ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3800.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3800/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Mgr. F. B. , zastoupeného JUDr. Milanem Zámiškou, advokátem se sídlem v Plzni, Radyňská 479/5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 91/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. 15 Co 529/2015-94, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako konkurzní správce úpadce POLA DE SIERO, a. s., (dále jen „úpadce“), domáhal na České republice zaplacení 46 150 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, přestavované znehodnocenou investicí úpadce do projektu solární elektrárny. Ke znehodnocení investice úpadce mělo dle žalobce dojít neočekávanou změnou legislativních garancí vztahujících se k výši výkupních cen elektřiny z obnovitelných zdrojů s využitím solárního záření, jež vyústily v razantní snížení výkupních cen, ke kterému došlo cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010, kterým se stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů (dále jen „cenové rozhodnutí ERÚ“).
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, č. j. 18 C 91/2013-68, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadl řádně zastoupený žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., účinného od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb.), (dále jen „o. s. ř.“), odmítl.
Námitka žalobce, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou, že v případě úpadce došlo v důsledku změny legislativních garancí pro stanovení výkupních cen elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů za využití slunečního záření k protiústavnímu „rdousícímu efektu“ na jeho majetek, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, vycházel-li odvolací soud z toho, že legislativní činnost žalované, v poměrech projednávané věci představovaná přijetím zákona č. 137/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), nelze považovat za nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, a není tak dán jeden ze základních předpokladů odpovědností státu za škodu. Uvedený závěr odvolacího soudu je přitom v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, ze které vyplývá, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu Parlamentu České republiky není úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005 (uveřejněný pod č. 7/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Obdobně z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že nelze dovodit odpovědnost státu za vydání podzákonného právního aktu, jež je výsledkem normotvorné činnosti [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005 (uveřejněný pod č. 52/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek)]; takovým normativním právním aktem je rovněž cenové rozhodnutí ERÚ, na jehož základě došlo ke snížení výkupních cen elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 1 Aos 7/2013).
Namítá-li dále žalobce, že se odvolací soud odchýlil od závěrů vyslovených v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, když nebral v úvahu „rdousící efekt“ přijatých legislativních opatření, uvádí k tomu Nejvyšší soud, že problematika legislativních změn týkajících se výkupních cen elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů za využití slunečního záření, nebyla v uvedeném nálezu předmětem přezkumu Ústavním soudem, a jeho závěry (zejména pak závěr uvedený v bodě 88 nálezu) tedy není možné na danou problematiku vztáhnout.
Vady řízení namítané žalobcem, spočívající v zamítnutí provedení důkazů, jimiž chtěl prokázat opodstatněnost své žaloby, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu