ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3818.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3818/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. N. , zastoupeného Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti žalované PRISKO a.s. , se sídlem v Praze 8-Karlín, Thámova 181/20, IČ 46355901, zastoupené Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem v Bělé pod Bezdězem, Purkyňova 372, o ochranu autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 117/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. ledna 2016, č. j. 5 Co 56/2015-175, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se domáhal uložení povinnosti žalované zaplatit mu částku 274.880 Kč s příslušenstvím s tím, že jde o bezdůvodné obohacení ve smyslu §40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), které žalovaná získala na jeho úkor tak, že od května 2005 neoprávněně užívala jím vytvořené označení (logotyp) v pozměněné podobě.
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. prosince 2014, č.j. 32 C 117/2006-146, žalobě částečně vyhověl, když žalované výrokem I. uložil povinnost zaplatit žalobci 120.000 Kč s příslušenstvím. Co do zbývající částky 154.880 Kč s příslušenstvím výrokem II. žalobu zamítl a výrokem III. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 54.414 Kč. Soud prvního stupně vyšel mimo jiné ze zjištění, že žalobce je autorem původního loga, které vytvořil pro Konsolidační banku s.p.ú., která však toto logo z důvodu likvidace nepoužívala. V pozměněné podobě je pak užívala žalovaná, která zaplatila Konsolidační bance fakturu za vytvoření sporného logotypu, který původně měla vytvořit společnost Q-art-S. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žalovaná, která předmětné logo užívala, aniž by získala licenci od autora (žalobce), neoprávněně s tímto dílem nakládala. Tím se na úkor autora bezdůvodně obohatila a autor se proto podle ustanovení §40 odst. 4 autorského zákona může domáhat náhrady bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku odměny, která by byla obvyklá za získání takové licence v době neoprávněného nakládání s dílem. Vzhledem k diametrálně odlišným závěrům znaleckých posudků ohledně výše obvyklé odměny, které měl soud v rámci řízení k dispozici, vyšel při rozhodování o její výši ze závěrů, které učinil Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp.zn. 31 Cm 265/2005, v němž se žalobce domáhal vydání bezdůvodného obohacení za užívání předmětného loga proti České republice jednající Ministerstvem financí. Žalované bylo v tomto řízení uloženo, aby žalobci zaplatila částku 80.000 Kč s příslušenstvím za dva roky, když výše obvyklé odměny byla zjištěna za dva roky ve výši 40.000 Kč a odměna pak byla stanovena ve výši dvojnásobku jako bezdůvodné obohacení. Proto stanovil soud prvního stupně výši bezdůvodného obohacení za tři roky v částce 120.000 Kč.
K odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku I. Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“ nebo „soud druhého stupně“) rozsudkem ze dne 28. ledna 2016, č. j. 5 Co 56/2015-175, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. v rozsahu zaplacení částky 80.000 Kč s příslušenstvím z této částky, jinak ho ohledně částky 40.000 Kč s příslušenstvím změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl. Dále uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku ve výši 44.976 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6.776 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je opodstatněný. Uvedl, že žalobce je autorem logotypu, který v roce 1992 vytvořil a poskytl Konsolidační bance, s.p.ú., a že žalovaná minimálně do konce roku 2006 používala sporný logotyp, který vznikl přepracováním logotypu žalobce. Logotyp vytvořený žalobcem je dílem ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 autorského zákona a žalobci svědčí výlučná práva osobnostní (§11 autorského zákona) a práva majetková (§12 autorského zákona), do nichž žalovaná užíváním přepracovaného loga zasáhla. Pochybení neshledal ani v postupu soudu prvního stupně, pokud při zjišťování výše obvyklé odměny, vzhledem k rozporným závěrům znalců, přihlédl k pravomocnému rozhodnutí soudu v jiné věci, v řízení, v němž byla posuzována výše obvyklé odměny k užívání téhož logotypu, tedy 20.000 Kč ročně a bezdůvodné obohacení pak činí dvojnásobek této částky. V této souvislosti uvedl, že uvedený postup zcela koresponduje se zásadou, která je vyjádřena v ustanovení §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. ledna 2014 (dále jen „o.z.“). Vzhledem k tomu, že doba neoprávněného užívání byla pouze dva roky, nikoli tři, přiznal žalobci za toto období pouze částku v celkové výši 80.000 Kč.
Proti části výroku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podala dne 6. června 2016 dovolání žalovaná (dále též „dovolatelka“).
Dovolání podává z důvodu uvedeného v ustanovení §241a o.s.ř., tedy z důvodu nesprávného posouzení věci. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 o.s.ř., s tím, že napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, přičemž otázky uvedené pod písmeny a) a e) byly vyřešeny v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a otázky uvedené pod písmeny b) až d) v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny.
V otázce a) vytýká odvolacímu soudu jeho názor, že v případě odpovědnosti za vydání bezdůvodného obohacení získaného neoprávněným užíváním autorského díla se jedná o právo absolutní povahy (erga omnes) vyplývající z autorského zákona, pročež se neuplatní obecná pravidla pro vydání bezdůvodného obohacení, která jsou upravena v ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb. občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).
Otázka b) spočívá v tvrzení, že odvolací soud nevzal v úvahu, že v posuzovaném právním vztahu by se mělo uplatnit pravidlo obsažené v ustanovení 457 obč. zák., tedy že je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Z toho pak žalovaná dovozuje, že pokud žalobkyně nebyla smluvní stranou neplatné smlouvy, nemůže být žalovaná v předmětném sporu pasivně věcně legitimována.
Otázka c) směřuje k možnosti snížit dvojnásobek obvyklé odměny za poskytnutí licence k užití díla podle §40 odst. 4 autorského zákona s ohledem na dobré mravy.
Za d) upozorňuje s poukazem na ustanovení §47 odst. 1 věty první autorského zákona, že předmětné logo bylo užíváno minimálně dvěma subjekty, což logicky vylučuje, že každý z těchto subjektů užíval dílo žalobce výhradním způsobem. K této skutečnosti mělo být přihlédnuto při zjišťování obvyklé odměny za udělení licence.
Konečně v otázce e) dovolatelka za nesprávný považuje odkaz odvolacího soudu na ustanovení §13 o.z., na jehož základě podle názoru dovolatelky odvolací soud bez dalšího vyšel z výsledků předchozího soudního řízení, jehož žalovaná nebyla účastnicí, aniž by se zabýval závěry rozporných znaleckých posudků.
Žalovaná proto navrhla, aby dovoláním napadená část rozsudku odvolacího soudu byla zrušena a věc v tomto rozsahu vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Podle dikce ustanovení §237 o.s.ř. je současně jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaná v prvé řadě zpochybňuje svou pasivní legitimaci a dále způsob, jakým byla určena výše bezdůvodného obohacení, kterého se jí dostalo.
V usnesení ze dne 20. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo 149/2007, Nejvyšší soud vyložil, že v §451 odst. 1 obč.zák., který má v daném případě povahu lex generalis se stanoví, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Autorský zákon jakožto lex specialis v dílu pátém hlavy první nadepsaný „Ochrana práva autorského“ v §40 vedle výčtu možností této ochrany v prvních dvou odstavcích se zabývá ve čtvrtém odstavci náhradou škody a bezdůvodným obohacením. Takto vedle ochrany podle prvních dvou odstavců §40 autorského zákona se lze domáhat i náhrady škody a vydání bezdůvodného obohacení (pokud k němu došlo) podle obecných ustanovení obč. zák. (byť je v tomto ustanovení autorského zákona lex generalis v zásadě nelogicky označován jako zvláštní předpis). Na rozdíl od obecné úpravy však není třeba prokazovat skutečnou výši bezdůvodného obohacení, ale pouze doložit výši obvyklé odměny za získání licence v rozhodné době a vynásobit ji dvěma .
V rozsudku ze dne 30. dubna 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že autorské právo je tzv. právem absolutním. Jedná se o právo absolutní právní povahy příslušející pouze individuálně určené osobě, jíž je původně pouze tvůrce (autor, původce) jako osoba fyzická, čemuž na druhé straně odpovídá povinnost individuálně neurčených cizích osob (kohokoli) zdržet se jakýchkoli neoprávněných zásahů do oprávnění nositele autorského práva . Autorské právo tedy působí erga omnes (obdobně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 360/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016, sp. zn. 30 Cdo 733/2016) . Nelze tak přisvědčit názoru dovolatelky vysloveném v otázce a) , že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Konstrukce žalované, uvedená v otázce b) pokud se jejím prostřednictvím snaží zpochybnit svou pasivní věcnou legitimaci, postrádá logické zdůvodnění, protože odvolací soud správně vyšel z nesporných skutkových zjištění, že žalobce byl autorem sporného logotypu a žalovaná ho v přepracované formě užívala bez souhlasu žalobce. Nemohlo tak jít o plnění z neplatného právního úkonu, za který dovolatelka zřejmě považuje zaplacení částky 5.000 Kč Konsolidační bance. Je rovněž vhodné připomenout, že bezdůvodné obohacení je chápáno jako závazek (§489 obč. zák.), jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem vzniku povinnosti vydat získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává ; aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení (§456 obč. zák.) svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno. Pasivní věcná legitimace k vydání bezdůvodného obohacení (§451 odst. 1 obč. zák.) stíhá toho, komu se plněním dostalo majetkové hodnoty, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením aktiv, nebo snížením pasiv, případně se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo 79/2006).
V otázce c) namítá žalovaná odvolacímu soudu nepřiměřenou tvrdost, případně rozpor s dobrými mravy, když stanovil výši bezdůvodného obohacení v souladu s ustanovením §40 odst. 4 autorského zákona, a to zejména s ohledem na svou dobrou víru při užívání díla. Ve skutečnosti však neuvádí žádné okolnosti, které by tento její názor podporovaly. Pokud jde o její dobrou víru, poukazuje dovolací soud na to, co již bylo uvedeno shora. Dobrá víra obohaceného má omezený význam a je relevantní výlučně z pohledu §458 odst. 2 a 459 obč. zák., nikoliv však z hlediska povinnosti vydat samotné bezdůvodné obohacení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2011, sp. zn. 28 Cdo 3763/2011, ze dne 20. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 3501/2011, ze dne 8. září 2014, sp. zn. 28 Cdo 1564/2014, či ze dne 7. října 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015 nebo ze dne 23. února 2016, sp. zn. 28 Cdo 3793/2015), ani z pohledu jeho výše. K otázce výkonu práv a povinností v rozporu s dobrými mravy judikoval Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, který byl uveřejněn pod č. 126 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, nebo v rozsudku ze dne 25. června 2015, sp. zn. 21 Cdo 2874/2014, z jejichž odůvodnění vyplývá, že za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu .
Na řešení otázky d) odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, takže ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolatelka ostatně opomíjí druhou větu §47 odst. 1 autorského zákona ve znění účinném do 31.prosince 2013, kde bylo výslovně stanoveno, že nevyplývá-li ze smlouvy jinak, má se za to, že jde o licenci nevýhradní .
Nelze souhlasit ani s argumentací dovolatelky, kterou uvádí v otázce e) , když jejím prostřednictvím nevysvětluje, proč by výše bezdůvodného obohacení, které žalovaná získala na úkor žalobce, měla být jiná než ta, kterou ke stejnému autorskému dílu podle pravomocného rozsudku získal jiný subjekt. Rovněž tak nelze souhlasit s tím, že by aplikaci §13 o.z. vylučovalo intertemporální ustanovení §3028 odst. 2 o.z. Citované ustanovení nereguluje vzájemná práva a povinnosti osob, ale upravuje procesní činnost (srovnej Lavický a kol., Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654), 1. vydání, Praha: C.H. Beck, 2014, str. 116).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován ve smyslu ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. února 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu