ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3649.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3649/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) T. A., a b) T. S. , oba zastoupeni Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 7, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 235/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2016, č. j. 64 Co 282/2015-89, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 9. 2014, č. j. 52 C 235/2011-40, vyloučil k samostatnému projednávání žalobu co do žalobního požadavku žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou průtahy v řízení o udělení vstupního víza do České republiky u Velvyslanectví České republiky v Tunisu v rozsahu 25 000 Kč s příslušenstvím pro každého a co do požadavku na konstatování, že průtahy v řízení o vydání krátkodobého víza před zastupitelským úřadem v Tunisu došlo k zásahu do práv žalobců na spravedlivý proces a do práv nebýt diskriminováni, na ochranu lidské důstojnosti a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a u žalobce na vstup a pobyt na území České republiky a k zásahu do práva žalobce získávat prostředky pro své životní potřeby prací (výrok I); uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 22 500 Kč s příslušenstvím (výrok II); uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni b) částku 45 900 Kč s příslušenstvím (výrok III); zamítl žalobu co do požadavku žalobce a) na náhradu škody ve výši 1 120 500 Kč s příslušenstvím a na konstatování, že průtahy v řízení o vydání povolení k přechodnému pobytu vedeného u žalované jednající Ministerstvem vnitra pod sp. zn. OAM-8380/PP-2011 došlo k zásahu do práva žalobce nebýt diskriminován, na ochranu lidské důstojnosti, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, na vstup a pobyt na území České republiky a získávat prostředky pro své životní potřeby prací (výrok IV); zamítl žalobu co do požadavku žalobkyně b) na náhradu škody ve výši 1 056 061 Kč s příslušenstvím a na konstatování, že průtahy v řízení o vydání povolení k přechodnému pobytu vedeného u žalované jednající Ministerstvem vnitra pod sp. zn. OAM-8380/PP-2011 došlo k zásahu do práva žalobkyně nebýt diskriminována, na ochranu lidské důstojnosti a na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (výrok V); a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI).
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalované odmítl odvolání proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I); zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II a v části výroku III ohledně částky 22 500 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve zbývající části rozsudek potvrdil (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce a) jako občan Tuniska a zároveň rodinný příslušník občana EU podal dne 20. 6. 2011 žádost o povolení k přechodnému pobytu, čímž bylo zahájeno řízení vedené pod sp. zn. OAM-8380/PP-2011 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobci byli dne 13. 10. 2011 předvoláni k výslechu. Dne 11. 11. 2011 žalobci doložili fotografie z jejich svatby. Dne 6. 1. 2012 byla vyslechnuta dcera žalobkyně. Dne 1. 2. 2012 proběhla v místě bydliště žalobců kontrola policie, která u nich nenalezla žádné závady. Dne 3. 2. 2012 byli žalobci předvoláni k druhému výslechu. Dne 25. 4. 2012 byla žádost žalobce zamítnuta z důvodu, že manželství žalobce a) a žalobkyně b) je účelové s cílem získat povolení k přechodnému pobytu. Žalobkyně b) podala proti uvedenému rozhodnutí odvolání. Dne 19. 6. 2012 bylo rozhodnutí zrušeno a dne 31. 7. 2012 bylo žalobci a) uděleno povolení k přechodnému pobytu.
Soud prvního stupně se zabýval nárokem žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Tento nárok shledal důvodným, přičemž vycházel z Manuálu pro aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. na případy odškodňování průtahů v řízení vydaného Ministerstvem spravedlnosti. Dále se zabýval nárokem obou žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem spočívající ve stresu, ponížení lidské důstojnosti, diskriminaci věkovou, rasovou a náboženskou a pro poškození rodinného života ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Tento nárok neshledal důvodným, neboť v posuzovaném řízení diskriminaci ani jiné zásahy do osobnostních práv neshledal, naopak dospěl k závěru, že způsob vedení řízení i důkazní prostředky odpovídaly potřebným zjištěním skutečného stavu k rozhodnutí o udělení práva přechodného pobytu. To, že použité důkazní prostředky budou mít osobní charakter, muselo být očekávatelné. Dále soud prvního stupně uvedl, že osobnostní újmu žalobců v posuzovaném řízení zohlednil v jimi uplatněném nároku na náhradu újmy vzniklé v důsledku průtahů v řízení v míře přesahující maximální hranici uspokojení nároku dle manuálu.
Odvolací soud se ve vztahu k nároku žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do práva nebýt diskriminován a dalších výše uvedených práv ve výši 1 000 000 Kč ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že posuzované řízení probíhalo v rámci úředního jednání, jež nevybočovalo z rámce daného platnými předpisy, tedy nelze dovodit neoprávněnost zásahu do osobnostních práv žalobců. Ve vztahu k nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správního řízení odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, z nějž plyne, že je nezbytné se zabývat otázkou, zda na dané správní řízení jsou aplikovatelné závěry Nejvyššího soudu uvedené ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a proto v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku II, jíž byly potvrzeny výroky IV a V rozsudku soudu prvního stupně, napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dovolací soud doposud neřešil. Jedná se o otázky:
a) Může zásahem do práva na spravedlivý proces, respektive porušením povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, dojít současně též k zásahu do dalších práv? A jestliže ano, může tento zásah způsobit též nemajetkovou újmu, za kterou je třeba poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích, a to vedle zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb.?
b) Zda nekonvenčnost sňatku (zejména věkový rozdíl mezi manžely) a etnicita či náboženství jednoho z manželů mohou být faktory, které odůvodňují přísnější prověřování dotyčného manželství ve smyslu §87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR, které si může vyžádat delší dobu trvání příslušného správního řízení?
c) Zda újma způsobená nesprávným úředním postupem, kterou mohl nebo musel poškozený vzhledem k okolnostem svého případu očekávat, je z důvodu této své očekávatelnosti újmou nižší intenzity?
Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Závěr o nezbytnosti odlišování jednotlivých nároků dovolatelé opírají o rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, uveřejněném pod číslem 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013. Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že rozsudky, na které dovolatelé odkázali, na daný případ nejsou aplikovatelné. Žalovaná se v napadeném výroku ztotožňuje se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností, přičemž dovolání přípustným neshledal, neboť napadené rozhodnutí na vyřešení ani jedné z dovolateli vymezených otázek ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí.
Pokud jde o první dovolateli vymezenou otázku, pak z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je zřejmé, že se soudy nárokem žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do práva nebýt diskriminován a zásahem do dalších výše uvedených práv zabývaly samostatně vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Daný nárok důvodným neshledaly, neboť dospěly k závěru, že k zásahu do vyjmenovaných práv nedošlo, nikoliv k závěru, že újmu spočívající v zásahu do dalších práv lze hodnotit pouze v rámci újmy způsobené porušením povinnosti vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, jak dovozují dovolatelé v dovolání.
Dalšími dvěma otázkami dovolatelé napadají závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud se však těmito otázkami nezabýval, neboť dospěl k závěru, že předně je nezbytné se zabývat otázkou, zda lze v případě posuzovaného řízení vycházet ze závěrů uvedených ve Stanovisku, včetně vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy. Ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. pak přípustnost dovolání může založit pouze otázka, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, tedy rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu