ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.373.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 373/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně JKP Interier, s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Hradešínská 1928/67, identifikační číslo osoby 01800973, zastoupené Mgr. Jiřím Křížem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Na Terase 133/3, proti žalovaným 1. FINEST-REAL, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Cimburkova 321/25, identifikační číslo osoby 25617796, 2. Stavební jednička s. r. o. , se sídlem v Praze 3, Žerotínova 1509/51, identifikační číslo osoby 27149722, obě zastoupené Mgr. Michaelem Dubem, advokátem, se sídlem v Praze 6, se sídlem Na Baště sv. Jiří 7/258, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 125/2015, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016, č. j. 22 Co 351/2016-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 7 C 125/2015-92, určil, že prvá žalovaná je vlastníkem jednotky , jednotky č. a jednotky č. , vymezeným podle zákona č. 72/1994 Sb., které se nachází v domě , který je součástí pozemku parc. č. 609/1 (vždy spolu s příslušným podílem na pozemku parc. č. 609/1 a společných částech domu ), to vše zapsáno na listech vlastnictví č. 11332 a č. 11333 pro katastrální území Ž., obec P., u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (výrok I.), dále že prvá a druhá žalovaná jsou povinny společně a nerozdílně uhradit žalobci na nákladech řízení částku 39 684 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. J. K. (výrok II.).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle §80 o. s. ř., když v daném případě zjistil, „ že prvá žalovaná, která byla odsouzena rozsudkem Městského soud v Praze, aby uhradila žalobci částku 216 800 Kč s příslušenstvím, toto dosud neučinila a převod nebytových jednotek svědčí o snaze prvé žalované vyhnout se výkonu rozhodnutí tím, že se zbavuje svého majetku. Jak bylo zjištěno z údajů v obchodním rejstříku, obě žalované společnosti jsou personálně propojeny osobami M. H. a J. H.. Jako podstatné pro stanovisko soudu, že v případě kupní smlouvy jde o neplatný právní úkon, svědčí skutečnosti, že smlouvu podepsal 30. 7. 2014 za žalovanou společnost Stavební jednička, s. r. o., J. H., přestože J. H. v době uzavření kupní smlouvy k tomu nebyl oprávněn, když v době uzavírání kupní smlouvy nebyl jednatelem společnosti, přestože je tak v kupní smlouvě jako jednatel označen.“
K odvolání obou žalovaných Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, č. j. 22 Co 351/2016-113, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl, že první a druhá žalovaná jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. J. K., advokáta (výrok II.).
Odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu dovodil „že žalovaná 2) vůbec kupní smlouvu neuzavřela, když za ni jednal J. H., aniž k tomu byl oprávněn. Z provedeného dokazování pak ani nevyplynulo, že by žalovaná 2) jednání J. H. dodatečně bez zbytečného odkladu schválila a zajistila v souladu s ustanovením §440 odst. 1 o. z. to, že jednání J. H. jako osoby oprávněné by žalovanou 2) přesto zavazovalo. Za takových okolností nelze na žalovanou 2) hledět jako na smluvní stranu kupní smlouvy ze dne 30. 7. 2014 a smlouvu je nutno hodnotit pouze jako zdánlivé právní jednání, když totiž zcela chybí vůle žalované 2). Ke zdánlivému jednání se pak podle ustanovení §554 o. z. nepřihlíží.“
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalované (dále též „dovolatelky“), zastoupené advokátem, včasné dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle dovolatelek „napadené rozhodnutí ve smyslu ust. §237 o. s. ř. závisí na vyřešení níže specifikované otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010).“ Za dovolací důvod dovolatelky označují „nesprávné právní posouzení věci, jež spatřují v tom, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud nesprávně právně posoudily otázku platnosti, resp. zdánlivosti předmětné kupní smlouvy, a to jak jde-li o posouzení, zdali je možno kupní smlouvu považovat za neplatnou, respektive zdánlivou, a to pouze z toho důvodu, že byla za právnickou osobu jako jejího účastníka podepsána osobou, která ke dni podpisu smlouvy nebyla v příslušném veřejném rejstříku zapsána jako osoba oprávněna jako člen statutárního orgánu takovou společnost zastupovat, stejně jako jde-li o posouzení otázky platnosti, resp. zdánlivosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.“
Soudy obou stupňů na základě skutkových zjištění učinily závěr, že předmětná kupní smlouva byla podepsána osobou, která nebyla v době uzavření smlouvy statutárním orgánem druhé žalované (či osobou k tomu jinak oprávněnou), a toto jednání této osoby nebylo následně orgány druhé žalované schváleno, a nedošlo tak k jejímu pravému projevu a smlouvu je nutno hodnotit pouze jako zdánlivé právní jednání, ke kterému se dle §554 o. z. nepřihlíží.
Rozhodnutí ve věci tedy závisí na vyřešení otázky, zdali fyzická osoba jednající za druhou žalovanou ve věci kupní smlouvy byla jejím statutárním orgánem a nebyla-li, tak zda ze strany druhé žalované došlo bez zbytečného odkladu ke schválení takového jednání (§440 odst. 1 o. z.).
Přípustnost dovolání nemůže založit dovolatelkami vymezená otázka, zda smlouvu může za společnost uzavřít třetí osoba, když rozhodnutí ve věci na vyřešení této otázky ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí, neboť závisí na vyřešení otázky výše uvedené. Stejně tak rozhodnutí nezávisí na posouzení rozporu smlouvy s dobrými mravy, když se odvolací soud touto otázkou nezabýval.
Dovolatelkami uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, se týká neplatnosti smlouvy pro rozpor s dobrými mravy, a za situace, kdy se odvolací soud touto otázkou nezabýval, nemohl se ani odchýlit od označené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelkami uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, vychází ze skutkového stavu, kdy za společnost uzavřela smlouvu na základě plné moci fyzická osoba, která byla ve smlouvě uvedena jako jednatel, ačkoliv jím fakticky nebyla. Nejvyšší soud zde dovodil, že ačkoliv ve smlouvě nebylo uvedeno, že fyzická osoba jedná za smluvní stranu na základě hmotněprávní plné moci, je i přesto toto jednání přičitatelné smluvní straně a ta je tak jednáním mandatáře vázána. Tento rozsudek skutkově neodpovídá posuzované věci a závěry v něm obsažené na ni tak nelze aplikovat. Dovolatelky tak žádnou z právních otázek, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo, nenapadají způsobem, který by zakládal přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jejich dovolání převážně spočívá na polemice se skutkovým stavem, z nějž napadené rozhodnutí vychází, která však přípustnost dovolání založit nemůže.
Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015).
K případným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolání v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. července 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu