ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3780.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3780/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) JUDr. J. S. , a b) J. S. , zastoupených JUDr. Mgr. Karlem Horákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 12, proti žalované obci Jičíněves , se sídlem obecního úřadu v Jičíněvsi 82, zastoupené JUDr. Hanou Desenskou, advokátkou se sídlem v Jičíně, Fortna 40, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 16 C 114/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. května 2016, č. j. 20 Co 5/2016-257, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jičíně (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. září 2015, č. j. 16 C 114/2014-155, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou vlastníky označených pozemků, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. května 2016, č. j. 20 Co 5/2016-257, potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) podle §219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Uplatňují v něm dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a vymezují následující (ve stručnosti shrnuté) předpoklady přípustnosti dovolání:
1. „Odvolací soud zejména nesprávně posoudil otázku, kdo může být v řízení o určení vlastnictví k nemovitým věcem účastníkem řízení, když v napadeném rozsudku konstatoval, že pokud okresní soud negativně zodpověděl otázku, zda jsme vlastníky pozemku my a žalovaná prohlásila, že ona sama vlastníkem předmětných pozemků není, může vlastnické právo ‚docela dobře‘ svědčit i třetí osobě. Tento právní závěr není správný, neboť okruh účastníků řízení ve věci, v níž je v katastru nemovitostí zapsáno duplicitní vlastnictví více subjektů k téže věci (k těmže věcem), jsou účastníky řízení právě jen fyzické či právnické osoby takto duplicitně zapsané, nikdo jiný. Tato otázka dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena.“
2. „Toto nesprávné právní posouzení okruhu účastníků řízení vedlo již okresní soud k nesprávnému procesnímu postupu v reakci na prohlášení žalované, že jí vlastnické právo k pozemkům nesvědčí. V takovém případě nastaly podmínky vydání rozsudku pro uznání. Jestliže je spor veden o určení jediného vlastníka v případě duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, žalobcem je jeden z vlastníků a žalovaným druhý vlastník a onen žalovaný druhý vlastník prohlásí, že vlastníkem není, de facto i de iure uznává jediné vlastnictví žalobce. Ani tato otázka dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena.“
3. „Okresní soud i odvolací soud dospěly k nesprávným právním závěrům i tehdy, pokud listinu nazvanou jako ‚kupní smlouva‘ ze dne 9. 10. 1967 posoudily jako titul, na základě kterého přešlo vlastnické právo k pozemku...na tehdejší československý stát. Nesprávně posoudily zejména chyby v psaní a zřejmé nesprávnosti v generáliích prodávajících...např. z judikatury Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 298/98 vyplývá, že listina, jejímž obsahem je právní úkon, jímž se převádí nemovitost a který právě chyby obsahuje, není vkladuschopná. Ani tato otázka dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena.“
4. „...oba soudy...vycházely zcela chybně z předpokladu, že převáděný pozemek č. kat. 139/17 byl pozemkem zemědělským. Z dokazování přitom vyplynul pravý opak...Takto se v době údajného převodu nemohlo jednat již o pozemek zemědělský, a proto k platnosti převodu bylo zapotřebí předchozího souhlasu ONV i registrace smlouvy státním notářstvím. Jestliže oboje provedeno nebylo, nenabyla ona tzv. kupní smlouva účinnosti a nemohla být zapsána do evidence nemovitostí. Vlastnické právo na československý stát z těchto důvodů přejít nemohlo. Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Argumentuje jeho judikaturou, která na věc nedopadá, ba je s ní ve zjevném rozporu.“
5. „A jestliže nepřešlo vlastnické právo na československý stát, nemohla žalovaná postupem podle zákona č. 172/1991 Sb. nikdy nabýt vlastnické právo k tomuto pozemku souhlasným prohlášením...okresní soud i odvolací soud nesprávně právně posoudily závaznost pravomocných rozhodnutí soudu v dědickém řízení...nesprávně uzavřely, že rozhodnutí v dědickém řízení jsou závazná v rozsahu, v jakém jsou závazná pro účastníka řízení...Podle §159 odst. 2 ve znění ke dni vydání všech tří dědických usnesení...výrok pravomocného rozsudku je závazný pro účastníky a pro všechny orgány....citovaná dědická rozhodnutí založila vlastnické právo žalobkyně b) k předmětným pozemkům. V tomto řízení pak byla pro oba soudy závazná a vytvořila navíc překážku věci rozhodnuté...Tato otázka dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena.“
Dovolatelé závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná obec v písemném vyjádření k dovolání popisuje procesní genezi obou řízení, ztotožňuje se s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobců zamítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobců není – jak bude rozvedeno níže – ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné; k dovolací argumentaci (k dovolacímu důvodu a k vymezeným předpokladům přípustnosti dovolání) dovolací soud uvádí následující.
K ad 1) Na takto vymezené právní otázce napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku – viz str. 4 předposlední odstavec odůvodnění rozsudku odvolacího soudu: „Žalobci se domáhali určení svého vlastnického práva, a jen o této otázce tedy soud rozhodoval. Jinými slovy, předmětem řízení nebyla otázka, kdo je vlastníkem pozemků, nýbrž zda jsou jejich vlastníkem žalobci. Tuto otázku zodpověděl soud negativně, a žaloba proto musela být zamítnuta.“ Prostřednictvím této argumentace tudíž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s.ř. založit nelze.
K ad 2) S ohledem na ad 1) se odvolací soud ani nezabýval otázkou dovolateli zde formulovanou, jelikož z meritorního hlediska dospěl k závěru, že žalobci nejsou vlastníky předmětných pozemků. Proto ani v tomto směru nelze založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z obsahu spisu přitom nevyplývá, že by žalovaná ve smyslu §153a odst. 1 o. s. ř. v průběhu řízení uznala žalobní nárok dovolatelů (že jsou vlastníky předmětných pozemků); v tomto směru dovolací soud nezaregistroval (jinou) vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
K ad 3) V této části dovolání žalobci prezentují svou skutkovou verzi případu (ačkoliv v dovolacím řízení skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, nelze revidovat) a na jejím podkladě oproti odvolacímu soudu dospívají k jinému právnímu posouzení věci. Ani tato dovolací argumentace ovšem přípustnost dovolání žalobců ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit. Není přitom validní tvrzení dovolatelů, že posuzování otázek týkajících se určitosti právních úkonů nebylo předmětem rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016, sp. zn. 30 Cdo 5388/2015, a v něm citovanou judikaturu vztahující se k dané právní materii; všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
K ad 4) Ani prostřednictvím této skutkové polemiky nelze založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., jelikož – jak bylo již uvedeno shora - podle stávající právní úpravy dovolací soud je vázán skutkovým stavem, z nějž odvolací soud vycházel při rozhodování, přičemž není povolán jej revidovat.
K ad 5) Uvedená právní otázka (s přihlédnutím k tomu, že žalovaná obec je veřejnoprávní korporace zde vystupující v pozici žalovaného „katastrálního“ vlastníka žalobou dotčených pozemků) byla již (oproti mínění dovolatelů) v rozhodování dovolacího soudu vyřešena (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. ledna 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 14/1992, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 21 Cdo 1982/98, ze dne 6. února 2003, sp. zn. 22 Cdo 1176/2001, nebo ze dne 25. června 2014, sp. zn. 22 Cdo 1513/2012).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
I když v případě odmítacího usnesení není zapotřebí nákladový výrok odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), přesto je vhodné uvést, že žalované, která se k dovolání písemně vyjádřila prostřednictvím svého advokáta, nebylo možné náhradu nákladů dovolacího řízení přiznat, neboť její písemné vyjádření k dovolání obsahuje pouze připomenutí právní argumentace vyplývající z rozhodnutí obou soudů a finální ztotožnění se s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by se blíže věnovala konkrétním dovolacím argumentům, takže z uvedeného hlediska nelze hovořit o účelně vynaložených výdajích žalované v souvislosti s jejím zastoupením advokátem v tomto dovolacím řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu