ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3655.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3655/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce P. B. , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, zadostiučinění za vzniklou psychickou, zdravotní a nemajetkovou újmu a o zaplacení 1 400 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 228/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2016, č. j. 17 Co 212/2016-82, takto:
Dovolací řízení se zastavuje.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 10. 5. 2016, č. j. 31 C 228/2015-73, zamítl žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. Majetkové poměry žalobce přitom zhodnotil jako nepříznivé a uvedl, že za daných okolností by mohl být omezen přístup žalobce k soudu, to však není případ tohoto dovolacího řízení, které je od soudních poplatků osvobozeno. Soud prvního stupně dále shledal, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva (srov. §30 a §138 občanského soudního řádu), neboť již při rozhodování o první žádosti žalobce o ustanovení zástupce bylo zdejším soudem ve shodě se soudem odvolacím konstatováno, že žalobce zatím neuvedl ani takové minimální náležitosti žaloby, aby bylo možné dovodit, čeho a z jakých důvodů se domáhá.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 17. 6. 2016, č. j. 17 Co 212/2016-82, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně a v odůvodnění svého rozhodnutí zopakoval totéž co ve svém předchozím usnesení ve věci žalobce ze dne 9. 11. 2015, č. j. 17 Co 409/2015-54, a to, že žalobce v žalobě ani odvolání neuvedl ani takové základní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, čeho a z jakých důvodů se domáhá. Dále doplnil, že osvobození od soudních poplatků ani právo na ustanovení zástupce na náklady státu nesplňují zásadně osoby, které nadužívají (či spíše zneužívají) svých práv, a uvedl, že jen u tohoto odvolacího soudu je žalobce evidován jako účastník zhruba 45 řízení směřujících většinou proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti, v nichž jsou v zásadě uplatňovány nároky v řádech milionů korun, přičemž množství dalších sporů žalobce vyvolává i u dalších soudů v České republice.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání (č. l. 84). Při jeho podání nebyl zastoupen advokátem a ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání.
Usnesením ze dne 19. 7. 2016, č. j. 31 C 228/2015-88, soud prvního stupně žalobce vyzval, aby si pro podání dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 6. 2016, č. j. 17 Co 212/2016-82, zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání. Zároveň soud žalobce poučil, že neučiní-li tak do 10 dnů, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. Žalobce reagoval pouze podáním ze dne 27. 7. 2016 (č. l. 89), v němž opět požádal, aby mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení. O této žádosti již soud prvního stupně nerozhodoval a předložil dovolání k rozhodnutí Nejvyššímu soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odstavec 1 neplatí, je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Podle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015, uveřejněného pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, směřuje-li dovolání účastníka, jenž není zastoupen advokátem, ani nemá sám odpovídající právnické vzdělání, proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, pak je namístě, aby to, zda jsou splněny předpoklady pro ustanovení advokáta pro řízení o dovolání proti onomu usnesení odvolacího soudu, zhodnotil přímo Nejvyšší soud jako soud dovolací. Uvedený závěr se uplatní i v případě, že dovolání směřuje proti usnesení, jímž odvolací soud nevyhověl (ve spojení s usnesením soudu prvního stupně) žádosti účastníka o ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu pouze procesní povahy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4830/2014, 26 Cdo 4831/2014, 26 Cdo 4832/2014; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4218/2015).
Dovolací soud proto splnění podmínek pro ustanovení zástupce z řad advokátů zkoumal sám. Žalobce v žalobě i v dovolání pouze uvedl, že je znemožněno „těžce nemocnému člověku, který není schopen sám hájit svá práva … bránit se proti zločineckému režimu (Česká republika), ... který prioritně chrání bohaté zloděje a zločince“, ... že krádež je podle platných zákonů trestným činem, že „zločinecký režim (ČR) vědomě zničil žalobci život, zabránil žalobci v nezbytném léčení ... a způsobil trvalé poškození jeho zdravotního stavu“, a že „likvidační soudní procesy (2 T 159/2011), které tento zločinecký režim (ČR) pořádá, věrně kopírují komunistický zločince z 50. let“.
Dovolací soud v daném případě dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady podle §30 o. s. ř. ve spojení s §138 o. s. ř. pro to, aby žalobci byl v tomto dovolacím řízení ustanoven zástupce z řad advokátů. Vzhledem k nepřiměřenosti žalované částky (1 400 000 Kč) a absenci vylíčení takových rozhodných skutečností, na základě kterých by bylo možno alespoň předběžně učinit závěr o důvodnosti žaloby, lze mít nárok žalobce (při daném stavu řízení) za zjevně bezúspěšné uplatňování práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4347/2016).
Pro závěr o důvodech pro přiznání osvobození od soudních poplatků nesvědčí ani okolnost, známá dovolacímu soudu z jeho činnosti, že žalobce dlouhodobě zneužívá svého práva na soudní ochranu podáváním mnohočetných návrhů na zahájení rozličných řízení, v nichž pak využívá všech možných (mnohdy i nepřípustných) řádných a mimořádných opravných prostředků, aniž by ovšem svá podání zpravidla blíže odůvodňoval (jen od počátku tohoto roku bylo Nejvyššímu soudu předloženo 20 žalobcových dovolání). Takové počínání lze pokládat za obstrukční a sudičské (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08).
V situaci, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že není důvod ustanovit žalobci advokáta pro řízení o dovolání, a kdy žalobce přes výzvu neodstranil nedostatek povinného zastoupení, Nejvyšší soud podle ustanovení §241b odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání zastavil (srov. výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 31 NSCR 9/2015).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu