ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3738.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3738/2017-358
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobce Z. Ř. , zastoupeného JUDr. Ondřejem Sovákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Švédská 107/39, proti žalovaným 1) Private Holdings a. s. , se sídlem v Praze 10, Kosatcová 303/8, identifikační číslo osoby 036 39 274, zastoupené Mgr. Jiřím Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, a 2) Statutárnímu městu Mladá Boleslav , se sídlem v Mladé Boleslavi I, Komenského nám. 61, zastoupenému Mgr. Pavlem Motlem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Jaselská 1391/II, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o zaplacení 500.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 8 C 203/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. března 2017, č. j. 19 Co 85/2017-312, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2016, č. j. 8 C 203/2016-239, zamítl žaloby, jimiž se žalobce domáhal jednak určení, že je vlastníkem označených nemovitostí, a dále aby mu byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 2) částku 500.000,- Kč splatnou do 3 dnů poté, kdy bude zapsán v katastru nemovitostí jako výlučný vlastníkem nemovitostí označených v určovací žalobě. Navazujícími výroky pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně určovací žalobu zamítl (ve stručnosti shrnuto z odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku) z důvodu, že žalobce nedůvodně vymezuje své vlastnické právo pouze ze smlouvy, podle které však nedošlo ke vkladu vlastnického práva (ve prospěch žalobce). V případě žaloby o zaplacení částky 500.000,- Kč se žalobce domáhal toho, aby mu byla uložena tato peněžitá povinnost vůči žalovanému 2), když částka podle žalobce měla představovat kupní cenu za převáděné nemovitosti. Žalobce se u soudu žádné ochrany práva nedomáhal, nýbrž požadoval, aby byl zavázán k předmětnému plnění. Žalobce však neměl důvod k podání této žaloby proti své osobě a pro nedostatek aktivní legitimace byla tudíž žaloba zamítnuta.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. března 2017, č. j. 19 Co 85/2017-312, výrokem I. návrh žalobce na přerušení řízení (z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je zřejmé, že tento výrok se vztahuje k návrhu žalobce na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného Krajským ředitelstvím policie Středočeského kraje pod č. j. KRPS-68100-43/TČ-2016-010081-ODKL) zamítl, výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Výrok I. (zamítnutí návrhu na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení u shora označeného policejního orgánu) odvolací soud odůvodnil tím, že uvedené policejní šetření (a tedy ani jeho výsledek) nemůže mít žádný vliv v projednávané věci, když předchozí návrh žalobce učinil již v prvoinstančním řízení, přičemž soud prvního stupně tento návrh zamítl.
Odvolací soud se dále ztotožnil se skutkovými závěry učiněnými soudem prvního stupně, jakož i s jeho právním posouzením. Jestliže podle žalobcem označené kupní smlouvy nedošlo ve prospěch žalobce ke vkladu vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku, nebylo možné pro tuto okolnost určovací žalobě vyhovět. Odvolací soud v poměrech předchozí (civilní) úpravy vyložil, že kupní smlouva má pouze obligační účinek, neboť zavazuje zcizitele k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví, převedl.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení částky 500.000,- Kč, když v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku zrekapituloval právně významné skutečnosti, a připomenul, že žalobce jím byl v odvolacím řízení poučen o tom, že musí tvrdit a prokázat, na základě jaké skutečnosti se stal vlastníkem nemovitých věcí, když žalobce setrval na svém tvrzení, že se stal vlastníkem předmětného nemovitého majetku na základě kupní smlouvy uzavřené s žalovaným 2).
Odvolací soud dále odůvodnil i své nákladové výroky.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které není – jak bude vyloženo níže – podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) úvodem předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
K jednotlivým dovolacím argumentům dovolatele pak Nejvyšší soud uvádí následující.
1. K námitce podjatosti členů odvolacího senátu
Dovolatel touto námitkou v dovolání uplatňuje zmatečnostní vadu řízení ve smyslu §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., jež má spočívat v tom, že v odvolacím řízení rozhodovali vyloučení soudci (předsedkyně a členové senátu dovolatelem uvedení). Zmatečnostní vady řízení však nejsou způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a o. s. ř.; k jejich prověření slouží žaloba pro zmatečnost (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Pro založení přípustnosti dovolání prostřednictvím §237 o. s. ř. je tudíž tato dovolací argumentace právně bezcenná.
K následně učiněnému doplňujícímu podání dovolatele (bez data), které bylo doručeno Nejvyššímu soudu (poštou) dne 1. listopadu 2017, a v němž dovolatel - s odkazem na připojené čestné prohlášení D. P. - popisuje, že rozhodující prvoinstanční soudkyně v dané věci připravovala v prosinci 2017 převodní smlouvy týkající se předmětných nemovitostí a v této souvislosti jednala s autorem čestného prohlášení, nebylo možné přihlížet. Je tomu tak z toho důvodu, že již uplynula dvouměsíční lhůtu pro podání, respektive pro případné rozšíření dovolání, nehledě k tomu, že i v tomto doplňujícím podání byla uplatněna zmatečnostní vada, takže by i při zachování lhůty platilo to, co je obsaženo v předchozím odstavci.
2. Rozsudek odvolacího soudu (jeho písemné vyhotovení) je nepřezkoumatelný
Dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť jeho skutkové a právní závěry vycházejí z tzv. souhrnného zjištění (dovolatel na podporu své argumentace odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2001, sp. zn. 20 Cdo 2492/99, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 40/2002).
Takto uplatněná dovolací argumentace ovšem není důvodná.
V posuzované věci soud prvního stupně v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, které skutečnosti a z jakých důkazů učinil a jak tato skutková zjištění právně posoudil. Nutno dodat, že z hlediska právního posouzení byla věc po provedeném dokazování celkem jednoznačná, neboť se dovolatel domáhal určení svého tvrzeného vlastnického práva k označenému nemovitému majetku za skutkového stavu, kdy sice s žalovaným 2) uzavřel převodní smlouvu, leč podle ní nedošlo ke vkladu vlastnického práva ve prospěch dovolatele. Za této skutkové situace tudíž bylo nasnadě, že dovolatel s určovací žalobou – při absenci nabývacího titulu k tomuto nemovitému majetku - nemůže být úspěšný. Totéž – v reflexi na absenci vkladu – bylo nasnadě i z pohledu výsledku k druhému žalobnímu požadavku dovolatele.
Jestliže v dané procesní situaci odvolací soud převzal, respektive (pro správnost a úplnost) odkázal na skutková zjištění a právní posouzení věci soudem prvního stupně, nijak nepochybil. V této souvislosti dovolací soud připomíná své usnesení ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 3741/2015, v němž mj. vyložil: „Není přitom žádným procesním pochybením, pokud odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku – pokud to nevyžaduje daná procesní situace (např. odvolání v zásadě obsahuje stejné právní argumenty, které odvolatel učinil již v prvoinstančním řízení) – odkáže pro stručnost na (precizní) závěry soudu prvního stupně, ať již z hlediska skutkových zjištění či učiněné právní kvalifikace zjištěného skutku, obzvláště pokud nalézací soud vychází z judikatury vyšších soudů, z níž při právně kvalifikační úvaze případně i cituje právní závěry, které souvisejí či přímo se týkají rozsouzené věci.“
2. Odvolací soud, respektive oba soudy se řádně nevypořádaly s argumentací dovolatele stran nezbytnosti aplikovat při rozhodování o náhradě nákladů řízení §150 o. s. ř.
Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu (oběma soudům), že pochybil(y), pakliže se řádně nevypořádal(y) s argumentací dovolatele o nezbytnosti aplikovat §150 o. s. ř. v souvislosti s rozhodováním o náhradě nákladů řízení. Dovolatel v dovolání odkázal na nález Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ve věci sp. zn. II. ÚS 376/12, řešícího danou problematiku, pokud účastníkem řízení je statutární město. V předmětné věci přitom podle názoru dovolatele nelze dovodit, že by se jednalo o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva atd.
Nejvyšší soud konstatuje, že ani dovolání žalobce proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Neboť (ve vztahu mezi dovolatelem a žalovaným 2/) bylo v prvoinstančním řízení rozhodnuto o povinnosti dovolatele nahradit náklady řízení ve výši 12.342,- Kč a v odvolacím řízení o povinnosti dovolatele nahradit náklady ve výši 10.451,- Kč, pak při součtu těchto dovolateli uložených nákladů ve výši 22.793,- Kč je nutno ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. učinit závěr o nepřípustnosti dovolání dovolatele do nákladového výroku rozsudku odvolacího soudu.
Jen pro úplnost dovolací soud dodává, že tento zákonný limit přípustnosti dovolání ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze překlenout ani skrze dovolatelem zmíněnou ústavně právní argumentací (především s poukazem dovolatele na jeho právo na spravedlivý proces), k níž (nad rozsah odůvodnění shora) považuje dovolací soud připomenout následující závěry judikatury Ústavního soudu.
K rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejích základních práv a svobod. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné, zpravidla tak činí tehdy, dosáhne-li tato otázka ústavně právní dimenze, tj. tehdy shledá-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu. Ústavní soud dal ve své dřívější rozhodovací praxi rovněž opakovaně najevo, že není jeho věcí, aby přezkoumával výši výpočtu odměny advokáta, počet úkonů, právní služby, či za obecný soud řešil minuciózní otázky, navíc za situace, kdy výše rozdílu v odměně advokáta byla prima facie na hranici bagatelnosti. (srov. např. aktuální usnesení Ústavního soudu ze dne 24. října 2017, sp. zn. IV. ÚS 3952/16; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Nelze také přehlédnout, že odvolací soud se zabýval dosahem relevantní judikatury Ústavního soudu, přičemž s ohledem na skutkové poměry dané věci nakonec dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky – s ohledem na procesní neúspěch dovolatele – k uložení povinnosti dovolateli, aby nahradil náklady řízení i žalovanému 2), tj. statutárnímu městu. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku také plyne, že důvody, proč nakonec nebylo přistoupeno k aplikaci §150 o. s. ř., odvolací soud odůvodnil. Konkrétně odvolací soud vyložil, že: „v projednávané věci nešlo o běžnou věc, kdy by mohl žalovaného 2) zastoupit ve věci některý z pracovníků, předmětem řízení byla určovací žaloba, kdy se žalobce domáhal určení neplatnosti smlouvy, kterou uzavřel druhý žalovaný s prvním žalovaným poté, kdy na prvního žalovaného byla postoupena práva z předchozí kupní smlouvy, kterou uzavřel druhý žalovaný s žalobcem. Již posouzení správnosti takového postupu, tedy platnosti všech smluv, je třeba odborných znalostí, které přesahují běžnou agendu žalovaného 2). Odvolací soud proto dospěl k závěru, že ani z tohoto důvodu nejsou dány důvody pro odepření náhrady nákladů řízení druhému žalovanému.“
4. K tvrzené absenci řádného a včasného poučení žalobce
Dovolatel s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, sp. zn. 29 Cdo 1199/2011, či nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 4004/14, má za to, že odvolací soud, respektive oba soudy pochybily, pakliže dovolateli nezprostředkovaly řádné a včasné poučení ve smyslu §118a o. s. ř.
Ani v tomto ohledu ovšem nelze dospět k opodstatněnosti dovolací argumentace.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), jsou po procesní stránce skutečnosti, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na určení je naléhavý právní zájem. Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 366/2015, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 6/2016).
Odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku v prvních dvou odstavcích na str. 8 vyložil gros své právně kvalifikační úvahy, proč nebylo možné žalobnímu požadavku vyhovět. Ze zkráceného záznamu z jednání před odvolacím soudem ze dne 29. března 2017 (na č. l. 299-302) vyplývá, že předsedkyně senátu přistoupila k poučení dovolatele „podle §118a o. s. ř., že by měl doplnit žalobu o tvrzení, na základě jaké skutečnosti získal vlastnické právo k těmto nemovitostem a navrhnout k tomu nějaký důkaz. Pokud nedoplní žalobu o toto tvrzení, tak se vystavuje tomu, že bude neúspěšný ve věci.“
Advokát dovolatele na toto procesní poučení odvolacího soudu přitom reagoval následovně: „...žalobce má za to, že vlastnické právo nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 9. 3. 2010, kterou k důkazu provedl již soud I. stupně. Jde o první kupní smlouvu, kterou uzavřelo Město Mladá Boleslav s panem Z. Ř., ta nebyla vložena do katastru nemovitostí. Pak bylo postoupeno právo o převodu na společnost I. R. P. S. a.. s., se kterou město Mladá Boleslav uzavřelo smlouvu, a ta byla poté vložena do katastru nemovitostí.“
Z toho jinými slovy vyplývá, že dovolatel svůj žalobní požadavek na určení vlastnictví k předmětnému nemovitému majetku odvozoval od tvrzení, že kupní smlouvu, kterou uzavřel s žalovaným 2) a na jejímž základě vkladový návrh nebyl vůbec učiněn (takže o něm ani nebylo příslušným katastrálním úřadem rozhodnuto), považuje za nabývací právní titul, nezávisle na tom, že později žalovaný 2) uzavřel s jiným právním subjektem kupní smlouvu, na základě které došlo ke vkladu vlastnického práva k těmto nemovitostem na nového nabyvatele.
Je zjevné, že tímto poučením odvolací soud vedl dovolatele k jisté reflexi jím uplatněného nároku na deklaraci tvrzeného vlastnického práva dovolatele k předmětnému nemovitému majetku, a tím nepřímo též k reflexi ve vztahu k jeho druhému (zjevně nedůvodně uplatněnému) žalobnímu požadavku (aby mu byla uložena povinnost zaplatit žalovanému 2/ kupní cenu, aniž by takový požadavek vyplýval např. z právního rámce vzájemného plnění, což při tvrzení dovolatele, že závazkový právní vztah již byl uzavřen, nepřicházelo v úvahu atd.).
Jinými slovy řečeno, prvnímu žalobnímu požadavku na soudní deklaraci vlastnického práva dovolatele k předmětnému nemovitému majetku by nebylo možné vyhovět ani při případném žalobním tvrzení, že převodní smlouva ohledně téhož nemovitého majetku, která byla uzavřena následně mezi žalovaným 2) coby převádějícím a nabyvatelem - právním předchůdcem žalovaného 1) – společností I. R. P. S. REAL a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 983/45, je absolutně neplatná. Pokud by totiž takové tvrzení bylo prokázáno, znamenalo by to pouze, že vlastníkem tohoto nemovitého majetku by byl žalovaný 2), nikoliv dovolatel, takže by zde stejně nebylo hmotně právního podkladu, jenž by vedl k závěru, že dovolatel je vlastníkem tohoto nemovitého majetku a je třeba jeho žalobě o určení vlastnictví k těmto nemovitostem vyhovět (aby byl učiněn soulad mezi stavem právním a stavem zápisů v katastru nemovitostí). Způsob, jak by bylo lze (z pohledu dovolatele) v daném směru zjednat nápravu, však nepříslušel (nepřísluší) řešit oběma soudům (ale ani dovolacímu soudu), neboť poučení, které by mělo vést dovolatele k případnému přijetí vhodného žalobního požadavku při tomu odpovídajícím vylíčení právně rozhodných okolností, by zjevně zabředlo do již nepřípustného hmotně právního poučení.
Přitom platí, že podle konstantní judikatury nelze poučovací povinnost soudu rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2013, sp. zn. 22 Cdo 585/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2998/2013). Jak vyložil Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, součástí poučovací povinnosti obecných soudů (definované obecně ustanovením §5 o. s. ř.) tedy není ani poučení o tom, že žalobce může žalobu změnit (§95 o. s. ř.) a domáhat se jiného nároku. To by totiž dle judikatury Ústavního soudu vedlo k narušení principu rovnosti účastníků (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. dubna 1995, sp. zn. I. ÚS 153/94, o tom, že soud nemůže za procesní stranu účastnou soudního sporu provádět věcnou formulaci žalobního návrhu na rozsudečný výrok - žalobního petitu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. června 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96, podle kterého závěr o tom, zda soud může návrhu vyhovět či ne, není výsledkem aplikace procesních předpisů, ale hmotně právních norem a poučení o hmotném právu, i když má důsledky v procesní oblasti, je stále poučením o hmotném právu, které ustanovení §5 o. s. ř. nepřipouští, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 5. března 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, o tom, že do poučovací povinnosti soudů nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku).
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
I když v případě odmítacího usnesení není zapotřebí nákladový výrok odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto je vhodné uvést, že žalovaným nebylo možné náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat, neboť jejich písemná vyjádření k dovolání zcela pominula důvody, pro který bylo nakonec dovolání žalobce odmítnuto.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. listopadu 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu