ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3756.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3756/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. J. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Řičicou, advokátem se sídlem v Praze 4, Voráčovská 937/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 130/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, č. j. 69 Co 234/2014-322, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 10. 2013, č. j. 18 C 130/2008-279, uložil žalované zaplatit žalobci částku 90 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 48 299 760 Kč s příslušenstvím a žalobu o zaplacení úroku z částky 90 000 Kč od 10. 1. 2008 do 9. 7. 2008 (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I a v zamítavém výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku III o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Uvedených částek se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání, které proti němu bylo vedeno a neskončilo odsouzením, ale bylo zastaveno.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolání do části výroku I napadeného rozsudku, kterou byl potvrzen vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, není subjektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
Námitka žalobce, že odvolací soud pominul nález Ústavního soudu, na který žalobce odkazoval při „veřejném zasedání“, nemůže přípustnost dovolání založit. Odvolací soud se při odůvodňování napadeného rozhodnutí neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (§237 o. s. ř.), neboť z odůvodnění je zřejmé, na základě jakých důvodů odvolací soud rozhodl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
Ani obecný nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění není způsobilý přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť závěr o přiměřenosti zadostiučinění je závislý na posouzení řady dílčích právních otázek, jejichž řešení dovolatel nezpochybňuje. Odvolací soud (a soud prvního stupně, na jehož rozsudek odvolací soud v odůvodnění odkázal) při stanovení výše zadostiučinění zohlednil kritéria, která mohou podle judikatury Nejvyššího soudu pravidelně indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy v případech zahájení trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem – tedy zejména povahu trestní věci, délku trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Posouzení žádného z uvedených kritérií přitom žalobce v dovolání relevantním způsobem nezpochybnil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem (žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem), přičemž žalovaná nedoložila výši svých hotových výdajů. Jde o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2015 (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 10. února 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu