ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3593.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3593/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně J. S. , zastoupené JUDr. Janem Vydrou, advokátem se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 392/1b, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 95/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2016, č. j. 17 Co 348/2015-75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
:
Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 3 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezákonného rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 7. 2015, č. j. 25 C 95/2013-39, uložil žalované zaplatit žalobkyni 450 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 2 550 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném usnesení zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odvolání napadeném výroku ve věci samé (I) a ve výroku o náhradě nákladů řízení (III) a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla řádně zastoupená žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné.
Otázka vázanosti odvolacího soudu rozsahem odvolání nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje usnesení odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud v napadeném usnesení nezrušil i zamítající výrok (II) rozsudku soudu prvního stupně, jenž nebyl žalovanou (ani žalobkyní) v odvolání napaden, a který tak samostatně nabyl právní moci uplynutím lhůty pro podání odvolání, čímž se provádí zásada, že soud je omezen požadavkem poškozeného (žalobce), který je v daném případě pánem sporu, a na kterém je, aby v případě nesouhlasu se zamítavým výrokem soudu prvního stupně tento výrok napadl odvoláním (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu