ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3886.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3886/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce V. L. , zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 57, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 71/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2016, č. j. 19 Co 56/2016-74, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. ledna 2016, č. j. 26 C 71/2015-57, zamítl žalobu o zaplacení částky 300.000 Kč s příslušenstvím. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V předmětném řízení se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 226/2009 (dále již „původní řízení“), v němž se žalobce domáhal zaplacení částky 135.364.343,70 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklé z trestního stíhání žalobce ve věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 99/2006. Soud prvního stupně zjistil, že původní řízení trvalo šest let a tři měsíce, přičemž řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Řízení bylo dvakrát přerušeno, jednou z důvodu mimosoudního projednání nároku, a to celkem na 1 rok a 8 měsíců. Soud prvního stupně neshledal ve výše uvedeném řízení delší nečinnost, neshledal průtahy v řízení ani doba, po kterou probíhalo řízení, není – dle názoru soudu prvního stupně - nepřiměřeně dlouhá. Soud prvního stupně dále poukázal na to, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem nebo nezákonným soudním rozhodnutím. Odvolací soud se přiklonil ke skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně, tedy, že „v průběhu řízení od podání žaloby do vynesení rozsudku odvolacího soudu bylo řízení celkem 2x přerušeno, celkem na jeden rok a 8 měsíců, a že soudy postupovaly plynule mimo období, kdy řízení bylo přerušeno. Zároveň nelze přehlédnout, že v tomto (původním) řízení žalobce požadující náhradu nemajetkové újmy a škody, pravomocně prohrál.“ Odvolací soud odkázal na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále též „R 58/2011“; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu České republiky jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), dospěl k závěru, že odvolání není důvodné; proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dále pak dovolatel uvádí, že otázka posouzená odvolacím soudem by měla být posouzena dovolacím soudem jinak.
Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce posouzení délky řízení. Ta nebyla posuzována ve vztahu ke všem okolnostem, zejména složitosti případu. Dále dovolatel upozorňuje na „nedoloženost a nesprávnost skutkových závěrů“ , jelikož „odvolací soud nesprávně vyhodnotil výsledky dokazování v rozporu s tím, co bylo v řízení zjištěno a co je patrno z obsahu spisu.“ Zejména v této souvislosti dovolatel odkazuje na nesprávný závěr ohledně „zavinění průtahů ze strany žalobce, když k přerušení řízení byl žalobce veden soudem, … aby s žalobcem shodli na výši odškodnění.“
Podle dovolatele původní řízení „nebylo právně složité“, jednalo se o „běžnou“ náhradu škody. Nesprávně se odvolací soud přiklonil ke stanovisku soudu prvního stupně s tím, že dovolatel způsobil průtahy tím, že došlo k přerušení řízení, neboť dovolatel byl ve věci po celou dobu řízení procesně aktivní.
Dovolatel dále obecně rozvíjí svoji argumentaci týkající se nesprávného hodnocení důkazů, přičemž bez bližšího odkazu uvádí, že „odvolací soud zcela pominul výsledky řízení a dokazování, jak byly rekapitulovány.“ Hodnocení důkazů nemá být výsledkem libovůle, nýbrž respektováním zjištění, která jsou ze spisu patrny; ta dle dovolatele odvolací soud pominul. Dovolatel „má také za to, že zde mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, neboť má za to, že stav, kdy žalovaný v předchozím řízení se stává žalovaným v dalším řízení s tím, že je orgánem, který má rozhodnout a zároveň je ústředním orgánem na úseku soudnictví, zavdává myšlenku, zda je zachována rovnost účastníků.“
Dovolatel dává do úvahy, zda nebyla porušena základní zásada spravedlivého procesu „nemo iudex in causa sua“ , resp. zásada dělby moci, když žalovaná coby vrcholný orgán moci výkonné vydává stanoviska, mj. i stanovisko pro uplatňování náhrady škody.
Podle dovolatele se pak odvolací soud odchýlil od ustálené praxe, což dokazuje i absolutní opomenutí aplikace nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) sp. zn. II ÚS 1430/13. Z tohoto nálezu dále dovolatel vyzdvihuje to, že při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nesmí obecné soudy nikdy zapomínat na ústavní původ a zakotvení těchto nároků. Dovolatel z předmětného nálezu dovozuje, že „obecné soudy nesmí na žalobce v řízení o náhradě škody uvalit nesplnitelné důkazní břemeno, zejména za situace, kdy žalobce není schopen přesně určit a prokázat výši škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přičemž však prokáže a odůvodní, že mu taková škoda vznikla, nemohou obecné soudy rozhodnout, že mu proto škoda nebude vůbec hrazena nebo že mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou není příčinná souvislost. Obecné soudy v takové situaci určí výši vzniklé škody podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností případu.“
Závěrem dovolatel uvedl, že došlo i k porušení procesního práva, neboť odvolací soud řádně nevyhodnotil veškeré důkazy, které byly v řízení prokázány, resp. odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe. Proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že s ohledem na obsah podaného dovolání žalobce byla dovolacímu soudu upřena možnost, aby se zabýval otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., jelikož v podaném dovolání absentuje (absentují) – jak bude vyloženo níže - právně relevantní vymezení předpokladu (předpokladů) přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z pohledu shora připomenutých obsahových náležitostí dovolání podané dovolání žalobce tyto normativní limity zjevně nesplňuje.
Předně je třeba zdůraznit, že dovolatel přípustnost svého dovolání vymezuje tím, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jakož i v dále vymezených okruzích, procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně, která v rozhodovací praxi dovolacího soud dosud nebyla řešena. V každém případě tvrdí dovolatel, že otázka posouzená odvolacím soudem měla být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Takové vymezení přípustnosti dovolání se ovšem navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014).
Dovolatel primárně brojí proti výsledkům dokazování, tedy zpochybňuje skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, a jímž je dovolací soud (což dovolatel při použité dovolací argumentaci přehlíží) při posuzování přípustnosti dovolání vázán; dovolací soud totiž v dovolacím řízení nemůže skutkový stav, který se stal základem pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu, nijak - v důsledku „nového“ hodnocení důkazů s přijetím nových dílčích skutkových zjištění či závěru o skutkovém stavu věci – revidovat, a tudíž ani skrze něj posuzovat přípustnost dovolání (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 19/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2001, nebo ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015). Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces.
Dovolací soud sice při posuzování přípustnosti dovolání není oprávněn verifikovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování odvolací soud vycházel, avšak pokud by naznal, že z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozhodnutí nelze zjistit právně rozhodné skutečnosti, případně tyto jsou (z hlediska učiněných dílčích skutkových zjištění) rozporné, nesrozumitelné či neurčité, pak by – poněvadž by uvedený stav šel na vrub správnosti právního posouzení věci (jelikož takto defektně uvedený skutkový stav z povahy věci by vylučoval, aby odvolací soud na něj aplikoval příslušné pravidlo chování, případně je neaplikoval, ač se jednalo o předčasný závěr právě pro popsané defekty na skutkovém úseku) – musel přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009). Posledně uvedená varianta ovšem v této věci dovolatelem ani tvrzena nebyla, pročež ani z toho důvodu nelze dovolání žalobce považovat za přípustné, resp. ani z pohledu jím zvažovaného (nikoliv tvrzeného) porušení jeho práva na spravedlivý proces.
Řádnému vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. pak neodpovídá ani ta část formulace v dovolání, v níž dovolatel – při vedení (navíc) skutkové polemiky – odkazuje na nález Ústavního soudu ve věci. sp. zn. II. ÚS 1430/13 (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1251/2015). O zcela jinou situaci by se pochopitelně jednalo, pokud by dovolání bylo postaveno na argumentaci, resp. na vymezení předpokladů jeho přípustnosti v tom směru, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení příslušné právní otázky, která sice byla již dovolacím soudem vyřešena, avšak podle názoru dovolatele (např. právě i s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, s níž podle přesvědčení dovolatele judikatura dovolacího soudu v řešení předmětné právní otázky není souladná), by měla být posouzena jinak (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013, nebo ze dne 25. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 1111/2015). Přitom dovolateli již z jím učiněné citace uvedeného nálezu Ústavního soudu muselo být zřejmé (zřejmé být mělo), že přijaté závěry českého orgánu ochrany ústavnosti se nijak nevztahují k dovolatelem uplatněné skutkové polemice, kterou vede s odvolacím soudem.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu