ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3922.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3922/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. F. H., zastoupený Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 4 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 81/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2016, č. j. 55 Co 396/2015-422, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byl nárok žalobce na zaplacení částky 4 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání žalobce, neboť byl sedm let trestně stíhán pro trestný čin podvodu, přičemž toto trestní stíhání skončilo zproštěním obžaloby.
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu o zaplacení částky 4 000 000 Kč zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dále rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Mezi účastníky nebyl sporný uplatněný odpovědnostní titul, včetně časové posloupnosti, délky řízení a tam prováděných důkazů. Nesporné mezi účastníky bylo i to, že žalobce svůj nárok na náhradu škody za nemajetkovou újmu u žalovaného uplatnil opožděně, tedy po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty ve smyslu ustanovení §32 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Podle odvolacího soudu se soud prvního stupně se správně zaměřil na posouzení otázky, zda žalovanou vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy či nikoliv. Jako správný potvrdil závěr, že žalobci objektivně nic nebránilo, aby svůj nárok uplatnil v promlčecí době, a současně nelze dovodit, že by i žalovaná v této situaci svého práva proti žalobci jakýmkoliv způsobem zneužila.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dílem jako nepřípustné a dílem pro vady.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel ve svém podání rekapituluje proběhlé řízení a to zejména vady, kterými měly soudy obou stupňů řízení zatížit a to zejména tím, že řádně nezohlednily okolnosti námitky promlčení žalované a její údajný rozpor s dobrými mravy. Dovolatel cituje řadu rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu, ze kterých podle něj plyne, že odmítnout námitku promlčení pro rozpor s dobrými mravy je možné pouze ve výjimečných a řádně individuálně odůvodněných případech.
Dovolatel vznáší dvě otázky, které podle jeho názoru dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a sice zda „je povinností soudu, aby při posuzování námitky rozporu s dobrými mravy, přihlížel i k chování a zacházení účastníka, vůči němuž námitka rozporu s dobrými mravy směřuje, ve vztahu ke druhému účastníku řízení, jestliže důvody nemravnosti mají původ v jiném řízení, zda je přípustné, aby soud přiznal právní ochranu námitce promlčení za situace, kdy druhý účastník namítá, že se to příčí dobrým mravům proto, že se vůči němu prvý účastník dopustil v jiném případě zacházení, které je v rozporu s dobrými mravy.“
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99; tato i níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách www.nsoud.cz ). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Jak je z výše uvedeného patrno, otázky vznesené dovolatelem již byly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a nemohou tak založit přípustnost dovolání.
Závěry odvolacího soudu přitom nejsou v rozporu ani s nálezem Ústavního soudu ze dne ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, když ani z důvodu doručení konečného rozhodnutí, ani z důvodu po určitou dobu trvajícího zdravotního stavu žalobce, nebyla žalobci natolik zkrácena doba, ve které mohl svůj nárok uplatnit, aby vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. 2. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu