ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3826.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3826/2017-413
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka ve věci posuzovaného J. O., omezeného ve svéprávnosti, zastoupeného opatrovníkem pro řízení Mgr. Janem Špalkem, advokátem se sídlem v Plzni, U Radbuzy 4, za účasti opatrovníka města Plzeň – Úřadu městského obvodu Plzeň 3, za účasti Okresního státního zastupitelství Plzeň – město, o svéprávnost a opatrovnictví člověka, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 99 P 302/2008, o dovolání posuzovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. června 2016, č. j. 18 Co 180/2016-349, takto:
I. Dovolání posuzovaného se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. února 2016, č. j. 99 P 302/2008-324, omezil posuzovaného ve svéprávnosti v rozsahu vymezeném ve výroku I., dále posuzovanému ustanovil (v záhlaví uvedeného) opatrovníka (výrok II.) s vymezením rozsahu výkonu jeho funkce, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.).
K odvolání posuzovaného Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. června 2016, č. j. 18 Co 180/2016-349, změnil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu omezení svéprávnosti posuzovaného tak, že posuzovaný „není schopen nakládat s movitým a nemovitým majetkem přesahujícím částku 4.000 Kč měsíčně, není schopen činit právní úkony zavazující jej k opakovanému plnění, není schopen uzavírat pracovní smlouvy a smlouvy o sociálních službách, není schopen podávat žádosti a přijímat dávky sociální podpory, dávky pomoci v hmotné nouzi, dávky důchodového a nemocenského zabezpečení, není schopen žádat vydání cestovních a osobních dokladů, dále není schopen pořídit závěť, uznat otcovství, uzavřít sňatek či registrované partnerství, není schopen rozhodovat o svém zdravotním stavu, jakož i o změně zdravotní pojišťovny, změně lékaře a udělovat informovaný souhlas s léčebným postupem či lékařským zákrokem“ (výrok I.). Dále ustanovil posuzovanému shora již uvedeného opatrovníka, „který je povinen posuzovaného zastupovat ve všech jeho záležitostech, ve kterých nemůže jednat samostatně“ (výrok II.) a navazujícími výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal posuzovaný (dále též „dovolatel“) nejprve sám dovolaní ze dne 15. července 2016. Soud prvního stupně dále vyzval procesního opatrovníka posuzovaného k doplnění dovolání, načež dovoláním ze dne 12. července 2017 procesní opatrovník dovolání posuzovaného doplnil.
Dovolatel přípustnost dovolaní spatřuje v tom, že „ vyřešená právní otázka případu má být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Mimo to tvrdí, že bylo porušeno „procesní právo“. Dovolatel však dále již tuto otázku explicitně neformuluje, pouze polemizuje s rozhodnutím obou soudů, respektive s tím zdali se soudy dostatečně zabývaly otázkou posouzení mírnějších opatření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání posuzovaného – jak bude rozvedeno níže – neobsahuje zákonem požadované vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
V daném případě posuzovaný ve svém dovolání neformuloval příslušnou právní otázku, jež by podle §237 o. s. ř. měla z hlediska jejího vyřešení odvolacím soudem zakládat přípustnost dovolání z důvodu, že tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.
Jinými slovy řečeno, spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že určitá dovolacím soudem již vyřešená právní otázka má být do budoucna posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného práva nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového rozhodnutí (z hlediska konkrétně řešené právní otázky), nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (in http//nalus.usoud.cz) „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě (věcného) přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 20. prosince 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu