ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3923.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3923/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Mgr. J. H. , žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 276 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 222/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2016, č. j. 29 Co 317/2015-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 276 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného Úřadem Městské části Praha 10, o žádosti žalobce o přiznání dávky sociální péče za měsíc září roku 2003 (ve výši 5 494 Kč), a to konkrétně za újmu způsobenou v části toho řízení probíhající v období od 16. 2. 2009 do 7. 11. 2014. Za předchozí fázi řízení, tj. za dobu od 3. 9. 2003 do 17. 2. 2009, mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 11. 2010, č. j. 10 C 355/2009-93, bylo pravomocně přiznáno zadostiučinění ve výši 63 750 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud první stupně rozsudkem ze dne 17. 4. 2015, č. j. 12 C 222/2010-130, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné.
Otázka, zda žalobci náleží peněžité odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou v navazující části nepřiměřeně dlouhého správního řízení poté, co byl již předtím odškodněn za předchozí fázi řízení, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru, že peněžité odškodnění nemůže svoji výší výrazně převyšovat to, co bylo pro poškozeného v sázce (tj. peněžitá částka ve výši 5 494 Kč), a že žalobce byl proto dostatečně odškodněn již poskytnutím částky 63 750 Kč v předchozím kompenzačním řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014). Ve vztahu k významu posuzovaného řízení pro žalobce pak odvolací soud (ve spojení s rozhodnutím soudu prvního stupně) správně odkázal na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, který byl vydán v rámci předchozího kompenzačního řízení, a podle kterého byl význam řízení pro žalobce počínaje říjnem roku 2003 zanedbatelný.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu