsobilosti k právním úkonům; výrok o omezení způsobilosti k právním úkonům byl ovšem účinný ke dni, k němuž byla dotčená osoba (nesprávně) zcela zbavena způsobilosti k právním úkonům.“ (obdobně viz Jaromír Jirsa a spol.: Občanské soudní řízení, soudcovský komentář podle stavu k 31. 7. 2013, 2. svazek, komentář k §190).
23. V posuzované věci odvolací soud (mimo jiné) potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně týkající se návrhu dovolatelky na zrušení předchozího rozsudku, kterým byla zbavena způsobilosti k právním úkonům. Soudy obou stupňů takto rozhodly pouze s poukazem na znalecký posudek, přičemž konstatovaly, že již v době původního rozhodnutí posuzovaná trpěla duševní poruchou nikoliv přechodného rázu. Zde soudy nedocenily, že pouhá existence duševní poruchy není důvodem pro zbavení způsobilosti k právním úkonům, aniž by tak přihlédly k zásadám, z nichž vycházela výše zmíněná judikatura dovolacího soudu, stejně jako soudu ústavního. Za tohoto stavu soudy obou stupňů neměly náležitý podklad pro faktickou úvahu, že pokud byla posuzovaná ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 tehdy platného obč. zák. zbavena způsobilosti k právním úkonům rozsudkem ze dne 10. prosince 2015, č.j. 0 P 182/2007-562, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2006, č.j. 28 Co 57/2006-64, stalo se tak zákonu odpovídajícím způsobem. Nebyly tak naplněny předpoklady pro jejich rozhodnutí vedoucí k zamítnutí návrhu v této části.
24. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není možno v dovoláním dotčeném výroku pokládat za správné. Nejvyšší soud jej proto ve smyslu §243e odst. 1 o.s.ř. v této části zrušil. Protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo v příslušném výroku zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena ve vymezeném rozsahu posledně zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
25. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
26. V dalším řízení je odvolací soud (soud prvního stupně) vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. února 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu