ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3804.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3804/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) 1st Repair Agency, s. r. o., identifikační číslo osoby 283 79 977, se sídlem v Praze 5, Holečkova 799/99, b) Ing. P. J. , oba zastoupeni Mgr. Janem Tomaierem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1037/49, proti žalované České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 8 053 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 74/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, č. j. 39 Co 55/2016 - 223, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2015, č. j. 10 C 74/2014 - 189, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce 1/, kterou se po žalované domáhal zaplacení částky ve výši 4 832 280 Kč s příslušenstvím, a žalobce 2/, jíž se domáhal po žalované uhrazení částky ve výši 3 221 520 Kč s příslušenstvím (výrok I). Žalobcům bylo výrokem II uloženo uhradit žalované společně na nerozdílně částku ve výši 900 Kč na náhradě nákladů řízení. Žalobci se domáhali náhrady škody v podobě ušlého zisku a skutečné škody z důvodu tvrzeného nesprávného úředního postupu Úřadu práce České republiky, který spočíval v nevydání rozhodnutí v přiměřené, resp. zákonné lhůtě.
K odvolání žalobců bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno v záhlaví specifikovaným rozsudkem soudu odvolacího a zároveň bylo žalobcům uloženo uhradit částku ve výši 600 Kč žalované na náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zhodnotil, že nalézací soud provedl správně a úplně dokazovaní, na základě kterého zjistil všechny rozhodné skutečnosti, dospěl ke správným skutkovým závěrům, které následně správně právně posoudil. Ztotožnil se tak s názorem obvodního soudu, že se v daném případě (správní orgán – Úřad práce České republiky rozhodoval o žádosti žalobce 1/ o vydání povolení ke zprostředkování zaměstnání podle §60 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v tehdy účinném znění, dále je „ZZ“) jedná o zvlášť složitý případ ve smyslu §71 odst. 3 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v tehdy účinném znění (dále jen „s. ř.“), a je tudíž přípustné, aby správní orgán rozhodl ve lhůtě do 60 dnů od zahájení řízení. Odvolací soud zrekapituloval, že soud prvního stupně podrobně vyložil, v čem spatřoval konkrétní důvody pro uplatnění šedesátidenní lhůty pro vydání rozhodnutí správním orgánem, přičemž se s tímto hodnocením ztotožnil a odmítl širokou argumentaci žalobců jako odvolatelů, že řízení bylo v zásadě jednoduché a rutinní. Uzavřel proto, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jelikož zkoumané řízení před správním orgánem vykazovalo vyšší míru složitosti a tudíž bylo možno jej subsumovat pod ustanovení o zvlášť složitých případech (§71 odst. 3 písm. a) s. ř.). Dalším argumentem pro závěr o vyšší složitosti případu byla nutnost řízení přerušit, aby si rozhodující správní orgán vyžádal stanovisko Ministerstva vnitra (§60a ZZ).
Žalobci napadli společně rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jelikož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Přípustnost dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na: „vyřešení otázek správního práva procesního, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly přímo vyřešeny, resp. které byly v jeho rozhodování řešeny nepřímo, avšak odvolací soud existující rozhodovací praxi zcela ignoroval a v napadeném rozsudku se od ní zásadním způsobem odchýlil.“ Dle dovolatelů postavily soudy nižších stupňů svá rozhodnutí na závěru, že správní řízení o povolení zprostředkování zaměstnání vykazovala vyšší míru složitosti, což však dovolatelé popírají a překládají argumentaci, která má prokázat, že aplikace §71 odst. 3 písm. a) s. ř. není vůbec možná.
Jako sporné právní otázky pak žalobci identifikují: „1/ jaká věc je ve smyslu §71 odst. 3 písm. a) s. ř. zvlášť složitým případem, 2/ zda řízení o vydání povolení ke zprostředkování zaměstnání představuje zvlášť složitý případ podle §71 odst. 3 písm. a) s. ř., 3/ zda se může Úřad práce dovolávat prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí až na 60 dnů s odůvodněním, že se jedná o zvlášť složitý případ, přestože byl Úřad práce po dobu delší než 30 dnů od zahájení řízení nečinný a žádostmi se věcně zabýval až po uplynutí obecné zákonné lhůty 30 dnů.“ Dále mají žalobci za to, že se odvolací soud odklonil od judikatury dovolacího soudu, a to konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1133/2003, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2101/2005, ze kterých následně cituje.
Dále žalobci tvrdí, že postupem odvolacího soudu bylo zasaženo jejich právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), jelikož se odvolací soud nezabýval jejich námitkou nečinnosti správního orgánu a nečinnost správního orgánu je přitom důležitým kritériem pro posouzení, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle §13 OdpŠk či nikoli. I z tohoto důvodu je právní posouzení odvolacího soudu nesprávné ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Následně žalobci překládají obsáhlou argumentaci pro podporu jejich závěru, že řízení o udělení povolení pro zprostředkování zaměstnání není zvlášť složitým případem dle §71 odst. 3 písm. a) s. ř. Dovozují, že právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné, neboť na dotčené řízení před správním orgánem se aplikované ustanovení s. ř. vůbec nevztahuje a opětovně namítají, že se s argumentací žalobců odvolací soud nevypořádal.
Žalobci s ohledem na shora uvedené navrhují zrušení rozsudku odvolacího i nalézacího soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k novému řízení.
Žalovaná ve vyjádření datovaném dne 9. 8. 2016 navrhuje dovolání zamítnout. Uvádí, že Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl správně, neboť podrobně a konkrétně vyhodnotil předložené důkazy. Stejně tak soud odvolací, který ze zjištění a závěrů soudu nalézacího vyšel.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání však nebylo shledáno přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., jak je níže vysvětleno.
Podle §71 s. ř. platí, že „pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba
a) až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ, ...“
Uvedené ustanovení s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (k tomuto tématu existuje široká judikatura věnující se nejrůznějším ustanovením českého práva, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, všechna rozhodnutí jsou přístupná www.nsoud.cz ). Zejména soud prvního stupně, na nějž následně odvolací soud navázal, přesvědčivým a podrobným způsobem zdůvodnil výběr kritérií, která pro posouzení zjištěného skutkového stavu stanovil, a své závěry řádně odůvodnil. Výklad shora citovaného ustanovení s. ř. byl proveden přiměřeným způsobem.
Veškerá argumentace žalobců se zaměřuje na polemiku se skutkovými závěry soudu prvního i druhého stupně, přičemž však tato tvrzení nejsou s to založit přípustnost dovolání, neboť není napadáno právní posouzení, ale zhodnocení zjištěného skutkového stavu. Nelze očekávat, že Nejvyšší soud bude podávat výklad otázek správního práva procesního, neboť k takovému úkolu je povolán Nejvyšší správní soud. Je však zřejmé, že při aplikaci ustanovení §71 s. ř. bude vždy záležet na posouzení konkrétních okolností případu.
Je pravdou, že s námitkou žalobců, že byl úřad nečinný po dobu cca 30 dní, se soud výslovně nevypořádal, nicméně z jeho obsáhlého odůvodnění (zejména soud nalézací) je zřejmé, že posuzoval i samotný postup správního orgánu před vydáním rozhodnutím a zkoumal, co bylo obsahem činnosti správního orgánu před vydáním rozhodnutí (str. 7-8 rozsudku nalézacího soudu či str. 7 první odstavec rozsudku soudu odvolacího). Na základě stanovených kritérií, pak soud prvního stupně uzavřel, že se jednalo o zvlášť složitý případ a vyloučil tak, byť tacitně, žalobci namítané průtahy a období nečinnosti. K porušení práva na spravedlivý proces dovolatelů tudíž nedošlo.
Jako obiter dictum se podává, že ačkoli není vydáno žádné správní rozhodnutí či není činěn žádný další formální úkon zaznamenatelný do spisu, není to bez dalšího známkou nečinnosti správního orgánu. Neboť nedílnou součástí činnosti správního orgánu je pečlivé studium předložených listin/důkazů a jejich posouzení v intencích správního uvážení. Výsledkem této činnosti je v závěru (typicky) správní rozhodnutí, nicméně do doby učinění určitého formálního aktu (rozhodnutí, výzvy, vyjádření atd.) je činnost správního orgánu objektivně obtížně podchytitelná.
Nelze tedy než uzavřít, že otázky položené dovolateli napadající hodnocení zjištěného skutkového stavu nejsou otázkami právními a tudíž nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 2 odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. 2. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu